Článek
Lidé u nás si stěží pamatují, co se dělo před dvěma a více lety, takže si nemohou vzpomenout na slova TGM o malých národech a o hrdosti, jakou by občané takových národů měli mít, a nijak naopak neměli závidět komukoliv většímu. Jenomže závidět a nadávat a stěžovat si je pohodlnější než být hrdý.
Ohledně omluv pozoruji dlouhodobě kolem sebe zvláštní nepřímou úměrnost. Čím je míra provinění menší, o to je složitější se za ni omluvit. Možná je to celkovou náladou lidí, že na prohřešky vůči druhým nijak nereagují, případně už jsou natolik asociální, že jedinou formou, jak mezi sebou zvládnout první kontakt, je mezi sebou vyvolat konflikt.
Pryč jsou doby, kdy se za nevinné postrčení v davu omlouvali oba, první že strčil, druhý že vadil, a málokdy se setkáte, že z neúmyslného potřísnění oděvu vodou se po omluvě zrodí celoživotní přátelství, nebo dokonce vztah. To spíš se dnes dočkáte omluvy, že někdo někomu ublížil tak, až nakonec umřel, nebo že někdo někomu ukradl tolik, že tím dostal stovky lidí na hranici chudoby – nebo zažijete omluvu od někoho, co sloužil velkému pánu, který pořád někomu ubližoval, ale on sám nikomu nezkřivil vlásek.
Za to vše se omluvy dočkáte, ale že vám někdo šlápnul na nohu nebo nedopatřením špatné nálady rozbil hubu, tam omluvu nečekejte. To je vaše vina, že když druhý kolem vás jde, že ji tam máte. Jak nohu, tak hubu.
Nelze tvrdit paušálně, že každý, kdo nosí označení Čech, omluvy za velké prohřešky zneužívá, leč chodím a jezdím už po světě delší dobu, a tak vím, jak rychle u nás chladne nadšení pro cokoli a jak snadno se z velkých slov a myšlenek stávají omílaná hesla a povrchní hlášky srovnatelné s hláškami z námi oblíbených filmů. Někdy se dokonce taky nadšení přímo proti nám otočí a z velkých ideálů a velkých činů se stávají prohřešky, které si neradi připomínáme a vnímáme je jako činy nedokonalé a nepromyšlené.
Přirozeně že něco revolučního nepřichází jenom tak z nás samo od sebe. Naše náhlé osvícení bývá většinou shodou více okolností nebo všeobecného tlaku ve společnosti, a mnohdy se proto takové nadšení stane trnem oku někoho zvenčí. Trnem někomu, kdo má pocit, že nám jakákoli samostatnost nesluší a že bychom si s ní stejně ve větším měřítku ani nevěděli rady. Proto nám dříve než později více či méně důrazně doporučí, abychom vlastní hrdinné úkony „dobrovolně“ veřejně a nahlas přehodnotili a vrátili se ke starým pořádkům.
Pokud v tomto případě dojde i na hněv, to jest, že se někdo zvenčí na nás za nedovolenou revoltu rozzlobí a podotýká se zdviženým ukazovákem, že by nás to mohlo bolet, očekává se od nás veřejné přiznání omylu a jeho následné odsouzení.
Jestli si myslíte, že moc jsem se vrátil do minulosti, do dob před polovinu našeho století, není tomu tak. Jenom se kolem sebe rozhlédněte a poslouchejte nebo si přečtěte, jak lidé mluví nebo co píší, a rázem pochopíte, že velikost národa nebo alespoň osobní velikost jedinců samotných není převeliká a pro mnohé je stále snadnější sklouznout se s davem a společně s ním držet notu písně a krok do ní.
Je zvláštní, že kdyby většinu z nás posuzoval skutečných poměrů opravdu neznalý člověk (a posuzoval je dle statusů na sociálních sítích a v diskuzních příspěvcích pod články různých mediálních skupin), snadno by nabyl dojmu, že naše kolektivní statečnost je rovna snad pouze velikosti všemožných dobrých úmyslů a že co Čech, to hrdina ryzího srdce s ostruhami vyslouženými na poli cti a odříkání.
Já si tedy myslím, že nejsme na téhle planetě jediní, kdo se ve velkém na veřejnosti prezentují jinou osobností, než jakou ve skutečnosti jsou. Ale jsme to právě my, kdo máme v povaze být buď přehnaně na sebe kritičtí, nebo naopak zase nezdravě sebevědomí, přičemž nalézt potřebný střed se nám léta nedaří.
Když se podíváte za hranice doleva doprava nahoru dolů, u tamních se s tímto přístupem ode zdi ke zdi příliš často nesetkáte. Možná je to odpověď na otázku, proč na nás v našich dějinách čas od časů právě z těchto směrů šlapou.
Nemám problém se bavit s lidmi, a tak se mnohé dozvím, a rozhovory o tom, jací kdo jsme, jsou nevyhnutelné, zvláště když se snažíte být k jiným upřímní a začnete srovnávat. Mluvil jsem třeba s Poláky a musím konstatovat, že pokud bych někomu v Evropě věřil, že je schopný bojovat a chránit svoji vlast, byli by to právě oni.
Nás v našem přístupu k hrdinství nechápou, a navíc ho ani nepovažují ničím za hrdinství. Prý jak nám nemůže být blbý veřejně mluvit o vlastní statečnosti, když i soused od vedle v domě ví, že z nic z toho, o čem meleme, neuděláme. Většinou jim na to říkám, že my to se sousedy víme navzájem, takže je vlastně v pořádku, že mluvíme o spoustě věcí, které stejně nehodláme dělat.
Taky se naskýtá otázka, co je vlastně statečnost. Pro mě jsou stateční lidé, kteří se perou se svým osudem nehledě na nezájem okolí. Stateční jsou lidé, kteří jdou do nepříjemných věcí, protože se nesmí vzdát. Nejsou to ti šašci, kteří dokola tvrdí, jak by pomáhali, brali do rukou zbraně a šli za někoho bojovat. Kdyby byli opravdu takoví, dávno by to neudělali. Avšak toto od nich v nejmenším nehrozí, protože mají svoje: „No, to víš, ale…“, což je univerzální odpověď na cokoli, když po vás někdo něco chce. Třeba to, abyste drželi slovo.
Dneska má naše statečnost novou definici a člověk je před veřejností tím víc statečný, čím větší pitomost dokáže říct nebo napsat na sociální síti. Zcela se smáznul rozdíl mezi lží a pravdou a existuje pouze správný názor – a správný je tím, že ho už ho někdo říkal.
Jistě se shodneme na tom, že by byla pro současnou statečnost potřeba nová definice a popis. Netuším, jak dlouho změny na jiné mohou trvat, ale nemuselo by to být zase tak dlouhé čekání jako na Godota. My nejsme lidé zlí. My jsme jenom pohodlní. My sice umíme dřít, ale máknout jsme si zvykli, jenom když něco potřebujeme pro sebe nebo pro blízké. Myslet na dřinu pro někoho dál považujeme za pitomost.
Je to škoda. Ona i vůle se pro někoho jen tak obětovat má ke statečnosti mnohem blíž než vše ostatní, co za statečnost v současnosti považujeme, a my dokonce za statečné považujeme, když se umíme omluvit, že stateční nejsme.
Možná bychom si měli začít trochu věřit a myslet na myšlenky, které by byly jenom naše a mohli jsme za ně dát ruku do ohně. Zatím pomyslně. Někteří jsou však už dál a pálí si za názor prsty až po rameno.
Pokud byste nevěděli, kdo to jsou takoví, tak to jsou skutečně stateční lidé, kteří se za svoje počínání nemusí omlouvat, protože netuší, proč by to kdy měli vůbec dělat.
PS: To je možná další definice statečnosti – Chvíle, kdy víte, že pro vás není žádná jiná možnost.
