Článek
Nehodlám se v tomto příspěvku nijak zabývat určitým případem nebo úkonem jedince, pouze se zamyslet na možností ukazovat svou nespokojenost agresivnějším způsobem, než pouze provoláváním hesel a držením transparentu.
Z mnoha stran a z mnoha stran slyšíme o rozdělení společnosti. O rozdělení jednoduchém na dvě poloviny, z nichž jedna je ta dobrá a druhá ta špatná. Jaká která je však neurčuje ani jedna z jejích částí, ale zřejmě někdo zvenčí, což není ukázkou suverenity nebo samostatnosti státu, nebo pokud chcete národa.
Naše země nevzkvétá – řekl v novoročním projevu prvního ledna 1990 nový prezident ještě tehdy Československé socialistické republiky Václav Havel a nevědomky naznačil místo, kam se naše země, za chvíli daleko menší, jednoho dne dostane. Do zahrady bez rozkvětu.
Můžeme hovořit o úspěších, můžeme mluvit o zklamání, a také se můžeme mezi sebou přít a srovnávat věci s ohlédnutím do minulosti. To poslední děláme už dlouho nehledě na Vládu, pod jejímž kormidlem plujeme po oceánu všedních i svátečních dnů.
Osobně nejsem nijak nadšený, že jsme ve společnosti rozdělení. Táhnou za jeden provaz je nejlepší varianta pro cestu vpřed – a pokud pak někdo zase „čehý“ a jiný „hot“, nikdy se nevymaníme z pozice, jíž se už před lety vžil název „čecháčkovství“.
Volnost, rovnost, bratrství – zní mnohem lépe, ačkoli je to motto Velké francouzské revoluce, ale věřím, že by se dalo použít jako základ pro mnohé jiné nové začátky.
V těch třech slovech je všechno. Je v nich i to, že na každý čin se má pohlížet stejně a nemá se při něm (po něm) rozlišovat, proti komu byl páchán. Je nemyslitelné, aby jednou byl nějaký čin odporu vnímán jako agresivní gesto rozzuřeného, nespokojeného občana s omezeným pohledem a pomýleným postoji ke světovému vývoji – zatímco v době jiné bude tento samý čin označen za rozumné gesto demokraticky smýšlejícího člověka se správnou touhou změnit svět k lepšímu.
Podobné rozdíly jsou nemyslitelné a nemají pro další vývoj společnosti absolutně žádný pozitivní náboj. Jsou překážkou, o níž si já osobně myslím, že je nám kladena do cesty úmyslně s důvodem, abychom jejím překonáváním nevnímali skutečné problémy kolem sebe.
Jsou lidé bohatí, jsou lidé chudí – to bylo vždy a vždy i bude. Stejně jako že bohatí budou chtít vládnout chudým a budou chtít být ještě bohatší. Pokud jde o můj názor, každá Vláda v naší zemi a s ní i tehdejší opozice ukázala, že se jim být bohatí líbí a stejně se jim líbí i lidem vládnout, nebo na to vládnutí trpělivě čekat.
My jsme ale v převaze jako ti, co příliš bohatí nejsme – ne tak bohatí, abychom někomu vládli. Ale to neznamená, že nemáme vůbec žádnou moc. Máme moci pořád dost, akorát málokdo si ji ve svých poutech na náměstích uvědomí. Jedna z nich je přestat být pohodlní v našem trvajícím čecháčkovství (a s ním i muset patřit na jednu či druhou stranu) a pochopit, že rozdělení vůbec nic neřeší, a nikdy ani vyřešit nemá. Pokud trvá, přijdou naprosto stejné časy jako byly nebo jsou, akorát se v nich budou měnit hlavní aktéři, třebaže jejich touha být bohatí a vládnout u nich bude stejná jako u těch předchozích.
Pro možnost nebýt rozdělení je pouze jedna cesta. Nové varianty a noví lidé. Ne dokola ti samí, kteří se střídají po letech, což už musí mnoha lidem připadat jako dětská hra „škatulata batulata, hýbejte se“, i když v téhle verzi není o jednu židli méně, aby někdo ze hry vypadl.
Pokud nepřestaneme s touto verzí osobní lenosti a osobní odhodlanosti k hanbě mylně považované za hrdost se správným názorem, skončíme pokaždé s kostkou v ruce. A bude záležet jenom na někom venku, jestli ji zrovna bude držet hrdina, nebo pomatený živel. Přestože kostka bude pořád ta samá.
