Kde je hranice mezi zvědavcem a čumilem (a je nějaká?)

Zastávka Bílá Labuť v Praze, pondělní odpoledne. Povalení s krví. Chodec mimo přechod (kousek od něj) vkročil na koleje, aniž se rozhlédl. Další detaily nemohu vypisovat, ale mohu říci ze zkušeností, že chodec může mluvit o skutečném štěstí, že narazil (doslova) na zkušeného řidiče, který svou rychlou reakcí pravděpodobně chodci zachránil život.

Tu zkušenost poznáte podle toho, že chodec neskončil pod prvním, případně druhým podvozkem, ale díky rychlému brždění se nejednalo o přejetí, nýbrž o náraz – byť i takový náraz může být smrtelný.

Nechci však mluvit o tom chodci nebo řidiči nebo o celkové bezpečnosti provozu. Chci mluvit o lidech, kteří šli zrovna kolem, když se tahle smutná událost stala.

Nevím, co to v nás je, kde jsme to získali a proč to taky v nás pěstujeme, že nás až magicky přitahuje bolest a utrpení jiných lidí – protože kdybychom tohle v sobě neměli a moje úvaha byla jenom dohadem o lidské mysli, nikdy by se do několika málo desítek vteřin nevytvořil kolem kolejí na obou stranách dav těl natahující svoje hlavy.

Když podobné scény vidím, napadá mě otázka, čím to vlastně je, že většinu z nás právě tohle zajímá. Jestli si tihle lidé myslí, že jsou jejich životy nezajímavé, a proto za zajímavé považují utrpení někoho jiného – či při pohledu na někoho zraněného mají pocit, že žijí velký život, neboť jsou právě něčeho velkého součástí. Nebo možná ne přímo velkého, spíš netradičního, něčeho, co se nevidí každý den.

Může rovněž jít o prostou zvědavost, neboť člověk je od přírody tvorem zvídavým a svoji touhu po informacích obhajuje potřebou se získanými informacemi bránit před možnými špatnými životními zkušenosti. Šroubovanost předchozí věty je na místě, jelikož stejně šroubovaná je i potřeba takové obhajoby, a jak sami vidíte, je celkem k ničemu. Člověk je tvor nepoučitelný a získané zkušenosti jsou mu mnohdy na nic.

Nebo jestli je naše touha sledovat cizí neštěstí forma terapie na vlastní životy, které považujeme za nezajímavé a nudné – ale v poměru situacím kolem nás za celkem bezpečné a pohodlné. Pro fungování takové terapie jde tedy pouze o to podobnou zkušenost s cizím neštěstím prožít – což i přes celkovou nebezpečnost celého světa není zase tak jednoduché. Na takové prožitky musíte mít jednoduše štěstí.

Nikdy nejsem nadšený z podobných zvídavých čumilů, kteří se navíc stávají příležitostnými fotografy a pořizují z podobných neštěstí snímky. Ptám se sám sebe, co s takovými snímky dělají. Pochybuji, že by všichni byli novináři nebo příležitostnými reportéry a hodlali svými snímky doprovodit osvětu o bezpečnosti provozu. Nebo zdali jejich snímky slouží jako vzpomínka na prožitou událost a při objevení se pochyby, zdali se skutečně stala a oni jí byli přítomni, se na fotku dívají a po delší čas se koncentrací bolesti a utrpení kochají a nechávají sebe sama zalít pocitem blaženosti.

Před lety jsem viděl reportáž z Německa, kde se při nehodě na dálnici takové chování projíždějících zvědavců pokutovalo, a ne málo. Policista řidiče přísně káral (a policista v Německu je něco jiného než ten u nás – což není chyba českých policistů, nýbrž zákonodárců) a důsledně je vyzýval, aby si mrtvé tělo vyfotografovali. Je smutné, že jeden ze zadržených byl Čech – což taky něco naznačuje.

U nás by podobný přístup zřejmě neprošel. Všichni lidé u nás jsou demokraty a od jiných kolem vyžadují rovněž demokratický přístup, což znamená očekávanou toleranci, že jim nikdo nic špatného neřekne, a naopak je budou velebit, jak jsou skvělí a úžasní. Navíc, kdyby se náš policista odhodlal a snažil se přihlížející (čumící) dav rozehnat, nepochybuji, že by se z davu začalo ozývat cosi o gestapu společně s provoláváním: „Ať žije Havel!“

Lidé kolem nehody jako by si neuvědomovali spoustu věcí. Spoustu věcí o lidskosti. A horší je, že o ní ani nic vědět nechtějí. Stejně jako o větě policisty z Německa.

„Styďte se!“

Protože mnozí ani neví, co to dneska znamená.