Článek
Češi si uvědomují souvislosti zvláštními způsoby. Jako by ne přímo souběžně plynuly v jedné rovině se skutečnými událostmi, ale spíš vedly klikatými cestičkami přes různé internetové stránky, dále pak přes debaty v restauračních provozovnách, míjely se přes zaručené zprávy od spolupracovníků v zaměstnání, a v neposlední řadě již značně zredukované zavítaly do uvažování sebe sama, o němž si stejně každý myslí, že je nakonec tím nejlepším.
Pokud myšlenkové pochody absolvují tuto složitou anabázi, může člověk snadno propadnout pocitu, že je někým jiným, kým ve skutečnosti není, a to jak v té lepší lidské stránce, kdy se člověk stane skromným a pokorným – nebo, a to je častější, pokud se promění do horší stránky a svými názory se prezentuje za znalce poměrů, a hlavně vnímá až nábožnou moc danou prozřetelností všemu rozumět.
Diskuzní fóra jsou plná takových prozření z dlouhých myšlenkových cest a jejich čtenář má někdy až pocit, že nežijeme v rádoby demokratickém státě, nebo alespoň ve státě, který je demokratický ve svých nejlepších ideálech, byť má stále příchuť socialistických postupů a požadavků. Čtenář má naopak z komentářů pocit, že žijeme ve společenství, které je složené vícero z profesionálních či vysloužilých vojáků, ba přímo vojevůdců, a co chvíli nám jako lidem žijícím v diktatuře hrozí válka, která je zvláštní nejvíce tím, že je už dopředu vítězná.
Vítězné války jsou takové ošemetné. Ono se to hodně napovídá, že toho a toho umlátíme čepicemi, a pokud se do ní půjde rozumně (rozumně do války, klep klep na čelo), vítězství je naše a čekají nás jenom světlé zítřky a světový mír. Po takových prohlášeních se většinou skanduje pozdrav.
Četl jsem komentáře čtenářů pod různými články o současné válce a čím dál tím víc nabývám dojmu, že mnozí se už nemohou dočkat, aby se válka přemístila o něco blíže k nám, a to jenom proto, aby čtenáři dokázali, že mají pravdu o rozpínavosti Ruska. Ono se není co divit, že lidé tyto vítězné názory mají, když mají za sebou Vládu, která je ve vítězném smýšlení podporuje a je i ministr, který se nebojí ukázat svoji vizi budoucnosti na plakátech svého ministerstva.
Je správně napsáno, že lidé mají Vládu ZA sebou, nikoli před sebou, neboť kdyby se vyplnily tužby diskutérů a válka začala i tady, mnozí z vládních činitelů už o sobě dají vědět jenom ze sociálních sítích – a to zprávami, abychom vydrželi, že vítězství svobody je blízko a že si máme vzít třetí svetr.
Já se svými názory proti těm válečným nemám šanci. Jsem kritizován, že nemám tolik bojového ducha. Třeba i za to, jak jsem okomentoval článek o včerejších náletech Ukrajiny na Ruskem okupovaná území – a to slovy:
Je to válka, války jsou všude stejné – a všichni si přejí jediné, aby nebyla u nich. Když čtu některé komentáře, někteří Češi už se těší, aby byla i tady. Jen podotknu, že kapr se v zákopu nepodává, rány na těle bolí a nestačí jenom zmáčknout na počítači tlačítko, aby se vám doplnilo zdraví.
Za tato slova jsem se od jiných čtenářů se zlou potázal, neboť jak uznáte, moje věty postrádají vítězného ducha a nijak se neshodují tím, že bych už v nejbližších hodinách vítězně plenil Kreml.
Dokonce jsem se o sobě dozvěděl, že jsem svými smířlivými slovy na adresu míru vlastně vyvrhel. Pravděpodobně nejsem i dostatečně nacionální, neboť nemám nakoupené zásoby jako ostatní, což ale není přesné, neboť ostatní mají ještě nastřádáno z období covidové pandemie.
Pokud se najde někdo, kdo není k válce dostatečně vstřícný a už u počítače nenabíjí zásobníky, je na čase mu oznámit blízkost jaderného útoku. A média tuto vizi rády podpoří.
Některá média píší o použití jaderných zbraní takovým způsobem, že mám čas od času v záchvatech paniky o blízkosti onoho útoku pocit podobný jistotě. V některých případech jistotě vzdálené v řádu hodin, v lepším případě dnů. Proto jsem včera volal do zaměstnání a oznámil absenci na lince 16. Jako důvod jsem uvedl strach z útoku a neschopnost najít klíče od sklepa.
Víte proč od sklepa?
Média sice píší o jaderných zbraních, ale mohu Vás uklidnit, že důkaz, jak své psaní nemyslí vážně, je právě ve stylu psaní o nich. Kdyby média chtěla skutečnou paniku, mluvila by nejen o jejich působení, ale i o tom, co máte v případu útoku dělat. Vzpomeňte, jak právě tohle psala v době pandemické, kdy nám radila o všem, co a jak. Avšak dneska o přežití po jaderném holocaustu ani slovo.
A tak jsem si musel vzpomenout na slova pamětníků, kteří tato témata měla po různých školeních v malíku.
Tím nemyslím školení, která jsem jako dítě zažil já, kdy jsem vyfasoval plynovou masku, navlíknul se do pláštěnky a ruce a nohy zabalil do igelitových sáčků – to školení v období bezstarostného dětství, když jsem se se spolužáky držel za pytlíky a radostně jsme společně vyrazili vstříc domnělému radioaktivnímu spadu.
Starší ročníky měly v šedesátých letech minulého století jiná školení, na nichž jim byla zcela svobodně doporučena jediná eventualita, aby v případě poplachu před jaderným útokem popadly dva litry vody a pecen chleba a šly se schovat sklepa.
Jeden nejmenovaný se zeptal, že podle posledních výzkumů je po podobném útoku potřeba nejméně pět let (dneska už víc), aby přes mrak kouře z hořící země pronikly první paprsky slunce, a zdali by právě na tu dobu pěti let dva litry vody a bochník chleba postačily. Onen nejmenovaný byl namísto odpovědi ze školení za nemístné dotazy vyloučen a v kolektivu již nebyl pro svoji veselou povahu oblíben.
Já jsem nenašel klíče od sklepa a ani chleba – a tahat se jenom s vodou k zamčeným dveřím se mi nechtělo. Tak jsem zavolal do zaměstnání, že na šestnáctku půjdu a v případě, že se na obzoru objeví jaderný hřib, podle lidových mouder se k němu postavím čelem, jelikož nic tak velkolepého (ačkoli tak bych to já nenazval) už v životě neuvidím. Vůbec neřeším to, že i v tomto okamžiku by se mě někdo z vozu zeptal, jestli pojedeme. V prvním závanu tlakové vlny a nesnesitelného žáru bych odpověděl, že to prodlení nebude určitě dlouho trvat.
A do toho ještě přišla zima a nasněžilo. Tedy napadl jenom sníh, zima tady dávno byla. Jenom díky těm prapodivným cestám myšlenek a zvláštních přestávek ve chvilkách uvědomění si na mozkových odpočívadlech si Češi dokážou věci spojit o něco později. Ale to neznamená, že by si to neuměli užít o to méně. Pokud se jim nezadaří s tou velkou válkou, vždycky si mohou spravit chuť válkou mezi sebou, a to nákupní – a pokud by se něco v ní přihodilo, jako vždy mají viníka a pro sebe obhajobu. Tentokrát by to však nebylo Rusko, ale zima.
Ale to je vlastně to samé, takže myšlenka neutrží újmu a je pokaždé správně vlastenecká.
