Článek
Vlastně dlouhá léta čekám, zdali někdo popíše životy zaměstnanců pražské MHD v jejich až nádherné syrovosti, v níž platí, že díky své obyčejnosti se stává z obyčejného neobyčejné.
V roce 2007 vydal pan Jaroslav Rudiš (Alois Nebel) knihu s názvem Potichu. Tramvajový brigádník, tuším že na lince 22, však nepatřil mezi obvyklé řidiče. Spíše byl ukázkou volnomyšlenkářství a „zdravé“ současné drzosti, což potvrzovalo, že v kabině vozil psa a po nehodě na trati se sebral a odešel do světa. I popis jeho kolegy, který patřil mezi takzvané šoťáky (milovníky dopravy), nedopadlo pro zaměstnance DP nejlépe. Dotyčný byl popsán nejen jako zvláštní typ asociála, ale i člověka, jehož záliba v tramvajích částečně hraničí se sexuální deviací.
Tuto knihu doprovodil i drobný skandál v měřítku Dopravního podniku. V podnikovém časopise s názvem DP-Kontakt vyšel s autorem rozhovor, při němž si spisovatel uvědomil, že tázající se redaktor knihu vůbec nečetl a myslí si, že jde o nějakou oslavu pracovníků DP. Pamatuji si větu, v níž autor říkal, že popisovaný tramvaják zřejmě nepatří mezi nejlepší řidiče.
Tento rok vyšla v nakladatelství Mladá fronta kniha Karolíny Hubkové s názvem Deník tramvajačky – a já opět pocítil naději na vkusnou literaturu ze života světa řidičů MHD. O to víc jsem v ní vkládal naději, neboť autorka je moje kolegyně a věřil jsem, že svět, o němž v knize psala, by měla mít prozkoumaný.
Dostavilo se však zklamání.
Paní kolegyně přišla do Dopravního podniku již skoro před deseti před lety a my jsme neměli důvod, abychom ji mezi sebe nepřijali. Všichni jsme v DP ze svého důvodu a víme, že onen důvod je něčím, přes co tramvaj toho a toho nejede a nijak se v budoucnu proti nikomu neobrací. Kolegyni jsme přijali vřele, někteří dokonce více, a nijak jsme neměli důvod jí škodit, či přímo jako nováčka šikanovat. Se šikanou v DP se to má jako se šikanou v domově seniorů – není tam, protože nikdo neví, za kolik to zrovna má.
Nijak ani neměníme pohled na kolegu či kolegyni, který dává najevo, že hodlá ze svého místa řidiče postupovat výš a pracovat pro podnik i na jiných úrovních. Tohle je každého věc a nikomu do ní nic není – třebaže víme, že u některých kolegů choutky na postup přicházejí po době krátké praxe, a dotyčný je má jenom proto, že nemá potřebnou výdrž a pokoru pro svoji práci. Nebo si o sobě začne myslet, že je jenom špinavej tramvaják, což pro něj nemá potřebnou společenskou váhu.
Z knihy jsem se dozvěděl, že podle autorky se řidiči tramvají dělí na dvě skupiny. Jedna je pravděpodobně ta lepší. Je početně menší a poznáte ji podle na míru šitých uniforem a že řídí historické vozy anebo vyhlídkový vůz T3 Coupé. Jejich cestující také budou pravděpodobně lepšími, neboť v některých případech platí jízdné nad sto korun a jsou všichni šťastní a usměvaví.
Ta druhá skupina je početnější. Nemá uniformy šité na míru, řídí vozy mnoha typů a jejich časový rádius pro práci je 24 hodin. Jejich cestující se tolik neusmívají, ačkoli platí mnohem méně než jiná skupina cestujících. Jsou rozmrzelí (cestující i řidiči z této skupiny) a pravděpodobně ne zcela mentálně zdraví.
Ve zkratce by se dalo říct, že zatímco první skupina řídí tramvaj, druhá pouze socku.
Paní autorka neváhala své kolegy z druhé skupiny (kam ona sama již podle sebe nepatří) popsat jako zakomplexované tvory bez větších ambicí. Jako prosté lidi, kteří žijí ve svém titěrně směšném mikrosvětě a jejichž jedinou životní touhou je pomlouvat a po směně se opít.
Ve svých popisech šla autorka i dál a neváhala zkritizovat i přímé nadřízené řidičů, to jest výpravčí, a popsat je jako lidi, kteří nemají rádi svoji práci – a to z toho důvodu, že paní autorce bránili odejít na jiné pracoviště.
Pravda je taková, že bránit výpravčí nikomu nemůže. Výpravčím, co zajišťují obsazenost vozu řidičem, vadí pouze řidiči, kteří mají stanovenou směnu, a přesto žádají o uvolnění z důvodu práce někde jinde.
Je zvláštní, že autorku nezastavily při podobných negativních popisech ani rodinné vazby, neboť její otec je rovněž tramvajákem a autorčin manžel rovněž pro Dopravní podnik pracuje. Říkám si, zdali text před vydáním přečetli nebo jej jinak autorka s nimi probírala. Možná je odpověď v tom, že autorka v kritice DP v hierarchii výš nepokračuje a dále nekritizuje jiné složky jako třeba dispečery nebo vyšší vedení. Důvod není těžké pochopit. Ty dole pod sebou už nikdy potřebovat nebude.
Jak jsem řekl v úvodu, kolegyni znám, ne však nijak více, a patřím tedy do kategorie, o níž píše, že jí ráda ze svého historického vozu mává a usmívá se na ni. Já mával taky a usmíval se – leč jsem nevěděl, že mi tím vráží nůž do zad, s nímž ještě několikrát otočí.
Co se týče konceptu knihy, jako deník postrádá to, co dělá deník deníkem. Je to právě rozmanitost lidského života, v němž se mísí dobré a špatné časy. V textu o délce dvě stě stránek se setkáte pouze s krátkou částí, v níž autorka řeší ze sebe sama něco hlubšího – a kniha je tak na krátký okamžik záživná. Pak však z tohoto tónu autorka uhne a dál popisuje svět, kde se všichni usmívají, mávají si a dostanete další ujištění, jak autorka svoji práci miluje.
Napadl mě proto jednoduchý slogan na tuto knihu, a to – Je to tak pozitivní, až je to k zblití.
Paní kolegyně si velmi po svém hraje s fakty okolo DP a v jedné části vás dokonce ubezpečuje, že mnohé nápady, s nimiž se v DP setkáte, jsou mimochodem z její hlavy. Při čtení velmi brzy propadnete pocitu, že se autorka považuje nejen za první dámu DP, ale v DP přímo první ženou. Tedy alespoň v možných měřítcích žen řídících historické vozy – a snaží se vám namluvit, že je za posledních padesát let jedinou řidičkou řídící tyto vozy.
Podobným informacím můžete uvěřit, pokud o Dopravním podniku nevíte nic – čímž jste cílovou skupinou čtenářů.
Nemám rád lidi, kteří jiné lidi rozdělují. Bohužel rozdělování je právě taktikou mnohých žijící svůj život na úrovni sociálních sítí, k nimž autorka taky patří. Jedna věc, která je pro všechny takové uživatele charakteristická, je naprostá nepřipravenost na kritiku a schopnost sebereflexe. Paní autorka proto používá na svá mínění velmi jednoduchou obranu – a to že několikrát v textu poznamenává ono svaté slovo všech jí podobných, kterým je slovo „hejt“
Tahle obrana je univerzální a vzkazuje prosté: „Pokud se vám já líbím, lajkujte mé statusy, posílejte srdíčka, a tím bude všechno v pořádku a mám vás ráda. Pokud to neděláte a něco vám na mně vadí, nejste v pořádku a měli byste se nad sebou zamyslet, protože jste nemocní!“
V závěru knihy se také v tomto směru dočkáte skoro až duchovní filozofie.
Tato obrana před světem je univerzálem. Paní autorka nijak neuvažuje nad tím, že by svým textem udělala krok špatným směrem a víc a víc vás utvrzuje na tíseň vlastní sociální bubliny, jejíž vnitřní atmosféra je tvořena nutností v životě něco znamenat, a dobýt tím věčnou slávu.
Možná si kladete otázku, proč jsem v soudu kolegyně tolik přísný. Mnozí podlehnou hejtové politice současnosti a nazvou mě závistivcem, při níž položí známou otázku z diskuzí – a co jsi dokázal ty, nulo?
Odpověď by byla prostá – právě že to samé.
V autorce a kolegyni vidím sám sebe v době před lety, kdy jsem se i já setkával se zájmem jiných lidí, vystřihoval si z novin články o sobě, točil reportáže, dostával literární ceny – a v celém kolotoči si naivně myslel, že jsem slavný.
Musel jsem projít jiným obdobím života, než jsem pochopil, jak vypadá opravdová sláva, že má hodně společného s tichem, a hlavně, co tenkrát chybělo mně a v současnosti kolegyni, pokorou.
Ačkoli jeden rozdíl mezi mnou a kolegyní byl. Ačkoli i já jsem se choval jako pitomec, své kolegy kolem sebe jsem nikdy neshodil.
PS: Stále čekám na tu správnou tramvajáckou knihu.
