Článek
Zažil jsem, že za mnou přišel muž a žádal mě, abych šel takovému klientu vysvětlit, že si chce sednout. Zvláštní na případu byl věk toho muže, co přišel – nebyl to důchodce, u něhož byste pochopili, že se třeba bojí jednat, nýbrž muž ve středních letech, mladší než já, a rozhodně žádné ořezávátko.
Řešit jsem to šel, protože od toho tam jsem, a věta, již používají mí kolegové, že se musíte sami domluvit, není v souladu s provozními předpisy. Vážený klient se tenkrát omluvil a batoh začal chovat na hrudi jako velké mrtvé děcko. Muž si sedl a koukal z okna. Když klient s batohem vystoupil, na jeho místo si muž položil kufřík a oba se koukali z okna.
V autobusech na čtyřce – viz foto – je místa víc a často se setkávám, že je právě obsazena jedním člověkem, který má s sebou celý svět a ten ostatní je mu úplně ukradený. Jako by právě čtyřka bez koupelny se stala celým jeho útočištěm, jehož pronájem na tu krátkou dobu, než vystoupí, nic nestojí, ale na chvilku může mít význam větší než dvacka od štědrého mecenáše z ulice.
Autobus a místo v něm
Ale zpět z poetiky zpátky na zem. Čím víc věcí je vám v životě jedno, na o to větší problémy se společností si zaděláváte. Tenhle mladík si však problémy nepřipouštěl. Seděl si a balil cigaretu, a co mě zaujalo nejvíc, olizoval cigaretový papírek přes roušku, čímž ochrana byla zajištěna, a šlo tedy o zdravé kouření.
Lidi ho ignorovali. Dokonce si k němu nesedli, aby nerušili jeho svět. To raději vynadali důchodkyni, která měla vedle sebe na sedačce košíček se zeleninou – což bylo ovšem zbytečné, protože kolem bylo místa dost. Mladík se zatím pohodlně opřel, cigaretu za uchem, roztáhnul ruce, jako by chtěl uvítat celý svět, a dal si je za hlavu – načež svůj batoh nakopnul, aby mu nespadl v zatáčce.
A já jsem si uvědomil, že víc místa ten člověk nepotřebuje, že tohle mu úplně stačí a k jeho štěstí víc netřeba, protože byl v lince 177 a ta pojede daleko, tak daleko, jako by to bylo na konec všech časů.
+++
Ale abyste si nemysleli, že podobné problémy nemají i lidé, kteří by se o místo podělili a třeba i mají rádi společnost. Není to tak dávno, co si takhle ke mně na čtyřku přisedly dvě dívky, jedna přede mě a druhá vedle. Ta přede mnou chtěla s kamarádkou komunikovat, ta vedle mě se ošívala.
Měla problém. Problém se mnou, s mým zadkem, neboť je větší a ze strany se chtěl s jejím zadečkem kamarádit.
Druhá si chtěla povídat, ale kamarádka povídá.
„Já tady nemůžu!“ říká.
„A proč jako?“ ptá se kamarádka naproti.
„No nemůžu,“ pípla slečna stydlivě.
A já do toho vstoupím a hned i vysvětlím, když řeknu:
„Protože mám velkou prdel!“
