Článek
Kult osobnosti je něčím, co my Češi ve věku třicet a více let máme spojené s postavami komunistických funkcionářů, kteří pro jiné tvořili představu čehosi až nadpozemsky krásného a dokonalého. Nutno podotknout, že jsme v té době, a v době o něco později, neměli takovým představám problém uvěřit, případně jim uvěřit za možnost, že nám z nové víry něco kápne.
Lidé mladší třiceti let už tolik o kultu osobnosti neví, pokud se přímo nezajímají o historii nebo o formy jejího tvoření. Slovo kult mají spíše víc přiřazené k milníkům ovlivňujícím kulturu a umění. Když se některých mladších zeptáte na pojem kult osobnosti, mohou se zamyslet a pak odpovědět, že kultů bylo jako že hodně, ale že film The Evil Dead jako z roku 1981 kult hororové osobnosti jako opravdu tvořil a jako ikonická scéna dívky znásilněné v temným lese kořeny jako ovlivnila svět na roky dopředu.
Kult osobnosti jako pojem se stal historií, a to jejím kouskem, který nekončí v muzeích a v učebnicích, nýbrž na zaprášené půdě, kam ani nikdo nechodí, jelikož odtamtud nic nepotřebuje. Není to kvůli tomu, že by si něco takového nezasloužilo místo v paměti lidí, ale je to přesně naopak kvůli tomu, aby si lidé na takovou věc přímo nepamatovali a třeba ji nesrovnávali s něčím tomu podobnému z dneška.
Dnes se o kultu osobnosti neříká, že je kultem, ale že je součástí Public Relations, zkráceně PííííÁáár, což se považuje za společenskou aktivitu, která má za úkol tu a tu osobnost ukázat co nejlépe v mediálním světle. Využívají toho umělci, sportovci a v malém měřítku to využívá úplně každý z nás – a využívají to a využíváme, třebaže ve skutečnosti ani nemusí a nemusíme, protože PR úplně všech by měla být výsledná práce nebo alespoň přinejmenším osobní vizitka, jak je kdo vychovaný. Někdo však do téhle skupiny nepatří, a tím někým je politik.
Za politika by také měla vypovídat jeho práce, ale s politikou se to má tak, že politik kolikrát zapomene, že je politikem, a politik že je pro lidi, kterým něco nasliboval, a začne se vlastním slibům vyhýbat, případně na ně zapomene úplně, jako by ho nudily, a v té chvíli je pravý čas na spuštění PR, aby se lidem ukázalo, že ten a ten politik je stále politikem, i když jím už dávno není.
PR pro politiky je, když jsou politici jako politici neschopní. Schopný politik ho nepotřebuje, ale rovněž se svým tvrzení chápu, že nebýt politické neschopnosti, bylo by hodně jiných lidí bez práce, kteří by museli jít skutečně nakonec makat.
Dělat PR pro politika není složité. Stačí ho ukazovat, nebo řekněme medializovat, v podobě aktivního spoluobčana, který každý den, nebo většinu dnů v týdnu žije na události bohatým životem, ale při tom se tváří, jako by to všechno ani nic nebylo, protože takhle přeci žije v naší demokratické zemi každý, nebo by alespoň žít měl, a pokud ne, tak jeho vina.
Já si pamatuju jednoho východního politika, který před lety světu ukazoval, jak se právě takové správné politické PR dělá. Fotil se do půle svlečený při jízdě na koni, při potápění našel náhodou ve vraku lodi amfory, zpíval v doprovodu klavíru hollywoodským hvězdám (Goldie Hawn dojetím brečela), díky čemuž se stal miláčkem veřejného mínění, na něhož jeho občané nedali dopustit, a kdo řekl něco špatného, tak sklidil veřejný posměch.
Dneska by někdo mohl říct, stejně jako tenkrát, že šlo ze strany onoho politika o budování kultu osobnosti, o tvorbu obrázku ukazující falešné já dané osoby. Je i pravděpodobné, že někdo by za takový názor sklidil potlesk a možná i státní vyznamenání – kdyby ovšem nedělali to samé jiní politici z jiných zemí, kteří se nechávají točit, když skáčou padákem nebo létají letadlem, pak zase běhají s lidmi s větrem o závod a pro fotku s prostým lidem taky nejdou daleko.
Je pravda, že když s tím PR přestal východní politik, začal s jiným, který se jmenuje válka, takže by bylo dobré, kdyby s tím dřívějším zase začal – případně, aby jiní své současné PR neopouštěli a místo něj nezačali válku úplně jinou.
Otázka je, co takový člověk dělá mimo onoho PR života. Odpověď je, že asi nejspíš nic moc. Kdyby ano, na to první by moc času nezbývalo. Tvoření novodobého kultu osobnosti je prací na plný úvazek. Případně na pracovní činnost, jíž vás zaměstnává někdo jiný.
Nejsem přítelem novodobých mediálních polobohů, co říkají, že nedělají to, co odsuzují u jiných, a přitom pouze nasazují masku nového myšlení, za níž se však rozkládá obličej toho starého, příliš vrytého do kůže. Tihle lidé mohou mluvit o změně, dokonce o ní mohou přesvědčit lidi kolem, většinou ty mladé, kteří rádi uvěří čemukoli, o čem si myslí, že jsou toho také součástí, a dělají tak svoji revoluci.
O změnu však těmto lidem nejde. Změna vyžaduje tvrdou práci a trpělivost. Záležitosti, které jsou protipólem toho, když jenom potřebujete před někým dobře vypadat.
Ale teď závěrem ruku na srdce, komu budete naslouchat? Někomu, kdo po vás bude chtít, abyste pracovali a něco si odtrhli od úst – nebo někomu, kdo po vás nic nechce, jenom tu maličkost, abyste o ničem nepřemýšleli, jenom poslouchali a občas mu napsali, že mu to dneska sluší.
Moc daleko jsme to v revoluci našeho vnímání světa nedotáhli.
