Článek
Byl květen. Bylo teplo a já myslel na Katerynu. Tedy myslím si, že jsem na ni myslel. Velitel nám sice říkal, abychom mysleli na boj. Abychom mysleli na naše vůdce. Na velkou Matku. Ale já na tohle už dlouho nemyslel.
Myslel jsem, a já věřím, že jsem skutečně na tohle myslel, myslel jsem na podzimní odpoledne v Moskvě. Na park s už opadanými korunami stromů a na zlátnoucí trávu pod nimi, zlátnoucí těmi opadanými listy, na nichž se předháněla barva žlutá a hnědá a červená. Myslím na prodavače párků u můstku, u něhož jsem si dal párek jako nohavici. Myslím na kluka, který z listů spletl draka a pobíhal s ním sem a tam vykřikoval – Výše, výše…
A do toho Kateryna. Musela to být Kateryna. Ženy jako ona se jmenují Kateryna, protože zvuk jejich jména je přesně tím, čím ony jsou. Jen to poslouchejte. Ten začátek - Ka.. jemnost sama, kterou vykouzlíte v zadní části úst – Te… to se jazykem dotknete horního patra – Ry… jazyk stočíte a písmeno skrze něj zabublá jako perlivá sodovka – Na… otevíráte ústa, jako by měla něco přijmout.
Kateryna – tak se takové se jmenují.
Přešla můstek, v ruce velký košík, přes vlasy šál, černý. Díky němu její obličej vypadal jako světlá maska vystupující ze tmy. Oči měla velké a široké, myslím si, že hnědé, nebo černé – rty úzké, červené, tváře narůžovělé, směrem k očím tmavší. Byla starší než já. Byla opravdovou ženou. Já ještě mužem nebyl. Já byl někým, kdo po ženách pouze touží.
Neodvážil jsem se promluvit. Koukal jsem a nechal ji kolem sebe projít. Pokračovala po cestě, rukou si přidržovala šál, a i když jsem viděl její záda, pořád jsem měl před očima tvář, šaty, dlouhou sukni, prsa, ramena, celé tělo s tím krásným, co jsem jako muž neznající ženy obdivoval nejvíc.
Teď jsem starší než ona. Už přes tři roky jsem starší a už budu vždycky starší. Každým dnem od toho v parku stárnu rychleji. Jako by část mě, ta část, co je mladá a nikdy nezestárne, v parku zůstala, a na cestu z něj, na seřadiště, se dostavil můj obraz, zatím můj negativ jako počátek fotky, která však nikdy nebude ostrá a krásná, a ponese na povrchu všechny kazy a vady, a mě už nikdo nikdy neuvidí tak, jaký jsem tenkrát byl.
Vítali mě. Vítali mě a já se potkal s těmi, kteří na mě čekali. Oni nebojovali, já ano. Nevím proč. Jestli nemohli, jestli jim to nikdo nedovolil, jestli nemuseli. Ale vítali mě. Vítání je hezké.
Pak mě zastřelili. Jiní žili. Měli to tak být. Nebolelo to. Necukal jsem se jako ten kluk, co už nebyl klukem a byl natažený přes ostnatý drát, s rudými pahýly místo nohou, které se hýbaly a které jako by pořád pochodovaly. Adin, dva, adin, dva – přímý pochod do nebe.
Teď jsem mrtvý, a už mě nikdo nevítá. Dokonce mě ani vítat nechtěli. Prý se mnou přišlo něco zlého. Je nevím. Já si myslel, že od zlého pomáhám, ale třeba jim s někým jiným bylo líp. Když je vám s němým líp, možná si to uvědomíte až později.
Kdyby si to tedy uvědomili dřív, já jsem nemusel nikam chodit. Mohl jsem další dny jít do parku – a další a další a čekal, až zase ona přijde.
Tentokrát nebudu jenom koukat. Oslovím ji a seznámím se. A na věčné časy budu konečně znát její pravé jméno, i když to vysněné a pravé jí bude pro mě patřit na věčné časy.
