Článek
Snad mě nebudete hned na úvod podezřívat ze sentimentu mého vědomí, že jako muž nemohu nikdy proniknout zcela do síly mateřské látky – přesto napíšu, že tomu opravdu tak je a jsou pocity, které si někteří lidé nemohou uvědomit natolik, jak by si pro své uvědomění přáli.
Slýchávám názory, že autisté žijí v sami sebou stvořeném světě. Ve světě, který se v ničem nepodobá tomu našemu. Nemyslím si, že je to pravda. Žijí ve stejném světě, jaký vidíme my kolem sebe. Pouze občas si jeho pravidla mírně zakřivují k obrazu svému.
Je pravdou, že svět kolem sebe nebudou chápat jako vlastní, neboť mnozí z nich nerozumí významu slova vlastní, ani významu něco „vlastnit“. Zjednodušeně řečeno, berou svět ne ve slovním spojení, že jsou pro něj stvořeni, nýbrž že do něj patří.
Musí být uvolňující vnímat, že někam patříte, aniž byste měli potřebu o svoje místo bojovat a dokazovat jiným, že si ho zasloužíte – nebo být i někým, kdo si myslí, že si ho zaslouží o něco víc než ten druhý vedle vás.
S autistou jsem se potkal poprvé, když mi bylo sedm. Bylo to na prázdninách a na dovolené s mými rodiči v Jizerských horách. Mnozí si ještě takové socialistické dovolené budou pamatovat. Jedna budova, v níž bylo několik pokojů a jídelna, ostatní bydleli v chatkách okolo. Nikdo si nic nezáviděl, protože nikdo nic neměl. Někdy mám pocit, že nám lidsky bylo líp, ale o tom tenhle příspěvek není.
Ten kluk byl jenom o rok starší než my. Trochu naducaný, hlasitý, občas se zadrhnul, jako by se vypnul – takže se nakonec naším pohledem zdálo, že je stejný jako my. My ostatní jsme byli děti, takže ještě blbí, tudíž nám přišlo vtipné, že onen kluk nám všechno uvěřil.
Pamatuju si, že jsme mu namluvili, že v lese za chatkami žije „zlý“ kanec a ten všem ubližuje. Byla to obvyklá manipulativní hra dětí, které ucítily, že nad někým mají moc a že jim někdo věří. Děti chtějí mít moc, každé dítě ji chce mít, protože moc je to jediné, co nemá. Může mít bezpečí, pohodlí, může toho mít hodně, ale nikdy nebude mít moc jako jeho ochránci – proto po ní touží. A my ji najednou měli a viděli, co dokáže.
Kluk nás prosil, ať mu jdeme pomoci kance „zabít“. Že to nejde, aby nějaké takové zvíře jenom tak běhalo po lese a ubližovalo, jak se mu zlíbí (mluvil tak, že trochu huhlal, ale rozumět slova mu byla – jiné děti mluvily dost podobně). Jeho pohled na věc byl naprosto černobílý, protože jsme mu o té černobílé sami řekli. Nedali jsme mu pro jeho vnímání světa na vybranou. Ukázali jsme, že je něco zlé, a podle něj zlé nemá na tomhle světě být.
Nakonec jsme ho museli uklidňovat a za boha mu nedokázali vysvětlit, že jde jenom o legraci. Přirozeně jsme se taky divili, jak nemůže chápat legraci – každý musí přeci pochopit vtip. Připomínám, že nám bylo sedm. Kluk byl ale k nezvládnutí. Pral se s námi (a měl sílu) a nás měl za zbabělce, když mu nechceme s lovem nebezpečného kance pomoci. Jeho záchvat se stupňoval, až jsme museli zavolat jeho rodiče, kteří jej zvládli a uklidnili.
Tohle se stalo v jiných dobách, takže se nedivte, že jsme za tenhle kousek dostali od svých rodičů pár facek, že ubližujeme někomu, kdo za něco nemůže. Hodně na tu scénu ve střípku vzpomínek myslím. Co je v ní pro mě ve vzpomínkách horší, že za námi vyvolaný záchvat dostal i ten kluk. Dostal od otce, a docela hodně. Pamatuju, jak na něj křičel, že se nesmí dát napálit, že je hlupák, a jeho maminka se snažila tátu uklidnit a pořád dokola opakovala, že za to nemůže. Křik toho kluka si pořád pamatuju, protože v sobě měl něco víc než jenom lidský křik. Něco, co opravdu bylo jiné, nebo mně jiné připadalo.
Nedávno jsem viděl na I. P. Pavlova matku s autistickým synem, kterému se něco nelíbilo a tak, jak já říkám, chytil cvrčka a začal se vzpouzet a rozčilovat a útočil na všechno kolem sebe. Mimo jiné začal bušit do výlohy obchodu. Jenže nešlo o malé dítě, už to byl fyzicky dospělý člověk, který měl k dispozici sílu dospělého muže. Měl svým způsobem druh moci, jakou dítě nemá. Jeho síla byla nebezpečná, jak pro jiné, tak pro něj. Matka věděla, co má dělat, a taky to udělala. Musela udělat něco, co by třeba jiné matky udělat nedokázaly. Musela mu ublížit.
Viděl jsem, jak mu nohou přišlápla špičky bot a tedy i prsty a začala mu kroutit ruce, až to na pohled zvláštní dítě v podobě dospělého člověka křičelo a bránilo se. Přirozeně proto, že cítilo bolest, proto to taky jeho matka dělala.
Matka však bolest cítila taky. Jinou, ale pořád to byla bolest. Myslím si, že se musela vypořádat i s tím, že na ni kouká hromada lidí, kteří si ťukají na čelo a myslí si, proč ta šílená ženská tomu nebohému člověku ubližuje.
Teď mě můžete zase podezřívat z kýče, neboť jsem v ty krátké momenty, ve kterých matka své dítě pacifikovala, viděl, jak ke svému dítěti doslova trpěla láskou. Jak mu musela ubližovat a jak navíc tímhle na pohled neznalému pozorovateli hrozným způsobem dokazuje, že je matkou se vším všudy. Skutečně milující matkou, jelikož matka autisty miluje svoje dítě o něco víc, než by jiná matka obyčejného dítěte dokázala pochopit. Možná tedy dokázala pochopit, ale nemusí.
Matky autistů musí změnit celé vnímání svého života, protože nic nebude stejné jako u „těch jiných“ matek. Žádné lajnování, žádné tradiční postupy jako dětství, puberta, dospělost, vnoučata a pak klid. Nic z toho, tohle všechno padá.
Úplně nejhorší však pro matky je, že někdy mají strach. Bojí se, zda jejich zvláštní děti zažijí, co zažívají nebo zažívaly ony samy. Jestli jejich děti mají podobné pocity. Jestli vnímají lásku, radost – všechno, o čem se hodně píše, o čem se hodně mluví, ale sami se o tom příliš nevyjadřujeme, jako bychom se za to styděli.
Potkal jsem za život mnoho autistů a ne všichni jsou stejní. Přesto jsem v jejich obličejích a výrazech vždycky něco stejného viděl, něco upřímného. Možná je to čistotou myšlenek, jaká v nich proudí - neposkvrněná čistota myšlenek, jakou my už neumíme v sobě vidět, neboť naše vlastní čistota je už zkalena potřebným přístupem k životu.
V onom výrazu je vidět ještě něco - a to, že on ví o tom člověku blízko sebe, který ho chrání, který o něj pečuje a který ho přes to vše miluje. A pokud o něm ví, umí takový člověk milovat úplně stejně, jak je milován on.
Věřící člověk by řekl, že taková bytost má duši, a třebaže je ta duše hlouběji než obvykle, pořád tam je a umí to, co umí ty ostatní okolo.
Osude, žehnej v dobrém všem matkám, které znají lásku svých dětí.
