Článek
Pro řidiče tramvaje to tedy pokaždé přímo linka jedenáct být nemusí. Jsou dny, kdy je za trest i jiná linka. Třeba ta mezi čísly jedna a devadesát devět, kdy rozdílná čísla linek na míru utrpení až takový vliv už nemají.
Při řízení MHD se dá trpět hodně. Dokonce víc, než co si myslí o utrpení vážení klienti v jejich útrobách. Netvrdím, že všichni kolegové a kolegyně jsou svatoušci, ale přiznejme si, ono i s některou klientelou to někdy není žádný med. Stejně jako s mými kolegy.
Jezdit včas je dřina. Včera jste lehce poznali, že je po prázdninách a z prázdninového čtvrtka se stal klasický čtvrtek, během nějž lidé chtějí stihnout záležitosti za dva dny, aby pátek měli klidný a co nejdříve se ponořili do pohody nadcházejícího víkendu.
Vrátily se zácpy a někteří řidiči automobilů poznali, že na I.P. Pavlova je u hotelu Beránek dočasná zastávka tramvají. Někteří chodci zase poznali, že někteří řidiči automobilů teprve poznávají, že je u hotelu Beránek občasná zastávka. A někteří řidiči MHD poznali, že někteří řidiči automobilů ještě nevědí, že u hotelu Beránek na I.P. Pavlova je občasná zastávka a do vozovky vstupují chodci, a to ne přímo proto, aby některým řidičům automobilům ukázali, že je načase poznat něco víc o občasné zastávce na I.P. Pavlova nedaleko hotelu Beránek.
Většina mých kolegů tvrdí, že se tam něco stane, ale já na rozdíl od jiných doufám, že pouze poznání některých, že je tam občasná zastávka. Pravda, k malým nedorozuměním už došlo a jsou to ta nedorozumění, u kterých jeden z účastníků sedí za volantem a druhý je venku a oba na sebe mluví nahlas. Někdy mluví i sprostě, ale vzhledem k tomu, že sprostota a urážky jsou ve společnosti celkem běžné, dalo by se říci, že vedou dialog, který je společensky aktuální.
Chcete jezdit včas nejen pro vážené klienty, ale i pro sebe – to když třeba jedete na střídanou přestávku. Na lince jedenáct je místem střídání pro přestávku překvapivě občasná zastávka na I.P. Pavlova u hotelu Beránek, tudíž se řidič v okamžiku výstupu z tramvaje stává chodcem, který se právě seznamuje, že málokterý z řidičů automobilů o zastávce ví, zatímco střídající druhý řidič to ví už dávno, jelikož leží na kapotě právě brzdícího vozu. Při zpětném střídání z přestávky v občasné zastávce I.P. Pavlova u hotelu Beránek se situace opakuje. To také vysvětluje, proč v DP nikdo nikomu nic nezávidí, neboť každý ví, že se na něj se vším dostane.
Není pravda, že by řidič MHD schválně zdržoval. Vždycky zdržují okolnosti – v případě linky jedenáct nejvíce řidiči automobilů u občasné zastávky I.P. Pavlova u hotelu Beránek.
Přesto se s vámi podělím o vysvětlení, proč mě linka jedenáct včera tolik netěšila. Netěšila mě vinou místa u hotelu Beránek. Nevíte, jestli si umíte představit, jak to vypadá, když auto trpí poruchou identity a identifikuje se zničehonic jako tramvaj. Většinou se změna projevuje touhou automobilu jezdit po kolejích. Tím se u něj začíná projevovat i frustrace, neboť je nízké a nemá čím dosáhnout na trolej. Frustraci si kompenzuje setrváním na kolejích a odmítnutím z nich uhnout, neboť by v ten moment teoreticky vykolejilo.
Jelikož žádná „normální“ tramvaj vykolejit nechce, čeká auto v koloně dalších identických tramvají, aniž by se nechalo rozhodit zvoněním opravdové tramvaje za ním a bylo donuceno vykolejit na stranu. Než vykolejit, to raději řidič zamává na řidiče, že nikam nemůže. To by tak hrálo, aby tu u hotelu Beránek byla mimořádná událost a čekalo se i hodiny, než se uvolní – protože to není žádná legrace, když v centru vykolejí tramvaj, i když vypadá jako auto, ale to mu nesmí nikdo říct, jelikož dneska je každý tím, kým chce nebo potřebuje, a nikdo s tím nic nenadělá.
Nezvoním často. Už ne. Mladická dravost je dávno pryč. Zvoním až, když řidič v autě začne se spartakiádou. Víte, co je spartakiáda v autě? To řidič začne cvičit, že dá ruce před sebe, pak nahoru, pak do stran – vlastně předpaží, vzpaží (jenom trochu, nad sebou má střechu) a upaží. Takhle cvičí a mimicky hraje, že on nic, že on muzikant, že nikam a za nic nemůže a že musí překážet, protože místo vedle něj čtyři metry čtvereční mu na životní prostor nestačí.
A to je chvíle, kdy si zazvoním, do rytmu, aby se hezky cvičilo – a někdy se i přidají lidé na ulici, ale ti cvičí jinak. Ti cvičí jednou rukou, kterou si plácají na čelo a dělají plác a plác, a na řidiče koukají jako na dítě, které dvakrát za sebou udělalo e-e, a ještě se tomu blbě směje.
A to je čtvrtek v centru – a to je čtvrtek i kolem něj. Ale netřeba si z něj dělat hlavu, protože stejně většinou všichni dojedou, kam potřebují, a někteří se dokonce dozví, co že to je za zastávku v centru u hotelu Beránek. Je občasná. A už nemusí být pro nikoho až takovým trestem.
