Článek
Začnu národ dávat dohromady dobrým příkladem.
Včera jsem měl linku 5, ta jezdí v Praze na Barrandov. V pátek večer a v noci se dal očekávat konflikt, neboť už bylo teplo a lidé rozradostnění teplejším počasím oslavili konec pracovního týdne pomocí alkoholu.
Není to nic divného, když máte v tramvaji opilce. Třebaže Přepravní řád jejich přítomnost nedovoluje, opilcům je mnoho věcí jedno a jedna z nich je třeba i pravidlo o dodržování Přepravního řádu.
Jedno zahraniční přísloví (nebudu uvádět jaké země) praví, že opilec není zločinec, a taky na něm něco bude, neb ne každý podnapilý v tramvaji chce hned páchat trestnou činnost, případně ubližovat lidem kolem sebe.
Horší je, když tomu tak není – čemuž tak právě včera bylo.
Problémy jako řidič MHD poznáte. Většinou jsou hlasité, mají takový hrdelní hlas podobný spíše předchůdci člověka a jsou plné nadávek. Pokud navíc ovládáte jiné jazyky, můžete se jazykově potěšit i s někým jiným, než je našinec.
Nepatřím mezi řidiče, kteří by dělali v kabině mrtvé brouky a při náznaku většího (hlasitého) konfliktu nechávali situaci vyhnít, to jest nedělali nic. Nemám nic proti zpěvu, přednesu básní či opileckých monologů, z nichž přímo prýští bolest celého světa, ale nadávky ne. To si lidi v téhle zemi nezaslouží.
A tak se stalo, že v zastávce Geologická něco málo po desáté večer vyšel jsem z kabiny a za doprovodu sledujících očí pasažérů přistoupil k muži, s nímž jsem oprášil jazykové znalosti z dětství, kdy ve škole bylo hodně věcí jinak, třeba i to, na jakou světovou stranu jsme se tenkrát zle dívali.
Víc než opilec, který se nedržel zahraničního přísloví, mě zaujalo chování mladého muže, který se hned po mém příchodu nabídl, že mi pomůže s vysazením.
Nejsem přítelem násilí a věřím, že mnohé se dá vyřešit domluvou, a tak jsem opilci vysvětlil s pěkným přízvukem, že je v tramvaji a v tramvaji se mnohé nesmí, a hlavně se nesmí řvát.
Sklidil jsem za výstup od pasažérů několik lajků a obklopen smajlíky jsem se vrátil do kabiny. Oproti cestujícím jsem si nedělal iluze, že by náprava opilce proběhla tak snadno, a očekával jsem zbytečné průtahy při vystupování na konečné.
Praxe mě nezklamala. Avšak překvapilo mě, že u opilce stále stojí mladý muž a znovu mi říká, že mi pomůže s vysazením. Mívám zkušenosti, že tu a tam se objeví náznaky agresivity, kdy se cestující pod tíhou světa kolem nich chtějí jednoduše ventilovat, a jak se tak říká, prostě si bouchnout. Většinou to bývá pod vlivem alkoholu. Jenže mladík nevypadal na rváče, ani nebyl pod vlivem, a už vůbec nevypadal, že by ho svět kolem nějak víc tížil.
Já jsem mu poděkoval za iniciativu a řekl, že se na to pokusíme jít nejprve po dobrém. Nakonec to po dobrém šlo, třebaže se to neobešlo bez silnějších nadávek na nás, na tuhle zemi a vůbec tak nadávek směrem tam, kde si to nadávky nezaslouží.
Mladíkovi jsem znovu poděkoval a popřál mu dobrou noc a myslel si, že půjde směrem k domům, kde pravděpodobně bydlel. Ale nešel. To mi přišlo zvláštní, ptal jsem se ho, kde bydlí – a on že o čtyři zastávky zpátky.
To bylo pro mě další překvapení, s nímž jsem se za desítky let trvající řidičskou praxí nesetkal. Mladík přejel svou zastávku, nešel hned večer domů, a to jenom proto, aby někomu pomohl, aby se mu třeba něco nestalo.
Považte, kdy jste tohle poslední dobou zažili, aby vám někdo jenom tak chtěl pomoci, aby se vám nic nestalo. Mně nikdy.
Ptal jsem se ho, proč to udělal – což byla blbá otázka, ale nedalo mi to – a on, že je to normální, že si lidi pomáhají, a navíc, že nemá rád takové typy lidi, protože kvůli nim si pak lidé myslí něco špatného i o těch druhých, kteří si to nezaslouží.
Musel jsem se štípnout dveřmi kabiny do hlavy, jestli se mi to jenom nezdá. V jedné větě mladík měl filozofii života, která je základním stavebním kamenem pro spokojený život všech na téhle planetě.
Jak jsem se dozvěděl později, bylo mu sedmnáct a já se ho zeptal, že asi nebude původem z Prahy, protože Pražák by jenom tak nepomohl. A on že není a že je z vesnice a tady studuje uměleckou školu.
Než jsem se z konečné rozjel zpátky do města (opilec nejel, ten si ustlal na lavičce pod přístřeškem a nejspíš se mu zdálo o lvech), povídali jsme si, a jak jsme si povídali, oživovala se ve mně taková ta chtěná víra v dobré lidi, kteří umí myslet a nebojí se svůj názor říct cizím lidem.
Ten názor, než ho vytesám, vám zopakuji – Nikdo nesmí všechny lidi házet do jednoho pytle. Žádnou skupinu lidí, ať je ta skupina jakákoli. Nesmí lidi ponižovat nebo jim ubližovat jenom na základě toho, že patří jinam než vy. Ale nikdo vám taky nemůže přikazovat, abyste se k někomu z takové skupiny chovali hezky, když se k vám on hezky nechová, když třeba porušuje zákon a chce vám ublížit, nebo vám jenom sprostě nadává – nikdo vás k tomu nesmí nutit a nikdo vás nesmí trestat, když se k němu hezky chovat nebudete. Takový člověk, který by vás do toho nutil, to s vámi nemyslí dobře.
Není to jednoduché? Nemusíte řešit „kde“ „co“ „jak“, a hlavně „ale“. Chovat se takhle všichni a všichni o tom vědět, že to tak bude, že vás lidi nemusí mít rádi, pokud se k nim nebudete chovat slušně – to pak si můžeme dát nohy na stůl a ruce za hlavu, protože se nikdo ničemu už nebude divit.
Nemusím vám víc vykládat, jak jsem rád, že jsem včera mladíka poznal, a proto mi na závěr dovolte osobní vzkaz:
„Mladý muži, máte v sobě něco úžasného, něco, co není v dnešní době obvyklé, a určitě se najde někdo, kdo Vás bude od používání věci ve Vás odrazovat. Kašlete na něj. Nenechte si vzít, co máte, a rozhodně se od něj nenechte vyprovokovat. Ale zase si nenechte kálet na hlavu, a když bude na Vás zlý, což lidi bývají, když není po jejich, buďte zlý taky. Tohle je ta rovnováha ve Vás, k níž máte skvěle nakročeno.
Přeji Vám v životě hodně štěstí, protože ho budete potřebovat – a pokud budete štěstí mít, budeme šťastní i my kolem, protože lidi jako Vy bude tahle země hodně potřebovat. Díky Vám je tu některým lidem mnohem líp už teď. A jiní zase chápou, že si na nás nemohou dovolovat úplně všechno. Děkuji.
Tramvaják"
