Moje soukromá náborová činnost Dopravního podniku v pražské ZOO

Ne že by pražský dopravní podnik nestíhal – to se ani neodvážím říct. Včera jsem měl sedmičku a stíhal jsem ji jak stíhačka. Avšak vím, že zcela plný stav zaměstnanců nemáme, a tak jsem se v rámci experimentu minulý týden vydal do pražské ZOO v Troji, abych nabídnul zvířatům pracovní pozici řidiče a ukončil jejich zřejmě nudný život v klecích a teráriích.

Nebylo ten den nejtepleji, ale věřil jsem, že alespoň lední medvěd bude na vycházce a bude si libovat, jak se oteplilo mírně pod nulu.

Začal jsem tedy s pracovní agitací. Panda červená u hlavního vchodu však měla jiné starosti než si hledat práci. Byla jí zima. Jenže byla hrdá, a tak chtěla ukázat, že je otužilá, a dál seděla na plošině umístěné na bambusu a mrzla. Snažil jsem se jí přemluvit, aby mi alespoň zapózovala pro čtenáře Seznamu, ale neslyšela. Zamrzly jí uši.

V pavilonu opic (Indonésie) bylo naopak horko. Jelikož jsem si na návštěvu ZOO přivstal a dle počítadla u vchodu jsem byl teprve dvanáctý návštěvník, v pavilonu jsem byl ten den první a opice ještě dělaly ranní hygienu. Nejdřív o mně nevěděly, a tak se při mytí bavily o nějaké rovnici spojené koeficientem rovnosti, díky níž pohon podpořený reakcí fotonů s výslednou akcelerací do antihmoty může být použitelný pro motory a zároveň magnety nad antistatickými kolejnicemi využitelnými pro provoz budoucích tramvají typu 82 T s nízkým energetickým zatížením.

Potom mě jedna opice zahlídla za palmou, šťouchla do druhý a hned na mě začaly dělat hu hu hu a čuchaly si k zadkům.

Hroch v jiném pavilonu si plaval a vystrčil tlamu, jenom aby se nadechnul. Jak uslyšel slovo práce, už byl pod vodou a naznačoval, že tam není slyšet.

Lamě jsem oznámil, že vozovnu Hloubětín jistě už brzy otevřeme, a ona na mě plivla. Nevěděl jsem, zdali jde o odpověď, názor, či jenom prognózu.

Snažil jsem se přesvědčit jednu válející se surikatu. Ostatní stály v pozoru a hlídaly, ona jediná to měla na pohodu. Tak jsem si řekl, té by to ve voze KT8N2 slušelo a svou mrštnost by využila, až půjde na Pankráci volit čočky, a do kabiny by se taky snadno přes dav prosmýkla. Surikata měla jiný názor. Oznámila mi, že proč by se měla válet jinde, když se může válet tady, a navíc jiní za ní slouží.

Když jsem přednesl pracovní nabídku žirafě, moc se na ní netvářila - respektive tvářila se jako žižkovský borec, který si právě vzpomněl na písničku „Kopýtka, nebojte se, vy makat nebudete.“ - a podle dalšího pohledu jako by mi vzkazovala, že mi taky jako odpověď může dát kopýtkem jednu tvrdou na kasu. Foto hovoří za své. Větývka v puse vypadá jako cigareta :-).

Zebry byly dvě, ale maskovaly se vedle sebe jako jedna a nijak nejevily o dobrou pracovní pozici zájem. Každá říkala, že prý co až řekne ta druhá, co tam vlastně ani není.

Sloni tvrdili, že se nevejdou do kabiny. Říkal jsem jim, že to není problém, že máme kolegu, který není nejhubenější a u něhož jsme dlouhou dobu řešili, jak se přes docela neširoké dveře do kabiny dostane. Přišli jsme na to. Je jako chobotnice, a tak se vcucne.

Chobotnici jsem nenašel, ale našel jsem velemloka. U něj jsem však nic o práci ani nemusel říkat, protože jsem poznal, že mlok je dávno odborový předák a umí si práci zařídit po svém. V jeho pavilónu byl zákaz jakéhokoli focení, zákaz rozhovorů, politických debat a od dvou odpoledne už měl určený noční režim. Byl to přímo socialismus s mločí tváří. Tam už odpoledne znamenalo večer a rozhodně se tu ani nikdy „nemakalo“.

Bizon pil z jezírka. Bylo mi divné, že pije sám a dlouho. Pak jsem pochopil, že přimrzl a čekal na oblevu. :-)

Velbloud se chtěl při zmínce o práci na lince devět nejprve prokousat přes plot. Pak to vzdal a řekl, že si to rozmyslí.

Dikobraz mi na nabídku odpověděl po svém. Když jsem si vyndal ostny ze zadku a z rozkroku (nikdy se při palbě neotáčejte dokola), šel jsem za želvou. Ta byla s prací svolná, prý když ale nebude muset jezdit šejdry (půlené směny - ranní a odpolední špička). Prý by mezi nimi neměla tolik času na odpočinek a na přesun na další linku.

U lvů jsem pohořel. Tam byla tichá domácnost – tedy než se zařvalo. Lvice ležela venku a měla výraz jako každá ženská, která se zrovna přesvědčila, že je její partner vůl. Vůl/lev vyšel ven a zařval. Myslel si, že tím zaboduje, jenže lvice nic. Jenom se její výraz změnil na výraz ženy, která právě pochopila, že partner je dokonce tuplovaný vůl. Lev se radši vzdálil do příkopu. Tam chodil stylem like a boss a pořád dokola tiše opakoval, že je to on, kdo doma nosí hřívu. Ke lvici se však neodvážil. Když uviděl její pohled, pouze zařval a zase se více vzdálil. Nakonec tiše odešel z výběhu dovnitř. Lvice se usmívala do sluníčka. Triple vůl.

Tasmánský čert si na mě otevřel hubu a málem se zbláznil, jak jsme začal s prací. Dokonce na mě chtěl poštvat ostatní. Co si to prý dovoluju jít na ně s takovou. Oni jsou prý v ZOO někdo a nikdo je do ničeho nutit nebude. Nijak jsem neodporoval, už od dětství vím, že s čerty nejsou žerty.

Gorila chvilku vypadala, že by se zlomit dala, ale pak si to rozmyslela. Otočila se na druhý bok, poškrábala na zadku a dala si dalších dvacet. Richard (gorila) mi rovnou řekl, že jsem blázen a nabídnul mi banán. Nedal jsem si.

Vsuvka - na jednu gorilu se začala usmívat holčička a gorila se hned opičila.

Klokan se pořád drbal. Jenom jsem vešel do jejich ohrady, zvednul packy a drbal se na hrudníčku, jako by hrál na valchu. Ptal se, kolik mu dáme – je mladý a má vysoké nároky, na dovolenou, na placené volno, a  celkově, že by chtěl třídenní pracovní týden. Já řekl, že mzda je vysoká a pevná a že jestli umí hrabat, jak ukazuje, může jezdit z volna, až z toho bude skákat radostí. Klokan, že tedy jo - jenže pak k němu doskákala maminka, vrazila mu pohlavek a řekla, aby se nebavil s každým úchylem, co mu nabízí práci, že bude studovat a pak pracovat pro EU.

Tučňáka jsem ani nepoznal – viz foto. On si prý takhle hraje se zobákem. Nebo dělá něco jiného.

Ještěrka, taková malá potvora, snad gekon, ta mi řekla, ať jí vlezu na záda, přičemž už sama na zádech byla jiné větší ještěrce. Nemusím snad podotýkat, že se ta malá tvářila blbě a házela po mně velký vypoulený „voko“.

Nábor skončil odpoledne, když jsem si ošetřil kousance, kopance a kolem krku rozvázal hada. Nových kolegů jsem moc nezískal. Po pravdě, nezískal jsem žádného. My si však můžeme říct, že jejich škoda. Povolání řidičů tramvají, jako i jiných prostředků MHD, je vzrušující, a pokud jej může vykonávat inteligentní člověk, proč by jej nemohlo vykonávat i inteligentní zvíře – což zvířata v pražské ZOO dle svého přístupu k práci jsou.

Nevadí. Nenecháme si při své náborové činnosti odradit a příště zkusím štěstí jinde. Botanická zahrada má jistě také mnoho inteligentní exemplářů, a i zmutovaná česká konvalinka či zahraniční orchidej může být budoucí ozdobou pražských tramvají.

Jenom se toho nebát a objevovat nové možnosti.