Článek
Pamatuju si sbírku na malou holčičku, která se uskutečnila v devadesátých letech minulého století. Holčička měla něco s játry a potřebovala transplantaci, kterou naše zdravotnictví neumělo a pojišťovna nehradila.
Chodil jsem ještě do základní školy a v prvním patře budovy stál na chodbě stolek a na něm umělohmotné prasátko, do něhož mohli žáci přispívat. Prasátko se později muselo přes vyučovací čas schovávat, jelikož někteří žáci důvod sbírky nechápali a prasátko brali jako bezúročnou půjčku na věčné časy. Nakonec se snaha školy vzdala a prasátko zmizelo úplně, aniž by nám řekli, kolik jsme vybrali, potažmo někomu půjčili.
Sbírkou žila celá federace. Alespoň v tom měřítku, jaké doba dovolila. Peníze se nakonec vybrat podařilo – ale nastala jiná situace. Zahraniční lékař se nabídl, že transplantaci udělá zadarmo a holčička i s maminkou odjela do zahraničí.
Nebudu vás napínat – peníze ze sbírky už nikdo neviděl. Nastalo ticho po pěšině a lidé žili s dojmem, že někomu pomohli. Určitě ano. Dost podobně jako my ve škole s umělohmotným prasátkem.
Zajímavé na okolnostech kolem sbírky byly dvě související věci. Věc první, otcem holčičky byl podnikatel, který na sbírku nijak nepřispěl.
Možná si říkáte, proč by to taky dělal. Staral se o dítě, platil nejspíš dost, nebo ne málo. Já však mít nemocné dítě, tak první, co udělám, že dám na jeho léčbu všechno, co mám já, a pak teprve budu žádat jinde. To si myslím je fér, pokud o něco žádám.
Pan otec podnikatel nedal nic, a ještě způsobil skandál, což je druhá související věc se sbírkou. Po několika týdnech vyšla v bulváru krátká zpráva, že otec dítěte se v den operace opil a zmlátil několik lidí v baru, jelikož se nehezky vyjadřovali o jeho ženě. Posléze se objevila i drobná souvislost, že jeho žena má mít poměr s někým v zahraničí. Možná proto otec ani nebyl během složité transplantace ženě nablízku.
Všimli jste si, co se v té zprávě, a tak i v předchozím odstavci nezmínilo? Správně – ta holčička. Ta jako by už nikoho nezajímala. A taky že už ne. Transplantace nedopadla dobře a celá záležitost se všemi vyšuměla do ztracena.
Z téhle vzpomínky však nemáte mít pocit, že by mělo něco špatně dopadnout, ale spíš vědět, že se nedokážeme postarat o nemocné. Máme velká slova o čemkoli, o suverénním státu, o moudrosti, o pomoci jiným – ale o vlastní lidi, dokonce děti se nedokážeme postarat. Musíme na to žebrat. Je to sice chvályhodné, že tím zachraňujeme životy, dokonce malých dětí, ale stále je to žebrání na něco, na co bychom měli mít.
Zvláště když rozhazujeme stovky milionů a ba i miliardy okolo a říkáme, že je ještě rozhazovat budeme.
Těm, co přispěli nebo pravidelně na cokoli přispívají, poklona – těm, co nám to kradou, hanba.
