Článek
Pane prezidente, Vladimire Vladimiroviči Putine,
jmenuji se Pavel Hewlit, jsem narozený v roce 1978, jsem pražský řidič tramvaje a spisovatel. Píšu o válce, tedy o té Druhé světové, která skončila i díky ruským vojákům, kteří umírali tam, kde ani nechtěli, a kýčovitě k tomu přidám, že umírali, aby jiní mohli žít.
Teď umírají zas a umírají i jiní lidé – lidé, kteří jsou stejně jako Váš národ považováni za východní Slovany a mají podobný jazyk tomu Vašemu. Vždycky mě na válkách děsilo, že se dokážou mezi sebou zabíjet lidé, kteří by si normálně mezi sebou mohli povídat.
O válkách jsem hodně četl, něco i napsal, a v základu vím tohle – Válka zabíjí matkám děti. Muži to tak nevnímají. Ti nerodí. Zeptejte se ale matek, co si o tom myslí. Možná budou mluvit o hrdosti, ale nikdy neřeknou, že by byly rády, že jejich dítě zemřelo.
Já nevím, proč jste na Ukrajinu zaútočil. Je mnoho verzí, proč se tak stalo. My, lidé, máme rádi, když je hodně verzí na cokoli, protože si rádi vybíráme. Chtěl bych vědět, co za tím vším je. Jestli touha, strach, pocit nutnosti.
Tyhle tři body rozvětvené do mnoha otázek s „Proč?“ kolem nich.
Chcete území? Chcete pozornost? Ukazujete sílu? Máte strach, že když ji neukážete, že ji někdo ukáže Vám. Nebo Vás prostě někdo jenom štval?
Já se nepovažuji za statečného člověka. Statečného v tom měřítku, že bych měl potřebu se prát. Pral jsem se tolikrát, a vyhrával a prohrával, a to přesně tolikrát, abych už věděl, že cokoliv z násilí je chyba v komunikaci.
Nebudu skrývat, že chci změnit svět. Že se mi tenhle svět nelíbí. Pocházím z České republiky, což není špatná země, ale ne za každého člověka z ní bych dal ruku do ohně a chtěl ho hájit za jeho skutky. Lidi jsou lidi a lidi jsou různí.
Nelíbí se mi tenhle svět, protože v něm vidím nejčastěji pokrytectví a strach. Oboje dohromady tvoří ulitu, v níž někteří lidé žijí, a díky tomu mají zkreslený pocit o světě. Lidé si ulity staví dobrovolně. Koupí si dům, obeženou ho plotem a žijí si svůj sen o svobodě, která je tak vysoká a dlouhá jako plot a vzdálenost k němu od domu. Nebo si koupí byt v hlídaném komplexu, ale ani nemusí být hlídaný, aby si mysleli, jak spokojeně žijí a svět, nebo jeho nespravedlivý odraz, za který ho považují, k nim nikdy nedolehne.
Mluvím o bezpečí, které by chtěl každý z nás cítit, a taky vím, že když ho necítí, tak se může rozčílit a rozčilení vede k nedorozumění – což je až možná zjemnělý popis toho, co se teď děje.
Ptám se Vás, jestli se Vy cítíte v bezpečí – a jestli ne, tak proč ne. Proč si myslíte, že je Váš domov v ohrožení. Nebo není to tak, že byste kolem sebe postavil plot, a co se děje za ním, považoval za něco jiného, než čím doopravdy je.
Chtěl bych změnit tenhle svět. Chtěl bych ho změnit mluvením. Chci, aby si lidé povídali. Ne přes internet, i když i to je dobrý začátek, který by neměl být koncem. Měli by si povídat a koukat při tom na sebe, povídat si a vnímat toho druhého, třetího, čtvrtého a dalšího, a i toho posledního. Všechny je vnímat a vnímat se navzájem, protože až pak můžeme zkusit říct, že alespoň tušíme, co by ten druhý chtěl.
Bavím se s mnoha lidmi. Jsou v jádru dobří, ale poznávám, že pod kůží mají strach. Ne z událostí posledních měsíců, ale mají ho vrozený. Mají neustálý strach z vlastní budoucnosti. Mají strach, aby jim bylo dobře a aby se dobře měli. Nejsou to nějaké velké ideály, to ne. Ale za velké ideály je považujeme.
Máme strach o sebe, ale říkáme tomu, že máme strach o svobodu, o jedinečnost, o suverenitu – ano, máme pro ten strach mnoho výrazů a mluvíme o nich, seč jen můžeme, a to jenom proto, abychom se před jinými necítili hloupě, že máme jenom obyčejný strach o přežití, případně spokojené přežití, lepší než ten druhý, třetí, čtvrtý, další, a i ten poslední.
Tenhle strach má hranici. Hodně jsem si povídal s lidmi a pochopil jsem, že ta hranice se objeví, když dotyčný začne mluvit o vlastní hrdosti. Znám mnoho lidí, kteří o sobě tvrdí, jak jsou hodní a přející, avšak pouze do chvíle, než jim kdokoli narazí právě na onu hranici hrdosti.
U nás pro to máme výraz, že si člověk nechce nechat kálet na hlavu.
To je ten problém. Ne kálení, ta hrdost. Domnělá hrdost, podotýkám, protože tahle domnělá hrdost není ničím jiným než leností, pokrytectvím, lží, a k tomu ukázkou cynismu a egoismu a touhy zmenšit svůj vnitřní strach o sebe sama na minimum.
Takoví lidé jsou a věřím, že takoví lidé jsou na celém světě. Hrají si na světce, ale když na ně dosedne holubice přinášející v zobáčku ratolest, pokálí je, a oni nic. Je to přeci holubice a oni jsou svatí. A mít na sobě kousek špíny, to podle nich zlepšuje charakter, a vůbec kdo špinavý není, tak je podezřelý.
Když tihle lidé narazí na člověka, který je podle nich napadne, odpoví taky napadením. Sice ještě chvilku mluví o tom, jak moc jsou chápaví a tolerantní, avšak to je jenom obhajoba věcí budoucích, kdy posléze někomu ublíží. Podle mého, pokud chcete někomu, kdo Vám kálí na hlavu vyložit svoje mínění, že jeho činy jako kálení vnímáte, nemůžete mluvit svým jazykem, nýbrž musíte odpovědět jazykem toho druhého. A nemyslím tím řečí, mateřštinou, jazykem, kterým na nás jako prvním mluvily naše matky. Jazykem pochopení, jazykem vcítění, jazykem myšlení na věci společné, a ne rozdílné.
Tohle moc lidí neumí, a přeci je naučení podobného postupu tak snadné. Stačí nemyslet na svoje ego, na svoje svobody, jedinečnosti, nemyslet na svoje pokrytectví, nemyslet na svoje lži a cynismus a strachy o sebe. Mluvit, mluvit, pokoušet se mluvit, a pak teprve zjistit, že se učíte mluvit, a pak si rozumět.
Nemám rád války. Jsou o nemluvení a nerozumění si. Nemám ani rád lidi, kteří o válce mluví jako o záruce a potřebě pro mír. Tohle říkají právě ti světci a není se tomu co divit. Lidé jsou takoví a nejsou pouze určitou částí společnosti, neboť kývače a podlézavce najdete všude ve všech vrstvách.
Není náhoda, že o nutnosti míru a nutnosti vyřizování si účtů mluví ti, kteří nedávno mluvili o tom, že jediná spása tohoto světa je válka, která by zase po svém konci nastolila pořádek. Není to tak, nenastolí. Přijdou po ní pouze bolesti a slzy.
Netřeba vypisovat, proč je válka vůl, jak mi tady u nás říkáme. Kdyby o nic jiného, jde o děti. O děti vlastně jde pořád, protože jsou vždycky budoucnost, ať chceme, nebo ne. Vidím děti jinak a vidím je jinak proto, a to Vám o sobě něco povím, co mnoho lidí neví, vidím je jinak, jelikož jsem nikdy nebyl otcem – ačkoli slovo otec je zavádějící.
Vychovával jsem jiné děti. Nechci říkat slovo cizí. Cizí děti neexistují, jsou jenom děti. U nás rádi mluvíme o cizích dětech, rádi to slovo používáme, dokonce ve špatném slova smyslu – a pak ukazujeme, jak je nám líto, že umřely cizí děti zabité raketou.
Rusko je Vaše dítě. Všechno, co se v jeho jméně stane, je odkazem Vašeho dítěte. Podle dítěte se poznají rodiče. Pozná se, jestli jsou zblblí moderními formami výchovy, a pak se diví, že jejich dítě není svobodné a stalo se ozvěnou společnosti, která právě vidí svobodu ve strachu o svoje dobro. Pozná se na dětech, jak moc jeho rodiče rozuměli světu a dokázali se naučit řeč lidí kolem sebe a nepropadali potřebě se povyšovat a ukazovat, že jejich svoboda je pouze velkou zahradou, kolem níž je vysoký plot.
Tohle dělají otcové, kteří učí děti. Učí je rozumět světu kolem, a nejvíce lidem v něm.
Pane prezidente, mluvte s námi naší řečí, a my budeme mluvit tou Vaší. Hlavně mluvme. Nenechme za sebe mluvit činy. Podívejme se na sebe a říkejme, co nás trápí, co nás bolí, z čeho máme strach – naučme se o tom mluvit beze strachu, že se nám druhý, třetí, čtvrtý, další i ten poslední bude za naši otevřenost posmívat. Mluvme. Mluvme o nás všech.
Protože si musíme začít rozumět. Když se to nenaučíme my a nenaučíme se to brzy, nebude po nás nikdo, ani ty děti, kdo by spolu mluvit mohl.
Pavel Hewlit
