SATIRA: Realitou Palmovky nepolíbená slečna aneb Kolik by za sebe dal bezdomovec

Je nespravedlivé nazývat Palmovku ošklivým vředem na jinak krásné tváři města – ona je spíše ošklivým vředem, který je na jiném vředu a teprve až ten je na průměrném obličeji města, co se snaží za pomoci kosmetických přípravků vypadat skvěle, přestože si samo uvědomuje, že krása mu moc nejde.

Osobně mi tato kosmetická vada až tolik nevadí, neboť jsem na ni za desítky let zvyklý. Nebo spíš mě tolik nešokuje jako šokuje jiné, kteří se zde ocitli poprvé. Palmovka je pro řidiče tramvají dlouhodobým střídacím bodem již od minulého století a za roky se naučili mnoho zdejších jinak šokujících detailů ignorovat. Nepočítám proto bezdomovce, které někdy na chodníku překračuji, a neslyším jejich řev a nadávky, co v záchvatu deliria vypouštějí na všechny strany k nic netušícím kolemjdoucím.

Já považuji Palmovku za něco exotického. Dokonce když se mě turisté v centru ptají, zdali bych jim nedoporučil něco jiného než staré památky, automaticky je na Palmovku posílám a slibuji nevšední zážitek. A nejen že turisty tam posílám, hned jim lámanou angličtinou z Duolinga také vysvětluji, co mají na místě přesně podniknout.

Palmovku jim popisuji jako periférii s dvěma dušemi – první duší retra dřívější doby v duchu poetiky Bohumila Hrabala a druhou duší moderního života, který ne a ne vypučet do své možné krásy. Jako hlavní atrakci si mají prohlédnout více let nedokončenou kancelářskou budovu pokrytou grafity, a to v kontrastu s vedle zrekonstruovanou nádražní budovou (a také si v ní dát kávu). Doporučuji prohlédnout si známé místní figurky, jež nejde přehlédnout a od ostatních kolemjdoucích je snadno rozeznají na první pohled a poslech. Mohou se díky nim zaposlouchat do krásy českého jazyka pronášejícího šťavnaté nadávky na adresu kolemjdoucí, případně i na mluvu člověk, který do telefonu zcela bez ostychu vysvětluje, za kolik jeho bratr prodává drogu (to jsem slyšel včera).

Pokud prohlídka, tak samozřejmě i s občerstvením. Radím turistům v lahůdkách u zastávky tramvaje ochutnat chlebíček, nebo si rovnou dát na papírový talířek dvacet deka bramborového salátu a k němu přidat grilované kuře ze stánku na rohu. Pokud budou mít štěstí, ve stánku je obslouží štíhlá a vysoká prodavačka, která má kuřata propečená a šťavnatá, když narazí na prodavačku menší a silnější, dostanou jenom sušší kuře – což ale také v celku patří k Palmovce jako možnost možnosti, jaká na vás vyjde, a Palmovku tak dělá ještě zajímavější.

Myslíte si, že přeháním. Já si myslím, že ne, a Velikonoční pondělí mi moje přesvědčení potvrdilo.

Za mnohé mohla slečna, která si toho dne na sebe vzala oblečení, nebo šaty nebo model, nevím, jak oblečení přesně nazvat, které vypadalo jako kombinéza z jednoho jediného kusu látky. (Později jsem se dozvěděl, že jde o overal.) Kombinéza měla světle hnědou barvu a její látka musela být elastická, neboť od kotníků až po místo nad hrudníkem zcela kopírovala tělo bez spodního prádla vypracované zřejmě pravidelným cvičením. Žena jistě nebyla místní, tím myslím, že nebyla z Prahy, ale z jiného místa v ČR, neboť nikdo z místních by si podobný model na sebe mezi lidi nevzal, a pokud ano, nešel by s ním na Palmovku.

Nevím, na co žena myslela, když se ten den oblékala – nebo na co myslela, když se ve svém oblečení na Palmovce ocitla. Podobné modely si ženy oblékají z jiných důvodů, než aby byly pouze oblečené, ale silně pochybuji, že se po Palmovce zrovna procházel osamělý multimilionář, který by v ženě našel spřízněnou duši, která mu uleví od jeho samoty ve skrovném příbytku 42+1.

Palmovka odvážný model neocenila. Palmovka takové modely neoceňuje vůbec. Palmovka spíš ocení vaši nahotu, s níž jsem se tu také setkal, ale foto přikládat nebudu. Nahota je dokonce pro místní kolorit, něco řekl bych až surrealisticky výstižného. Odvážné sexy modely však ne.

Na scéně Palmovky jsem se objevil ve chvíli, kdy slečna v kombinéze již začínala svůj módní a dost možná i lokační omyl chápat. Držela v ruce mobil a velmi hlasitě do něj vyprávěla, že je na Palmovce a že tam jsou bezdomovci, kteří jí mají za někoho, za koho se ona nepovažuje.

S bezdomovci měla pravdu a mně samotnému zapadlo několik dílků skládanky. Na lavičce nedaleko seděl opilý bezdomovec se svou opilou družkou a jejich snad střízlivým psem a na adresu slečny, co stála tak třicet metrů od nich (na délku jedné tramvaje, to poznám), nahlas pronášeli velmi sprosté výrazy, jejichž publikace by nebyla mediálně možná ani po půlnoci. Teď však zněly veřejně, a to ve tři hodiny odpoledne, a každý kolem, kdo čekal na tramvaj, z nich dostal svůj díl.

Osobně jsem nikdy nezažil slušného bezdomovce. Netvrdím, že nejsou, ale já je nepoznal. Všichni mě známí bezdomovci mluví velmi sprostě, a znám dokonce jednoho, který svůj sprostý jazyk přetvořil až do extrémně hrubé formy, že slušné jsou v jeho větách pouze spojky. Proto i tato dvojice v poznámkách na ženu v kombinéze pokračovala ve velmi nespisovné formě – a žena, byť slušně, pokračovala ve stížnostech volanému na druhé straně telefonického spojení.

Bezdomovec měl rýpavou náladu. Oznámil partnerce, že se půjde ženy zeptat, za kolik by šla. Řekl to nahlas, takže všichni okolo zpozorněli. Bezdomovec se těžce zvednul a vyrazil k ženě. Žena do telefonu řekla – „Proboha, teď to jde ke mně!“

Teď na chvilku odbočím. Já osobně nevím, na co tam ostatní krom tramvaje ještě čekali. Myslím si, že postavit se opilému sprostému bezdomovci není až takové hrdinství – ne rozhodně natolik velké, když mu třeba pomůžete, pokud někdo ubližuje jemu. Já měl jasno, muž k ženě nedojde. Jsou určité hranice, co se nemají překonávat – a ani se na jejich překonávání nemá přihlížet. Já chápu, že realita je jiná než život v diskuzích nebo na sociálních sítích, kde v obou případech hrdinství jedinců jenom pučí, ale člověk by měl v každé možné situaci zůstávat slušný se vším, co k tomu patří.

Bezdomovec k ženě nedošel. Zastavil se akorát u mě a na ženu houknul, za kolik jde? Než žena cokoli řekla do telefonu, já se zcela vážně bezdomovce zeptal, za kolik jde on. To bezdomovce rozhodilo.

Někoho takzvaně rozhodit není složité. A není to složité ani u lidí, kteří chtějí rozhodit vás. Uvědomte si, že žijeme v době, a zvláště ve velkoměstech, v níž je většina lidí frustrovaná a ve většině případů kontaktu s někým neznámým jim jde o vaše rozčilení a přehnanou reakci, a tím léčbu jejich vlastní frustrace. My nechceme druhým ani tak pomáhat, spíš je chceme naštvat. To není nic nového. Nejlepší obrana je však stále útok.

Není to tak dávno, co jsem stál s tramvají v koloně za nehodou a muž tak okolo šedesáti mi začal nadávat, že z protisměru nejede jeho tramvaj. Výzva od pána byla jasná – „Pojď se pohádat, sluho tramvajový!“ Já se ale hádám nerad, a proto jsem pánovi zcela vážně a bez ironie odvětil, že otázku shledávám za bezpředmětnou, ale že s ním místo toho rád rozvedu diskuzi o nejlepším receptu na jahodové knedlíky. Pán se v šoku zmohl na odpověď, v níž oblibu jahodových knedlíků přiznal, ale pak se vzdálil.

Bezdomovec byl také z otázky v šoku. Řekl, a já to teď napíšu slušně a ne sprostě, jak to řekl on – jestli ho považuju za člověka, který se živí formou sociální a zároveň fyzické náklonosti k platící protistraně, která si finanční transakcí vyžaduje bližší osobní kontakt s druhou stranou končící ve většině případů vyvrcholením emocí spojené s projevem viditelné bouřlivé reakce tělesných funkcí blíže připomínající vyprazdňování duše.

Já bezdomovci řekl, že nikoli, ale že každý máme svoji cenu a já bych tu jeho rád znal. Bezdomovec přemýšlel – ačkoli v jeho stavu mozek výkonný počítač nepřipomínal. Vlastně v jeho případě šlo o jednu malou obrazovku se dvěma volbami, mezi nimiž se kývalo kyvadélko. Na jedné straně byla volba rozbít někomu ústa, druhá dát si ještě loknutí z krabicového vína.

Bezdomovec se v rozhodnutí zasekl a koukal na svoji družku a vysvětloval jí opět silně nespisovnou formou, že jsem (opět napíšu slušně) muž mající v oblibě jiné muže, a to ve stejné rovině, jak muži mívají rádi ženy, třebaže v tomto mém případě mi nevadí, ba naopak, že muž ženou není a shledávám v tomto rozdílu vzrušení a smysl a potencionální podstatu toho, čemu se v literatuře říká „láska“.

Oslovení mi nevadilo. Jako dlouholetý zaměstnanec DP na místě řidiče tramvaje jsem na taková a jiná oslovení zvyklý a přijímám je s milým úsměvem a výrazem, který jako by druhým říkal: „I ty, Brute?“

Bezdomovec ztratil o ženu zájem. Vracel se k družce a křičel na celou Palmovku, že jsem to, co jsem již popsal. Já abych ho přesvědčil, že člověk jako on může mít pravdu, volal jsem za ním, že ho miluju. Nevím, jestli pana bezdomovce láska uzdravila, ale dal ženě pokoj.

Je pravda, že jsem chvilinku čekal od ženy v kombinéze za za zastání alespoň vlídné slovo (s poděkováním jsem nepočítal vůbec), ale pak jsem si uvědomil, za koho se žena považuje a jaký je její cíl, a dál poslouchal její stížnosti do telefonu. Zrovna se rozčilovala, že stále nepřijela hlídka policie.

Abych zachoval rovnováhu karmy a trochu upravil polohu slečnina ega, podíval jsem se na ni a řekl, že žádná policie nepřijede. Ne že bych policii nevěřil, naopak, psal jsem policistům mnohá veřejná poděkování za jejich práci, ale Palmovka je Palmovka a zde hlídky nevnímám tak často, jak často by si je zdejší místo zasluhovalo.

Slečna se na mě podívala a podle mé uniformy věděla, že reagovat na mě a na můj plat nemá význam. Kysele se usmála a nastoupila do právě stanicující tramvaje. Až v tom okamžiku mě napadla otázka, proč taková žena jezdí MHD. Proč nejezdí taxíky nebo jinou formou dopravy, která by více vyhovovala jejímu cíli být oblíbená u správných mužů se správně dlouhou výplatní páskou. Ale třeba teprve začíná a ještě netuší, jak se věci mají a jaká místa v Praze jsou na seznámení vhodnější.

Bezdomovec na mě opět zakřičel něco o lásce dvou mužů a já mu gestem prstů naznačující telefonické sluchátko u hlavy naznačil, že se ozvu.

A to bylo tak všechno.