Článek
Sebevrah, muž okolo třiceti (odhad věku mi však nikdy moc nešel), seděl mezi kolejemi v místě přejezdu před kulturním domem Eden, byl opilý, ale nikoli bezdomovec, protože na bezdomovce byl slušně oblečený a čistý, seděl s nohama překříženýma jako Turek a požadoval, aby ho přejela tramvaj ze směru z centra.
Jelikož seděl přímo mezi kolejemi a přímo na kolejích nesedí člověk každý den, i když jsem jel z opačného směru, zastavil jsem tramvaj, zapnul výstražná blikající světla, vzal na sebe vestu a šel se pána zeptat.
Jelikož celá věc měla dobrý konec, záležitost v tomto místě odlehčím a řeknu, že jsem se nezeptal, jestli dotyčný pán něco nepotřebuje – jak se před lety omylem zeptal jiný kolega jiného pána, který přebíhal mimo přechod a zakopl, a to tak nešťastně, že dopadl těsně před brzdící tramvaj a při pádu si zlomil obě nohy.
Já se zeptal, jestli mu nemohu s něčím pomoci.
Pán zvednul ruku s cigaretou, ukázal na tramvaj před sebou v dálce sedmi metrů a klidným, až lítostivým tónem hlasu se zeptal, jestli by ho ta tramvaj nemohla přejet.
Kdyby místo klidného tónu křičel, kdyby opilecky blekotal, kdyby pískal nebo vysílal neidentifikovatelné zvuky, všechno z toho by bylo lepší, než když byl úplně klidný. Ale on byl. Díval se na mě velkýma, trochu alkoholem uslzenýma hnědýma očima a říkal, že život nemá cenu. Pak vyplivl z pusy slinu plnou krve.
Člověka by z takového plivnutí napadlo, jestli se zrovna nesetkal s někým, kdo má rakovinu plic nebo jiné vnitřní zranění – což by možnost sebevraždy ne tedy přímo vysvětlovalo, spíš by to druzí jenom chápali – ale na vnitřní zranění a na rakovinu dle mého ten člověk vypadal až moc v pořádku (ne že by člověk s tím nemohl být i tak), a nakonec se ukázalo, že krvácení je z toho, jak si zuby uvnitř rozkousal stěnu tváří.
Ve zkratce napíšu, o čem jsme si povídali, jelikož se chci přesunout k jiné, zajímavější věci. Když si povídáte s někým takovým, měli byste rychle zjistit tři věci – proč chce umřít a jestli to náhodou nedělá jenom kvůli lidem (demonstrativní sebevražda) a jestli si umí představit, jak ta smrt bude vypadat. Tudíž jsem mu řekl, že žít má význam do poslední chvíle, i když si myslíme, že ne – potom jsem řekl, že zdržuje moc lidí – a nakonec jsme mu vylíčil, co se stává, když člověka přejede tramvaj, a jak ho musí v depu seškrabávat, ba dokonce odněkud i vyšťourávat.
Bylo dobré, že ani na jedno nereagoval, takže z celého pokusu o sebevraždu se stal pouze vlastní jeden osobní světabol malého člověka, jak by napsal pan Hrabal, který se po sedmi minutách rozhodl, že to se světem přeci jenom zkusí, a přijal nejen moji ruku, aby se zvedl, ale následně i celé moje silové možnosti, protože se nemohl hýbat a vážil hodně a já ho skoro přenesl, spíš dotáhnul do trávy vedle silnice.
Potom návrat na tramvaj, vypnutí světel, omluva cestujícím, odjezd, přes vysílačku oznámení dispečinku, že trať je volná (oni mi říkali, že pro muže i tak jede policie) – a na Koh-i-noru mi kontrolní čidlo píplo zpoždění 8 minut, což při jednom člověku na kolejích není tak špatné. Šťastný konec jak ze stříbrného plátna.
Ale konec to nebyl, protože teď mi na mysl přišla jiná věc. Ten pán na kolejích zastavil dopravu. Auta ho objížděla, kolem chodili lidé opustivše tramvaj, ale nikdo se ho na nic nezeptal. Jenom tam tak seděl a nic neříkal. Někdo si ho přirozeně i fotil na mobil. Ale nikdo nepřišel a nezeptal se, třeba co se děje.
Já jsem si uvědomil, jak strašné to je, že jsme se dostali do stupně civilizovanosti (řečeno přeneseným významem), na němž se vůbec nestaráme o cizí lidi. Když jsme jako lidstvo začínali, na našem přežití naopak záleželo, jak moc se dokážeme semknout a pomáhat si. Teď jsme na úplně druhé straně spektra. Bojím se toho, že kdybych na ulici dostal záchvat nebo mrtvici a klesnul k zemi a opíral se o zeď domu a nemohl mluvit, nikdo by mi třeba nepomohl, takže bych možná měl jedinou šanci, až na mě někdo z domu zavolá policii, že se mu tam válím po baráku.
Na začátku jsme sliboval, že článek bude mít dobrý konec – a taky jsem chtěl, aby ho měl. Ale někdy chtít skutečně nestačí, protože něco neovlivníte. Asi hodinu a půl po tomto setkání přišla zpráva z dispečinku, že provoz metra trasy B je přerušen. Taková zpráva na devadesát procent znamená, že někdo spadnul nebo skočil do kolejiště – tentokrát v zastávce Anděl. Nechce se mi věřit, že by šlo o muže z Edenu. Myslím si, že ten si to rozmyslel, a tak jiný nešťastník,možná patřil ke skupinkám feťáků a opilců, jimž je místo u Anděla domovem a Disneylandem v jednom.
I tak to byl člověk. Jako člověk se narodil, jako člověk umřel. Umřel vlastním rozhodnutím, i když třeba doopravdy nechtěl. Možná v poslední chvíli, nebo ve chvíli před, chtěl být jenom zase součástí toho nízkého stupně vývoje, kdy budoucí lidé ani nevěděli, že být spolu je správná cesta ve vývoji kupředu. Nevěděli to, ale z instinktu se tak chovali.
