Článek
Odpověď, zdali abstinenti pijí, je snadná. Ano, pijí, a pijí proto, jelikož žádnými abstinenty ve skutečnosti nejsou.
Znám mnoho případů ve svém okolí, v nichž se dotyční za „abstinenty“ považují a při zmínkách o alkoholu říkají univerzální větu, že oni alkohol nepijí.
Viděl jsem hodně těch, co toto tvrdili, a pak je sbíral z podlahy a marně se je snažil udržet v poloze vsedě u stolu – přičemž dál poslouchal opilecké mumlání, že oni nepijí a že se jim tohle teď vůbec neděje.
Vánoční večírky jsou ideální společenskou událostí, při níž se hranice mezi nepitím (a „abstinencí“) a bujarým veselí za pomoci alkoholu padne. Za mnoho let u Dopravního podniku jsem rozvážel možná už přes stovky právě takových náhodně pijících cestujících a mohu vás ujistit díky praxi, že vždy „pijící abstinenty“ od normálních opilců poznám.
Říká se, že mezi opilci nejsou rozdíly, ale jsou. Ostatně jako jsou rozdíly úplně ve všem, co vypadá až příliš podezřele podobně. Základní rozdíl u opilců v rámci profesionality a náhody je v chování.
Když se opije profík, ba přímo se ožere jako prase, většinou padne do mdlob a do zvláštní ztuhlé katatonie, v níž v tichosti a v klidu vyčkává na znovunabytí vlastní mobility. Hýbat s takovým člověkem nebo ho přemlouvat k pohybu, je bezcenné. S takovými v tramvaji nehýbáme a očekáváme příjezd policistů, abychom je někdy společnými silami vynesli z tramvaje na čerstvý vzduch – obdobně jako se na jaře vynáší smrtka.
Dotyčný opilec si v takovém případě nic nepamatuje, neboť svoje vzpomínky dokáže zcela automaticky smazat – pro bližší představu asi jako ten, kdo v internetovém prohlížeči maže stopy po sledování porna. Taková věc se prostě nestala, tudíž je zcela zbytečné si klást jakékoli filozofické otázky na svoji osobnost.
Opilý amatér se chová jinak. Také se u něj můžete setkat se základním alkoholickým ztuhnutím, ale než k němu dojde, dotyčný je přesvědčený, že jeho pohyby nejsou alkoholem nijak ovlivněny. Jestli se setkáte s opilcem, nejčastěji na ulici, jelikož doma by vám cizí člověk asi překážel, s opilcem, jehož chůze je směšná, jak se snaží vyrovnávat pro něj v tu chvíli rovnou chůzi, právě se s takovým nezkušeným opilcem setkáváte.
Dalším znakem rozdílu je forma agresivita. Profík může být po alkoholu agresivní – ovšem pořád je vnímání jeho vlastní agresivity ovlivněno okolní realitou a nejsou u něj tak běžné omyly jako u amatérů, kteří svoji agresivitu směřují na někoho, u něhož na vítězství nemají šanci ve střízlivém stavu, natož ve stavu ovlivněném intoxikací.
V tomto stavu mívají amatérští opilci šarvátky i se zcela nesmyslnými soupeři. Pamatuju na mladšího chlapce, který v Ječné ulici vyzval na souboj dopravní značku. Zápas značka vyhrála. Po několika jeho ranách mladíka knokautovala, jelikož on ztratil rovnováhu a padnul držkou na tyč.
V osobnějším měřítku jsem se před lety v adventním čase setkal s opilým asi s dvacetiletým mladíkem o výšce sto šedesát centimetrů a váze šedesát dva kilo odhadem, který mi zcela vážně vyhrožoval, že mě… a teď cituji:
„Sejmu tě jako Folferín!“
Bylo těžké udržet vážnou tvář, když se dozvíte, že máte bojovat s někým, kdo se teprve učí pořádně mluvit – na druhou stranu s Wolverinem bych se pral nerad, poněvadž je to někdo, kdo se prát umí a umí rovněž i chlastat, což je pro mnohé varovná kombinace.
Řekl jsem mladíkovi, aby mě tak sejmul a pořádně se na to rozběhl.
Bohužel pro něj moji výzvu splnil.
Mladík nevěděl, co už my víme, a to že je chybné myslet si, že koordinace pohybů je u opilých stejná jako u střízlivých.
Nebyla.
Mladíka jsem vynesl ven, až když jsem mu rozvázal nohy svázané společně s rukama za zády pod levým kolenem. Do té chvíle jsem si myslel, že pojem svázané ruce jsou pouze rčením pro neschopnost něco činit. Po mladíkově rozběhu, doprovázeného rozpažením rukou, u nichž by v komiksu nechybělo citoslovce pro zvuk vystrčených drápů, to jest něco jako „SHNIIIIT! – jsem však pochopil, že svázané ruce mohou být výsledkem ne příliš rovného běhu, který se stočí víceméně doleva do sedaček, přes něž běžec upadne a v letu zastaví až pomoci zakousnuté čelisti v kovovém madle.
Opilec amatér má ve svém stavu i sníženou soudnost k vlastnímu studu. V jiném období se nesetkávám s případy obnažování a potřeby se ukazovat jiným víc, než je zdrávo. Mnohokrát jsem přicházel ke spícímu opilci, který měl na hlavě z oslavy ještě Santovu čepičku, plus rozepnutý poklopec a v jinak suché tramvaji seděl v louži.
Na žádost o zahalení většina vážených klientů slovy nereaguje a místo něj mi zamává. Ne rukou. Většinou v podobném případě oznamuji, že venku je zima a zánět močových cest není nic moc. Varování je však nezajímá a dál na mě mávají.
Z tohoto odstavce si budeme pamatovat, že profík v MHD nemočí – amatér ano. Někdy skutečně natvrdo, že si stoupne k tyči a jede.
Přirozeně bych mohl v rozdílech profi a amatérských opilců pokračovat a napsat dlouhatánskou studii, z níž by se nakonec stala studie o blahodárném účinku alkoholu.
Musím však vzpomenout skutečných abstinentů (bez uvozovek), aby z mého článku nevznikla fáma, že abstinence je mýtus a nikdo takový, kdo nepije alkohol, vlastně neexistuje.
Abstinenti existují a skutečně alkohol nepijí. Nepijí ho vůbec a neznají výjimek. Je to jejich volba – a k ní mnohdy patří, že o ní vůbec nemluví. Nemají potřebu se s ní chlubit. Samotná poznámka o abstinenci je pro mnohé posluchače zavádějící ke špatné odpovědi, že ten „rádoby abstinent“ abstinuje proto, že nasával jako houba, a kdo ví, jestli není zrovna i teď nacucanej jak čmelák. Abstinent se nechlubí, abstinent jako by žil v ilegalitě pijící většiny. Máte moji poklonu, že to vydržíte.
Avšak vás, „abstinenty“, a vy víte koho tím myslím, vás prosím, až se v následujících dnech ožerete, zkuste později, až vyšumíte, zhodnotit svoje řeči o pití a nepití, abyste zbytečně lidi kolem sebe nepřekvapovali. Nepřekvapovali taky sami sebe, a pak i tramvajáky a jinak řidiče jiných prostředků MHD, kteří budou muset dopady vaší „abstinence“ řešit, a rozhodně z toho radost mít nebudou.
Ostatně jako ti v depu – až to po vás budou muset uklízet.
