Článek
V adventním čase proto klesá intenzita politických debat a příslušnosti k politickým stranám a programům. Tolik se ani neřeší zahraniční politika a události, za jejichž význam a pravdivost se jejich interpreti snažili dříve rvát do krve. Na obzoru je totiž mnohem důležitější téma, které zaručeně rozdělí mnohé diskutéry i bez vlivu politiky a politiků, bez otázek a názoru na pohlaví, bez čehokoli, co na ně útočilo po celý rok. Recept na „pravý“ bramborový salát.
Jsem vyučený kuchař na hotelové škole v Klánovicích. Vyučil jsem se v devadesátkách, tudíž jsem na praxi byl účastníkem takových kulinářských boomů, jakými byl kuřecí steak s broskví a zapečeným sýrem (eidam), katův šleh (na bramboráku), podivných smetanových omáček s různými chutěmi a vůněmi, ale co hlavně, směsí stvořených ze zbytků masa, zeleniny, zalitými kečupem a sójovou omáčkou, podávaných na topinkách se sýrem, zapečeným v malých troubách s topnou spirálou.
Díky kuchařské praxi jsem se o bramborovém salátu naučil nehádat. Debaty o něm jsou zbytečné a mírová dohoda po jejich skončení nemyslitelná. Do rokování o bramborovém salátu jsou staršími kuchaři posíláni nováčci nebo se do něj pouštějí chroničtí hádaví lidé, kterým nejde ani tak o pravdu (v tomto případě nedosažitelnou), jako spíše se pohádat a vyventilovat svoji dlouhodobě trpěnou malost.
Pravda je však v případě bramborového salátu taková, že co ruka, která salát tvoří, to recept, který je ve svém smyslu jedinečný a nedotknutelný.
Dal jsem si práci a hledal recept na bramborový salát, který by mohl být alespoň trochu univerzální a na jeho pravosti se shodli alespoň dva lidé a vytvořili proti ostatním salátovou koalici. Prostudoval jsem kuchařky a zjistil zvláštní cestu bramborového salátu na náš stůl (původ by se v současné situaci nelíbil), a proto zmíním jeho základ, který je velmi prostý. Základní bramborový salát jsou vařené brambory s majonézou.
Pokud jste čekali víc, je mi líto. Základy bývají prosté a mnohdy se většině lidí nelíbí právě pro svoji syrovost.
Říkal jsem včera tuto tezi kamarádce a ona jí odkývala. Jak jsem později pochopil, jenom proto, že jsem tím odstartoval další debatu na téma salátu, která nikdy nemůže mezi dvěma lidmi skončit dobře.
Kamarádka se zamyslela a pak povídá:
„Do pravého salátu nepatří salám!“
Větu řekla ostře a jasně, jako by byla větou někoho (mě) odsuzujícího k vysokému trestu.
Díky tomu jsem pochopil druhou věc – a to filozofickou rovinu spojení „pravý bramborový salát“. Její definice není složitá, a měla by jí začínat každá debata o tomto pokrmů.
„Pravý bramborový salát je vždy tím salátem, o němž jeho tvůrce mluví jako o svém. Každý jiný salát v jeho očích proto nemůže pravým být. Přesto i takový salát nepravý může být pravým, pokud někdo jiný o něm mluví jako o vlastním!“
Je to prosté.
Jako třetí jsem z rozhovoru pochopil pravdu, že základ bramborového salátu, to jest pouze brambory a majonézu, nikdo nepřijme a všichni za pravý základ budou brát cokoli, co mohou ve svých debatách a diskuzních příspěvcích z pozice opozice chránit
Já jsem základní bramborový salát zažil a do dneška si ten zážitek pamatuju. Z dětství, ze školní jídelny.
Patřím mezi lidi, kteří nemohou o školní jídelně mluvit hezky a školní jídelnu považují za první kapitolu svého boje proti jakémukoli mocnému systému.
Už jsem chodil na druhý stupeň základní školy na úplném začátku devadesátých let minulého století, zatímco kuchařky ve školní jídelně vařily dle norem z osmdesátých a sedmdesátých, podle nichž se některé suroviny do jídla vůbec nedostaly a končily mimo školu na jiném stole.
Ptali jsme se spolužáka z „Béčka“, jehož matka ve školní kuchyni vařila, co oni jedí k večeři – spolužák odpověděl, že to samé, co my k obědu, ale jen je to lepší.
„A taky jsme si koupili nové auto,“ řekl nám, aniž by věděl, co nám vlastně říká – a my to ještě ani nechápali.
Za absolutně nechutný TOP školní jídelny jsem považoval den, kdy se v nabídce objevily buchtičky se šodó. Pokud mluvím o nabídce, nabídka se tenkrát skládala z jedné polévky a jednoho jídla. To byl náš výběr. Nikdo se nezajímal o diety a zdravou výživu. Naše strava připomínala experiment, při němž se zkoumalo, co děti vydrží.
Buchtičky ze šodó milují všechny děti, nebo tenkrát většina. Jídlo je sladké, nedělá se často, buchty jsou vnímané jako pohádkový sortiment, přičemž omáčka z ředěného pudinku je něco, čím by se dalo třeba i draze platit, kdybychom tenkrát neměli céčka.
Naše buchtičky se však z pohádky změnily na velmi krutý horor. Těžko říct, čím to přesně bylo. Jestli si ten den kdosi odnesl z kuchyně už suroviny na ně, nebo jestli byla odebrána daň až z hotových, ale ve výsledku zaměstnankyně kuchyně (a já tam vskutku nepamatuju žádného muže) spočítaly, že jich je málo. Než aby nás obraly ještě víc, přišly s kamufláží, při níž do buchtiček vmíchaly natrhané kousky housky, které kulaťoučké buchtičky mohou připomínat, když si odmyslíte mák a sůl na povrchu.
Děti však mají fantazii, a tak si braly talíře a pojídaly těsto smíchané se šodó, a některé si libovaly, jaké je to pošušňání. Personál školy dostával buchtičky z jiných pekáčů, tudíž o požitek přišel. Já nikoli. Já vyfasoval čtyři housky a jednu buchtičku.
Jelikož moje maminka byla úžasná kuchařka a vysoký gastronomický průměr byl pro mě standart, snědl jsem jednu buchtičku a po nakousnutí ostatních porci velkoryse daroval. S odběrem nebyl problém. Porce nebyly velké, a když se pro některé houska smíchala s tekutým pudinkem, považovali jej někteří přímo za delikatesu. Já počkal domů na večeři.
Tenhle gastronomický TOP překonala až v roce 98 snídaně na vojně (Čestná stráž, Karlín) a hmota nazývaná honosně sýrová pasta, která byla jedinečná tím, že neměla chuť. Vůbec jí neměla a neměla ani vůni, ani zápach. Byla jako by vám na talíř nalili kaši z polystyrénu.
Ale zpět k základní škole. Pátečního odpoledne byly výrobky ze zbytků. Různé haše a mletá masa, nejčastěji sekaná nebo karbanátky a k nim brambory nebo kaše. Nevím, co ten týden ještě víc zbylo, ale namísto kaše jsme na talíř dostali rozmačkané brambory smíchané s majonézou, vedle nich karbanátek nepravidelného tvaru, trochu cibule a vodovou hořčici.
Nebylo to špatné. Jídlo patřilo mezi lepší zdejší pokrmy a vím, že kombinace brambor a majonézy se mi zamlouvala. Maminka sice říkala, že nejsem normální a že jsem čuně, ale maminka asi nevěděla o invenci školní kuchyně dopřát nám tradiční bramborový salát.
Co se týče tradičního salátu opět bych se nerad pouštěl na tenký led, ale v tištených kuchařkách, které zabírají v mé knihovně jednu polici (a najdete tam takové poklady jako třeba socialistické surovinové normy, podle kterých se muselo vařit, a pokud ne, hrozila vám pokuta), jsem našel velmi sobě blízké recepty na „tradiční bramborový salát“ a před lety jej připravil.
Pokud si myslíte, že Vánoce stojí hodně peněz, rozhodně zůstaňte u klasických verzí salátů, neboť do tohoto jsem potřeboval mimo zeleniny a dalších běžných ingrediencí několik druhů mas (nejčastěji se objevuje maso kachní, bažantí, maso z holoubátek, uzený jazyk, a velmi známé maso z račích ocásků). Výsledkem je velmi hutný salát, který se nehodí jako přílohový, jelikož po jeho přípravě už na nic dalšího nebudete mít finance a salátem se začnete krmit následující sváteční dny třikrát denně.
Neříkám, že by byl špatný – to vůbec ne. Vřele jeho přípravu pro každého zastánce „pravého“ bramborového salátu doporučuji. Slibuji, že při jeho zhotovení strávíte hodně času a duch Vánoc na vás dýchne se vším všudy.
Také slibuji, že na nějaké hádky, jaký má ten pravý být, si ani nevzpomenete.
Dobrou chuť.
