Článek
Z chování vládnoucích politiků, a hlavně jejich vztahu k prezidentovi, který jim i přes vlastní pochybnosti nakonec všechno odkývá a podepíše, se dá dopředu celkem s jistotou usuzovat, že budoucí slova prezidenta republiky budou mít za velkolepá a svou silou a významem budou podle nich připomínat velká slova a projevy prezidenta Václava Havla.
Dojde tak k paradoxu, protože se bude tleskat „stejnému“ od dvou nikoli stejných prezidentů – neboť zatímco disident Václav Havel byl zvolen komunisty za prezidenta (a lid tomu tleskal), v případě Petra Pavla disidenti zvolili za prezidenta komunistu (a lid tomu tleskal taky).
Vlastně teď si uvědomuju, jak jsme jako lidé v téhle zemi rozdělení. Andrej Babiš se svou komunistickou minulostí strašlivě všem vadil a do dneška se jeho minulost bere jako hlavní bod nemožnosti práce pro lid – v případě Petra Pavla šlo pouze o „drobný“ politický omyl, který svou prací pro ČR pod hlavičkou NATO odčinil.
(Tady vidíte, že práce pro jiné národy a společenství, kterým platíte, je zřejmě důležitější než starost o vlastní lidi, kterým dáváte práci a jídlo – ale pokrytectví bylo a je naší silnou stránkou, takže se tomu nemusíme divit.)
Ale zpět k budoucímu projevu. Znovu podotýkám, že půjde o nejlepší projev od dob Václava Havla a udělal jsem si z toho pro sebe tipovací soutěž, od kolika lidí tohle označení uslyším. Číslo je vysoké. Projev se však nijak nebude lišit od vánočního projevu pana premiéra, který jsem bedlivě poslouchal a z reakcí lidí po něm jsem pochopil, že si nepamatovali, co říkal pan premiér před rokem. Doporučil jsem tak mnohým projev pana premiéra uložit do počítače, abychom se za rok tolik nehádali.
Pan prezident nás pochválí, řekne, že máme poslouchat vládu, dál pomáhat Ukrajině (Izraeli už ne) a věřit, že brzy bude dobře. Mám pocit, že v tomto projevu pan prezident nepoužije své oblíbené pasáže, že má o něčem pochybnosti. Uznejte, že na rozdíl od projevů ohledně zrušení valorizací penzí a úsporného balíčku se takové pochybnosti k novému roku nehodí.
(Pamatujete si ty projevy? Já ano. Pan prezident vylíčil pochybnosti, a v jednom případě dokonce řekl, že on sám osobně podá stížnost k Ústavnímu soudu – nicméně „nařízení“ vlády podepsal a na stížnost se vykašlal. Na tomhle místě rád používám přirovnání, že je to jako když před vladaře předvedou člověka, který je obviněný ze zločinu, a vladař na něj kouká a pak řekne, že má o jeho zločinu pochybnosti, ale aby toho chlapa i tak popravili.)
Podle mých slov se zdá, že nemám pana prezidenta rád. Je to pravda, jelikož ho nemohu mít rád, a už vůbec mu nemůžu věřit.
Víte, když si pan soudruh Pavel (a jeho budoucí paní) užíval výhod členství v Komunistické straně, já coby dítě žil v ošklivém bytě bez koupelny. Nijak se netajím tím, že to bylo na základě názorů mých rodičů a stíhání, jaké si tím od režimů zasloužili. Aby toho nebylo málo, žili jsme v bytě s další cizí rodinou a dělili se o místnost uprostřed s umyvadlem a dvěma toaletami. Pouze díky tomu, že se rodina nakonec odstěhovala, rodiče na konci osmdesátek udělali načerno koupelnu se sprchovým koutem. Být to dřív, režim by si ohlídal, abychom nic takového neměli.
Po revoluci se toho pro nás moc nezměnilo. Dopředu se dostávali mocní z minulého režimu a obyčejní lidé dál zůstávali vzadu. Někdo možná řekne, že nemuseli – ale já zase vím, že když jste v určitém věku, tak se málokdy odvážíte začít něco nového, když jste naučení na to, že to nesmíte.
Myslím si, že v tomhle je další bod zločinu komunismu a to, že lidem nezničili jenom jejich současné životy, ale i ty budoucí.
Sám osobně jsem to zažil ještě na prvním stupni základní školy, kde jsem jako žák neuvědomělých rodičů byl vedený k tomu, že ze mě nemá nic být. Takže zatímco děti uvědomělých rodičů přecházely na jazykové školy, já jsem byl stále se známkami vzadu.
Do dneška si pamatuju, jak mi soudružka učitelka dala zázrakem jedničku z diktátu, a za dva dny ji opravila na pětku, že jsem opisoval. Když si na tohle zacházení můj otec stěžoval a ukázal průměry známek, než aby systém uznal, že je na prd, poslali mě k psychiatrovi a řekli, že jsem dysgrafik a dyslektik.
(Neodpustím si, že jsem zřejmě jediný dysgrafik a dyslektik s několika literárními cenami.)
Nebudu rozvádět, že jsem díky tomu ani nemohl do pionýra, protože jak jsem se dozvěděl později, v téhle organizaci nikdo z mých spolužáků stejně nikdy nebyl, i když si je pamatuju, jak stáli v pozoru u pomníčků.
Možná by se však právě takto dala najít k panu prezidentovi cesta. Třeba taková, že bych mu jako vysoce výkonný dysgrafik a dyslektik napsal projev a on ho přečetl.
Napsal bych v něm pravdu. Napsal bych tam všechno o téhle době a lidech, kteří před málo lety rozdávali banány v metru a volali po ukončení moci komunistů, a teď dělají s komunisty na Hradě rozhovory. Napsal bych o tom, že nemáme hrdost a jsou místa, kde visí černé vlajky a vedle vlajka jiného státu, zatímco naše chybí. Napsal bych o minulosti, na níž si lidé už nevzpomínají – psal bych o době, kdy vládnoucí strana byla v opozici a co vládě tenkrát radila. Napsal bych toho hodně – a byl by to opravdu velký projev od dob Václava Havla.
Mělo by to však jeden háček.
Současný prezident by ho nikdy nepřečetl.
