Článek
Víte, čím jsem strávil posledních dvacet pět let? Řízením tramvaje. A víte, čím jsem k tomu navíc strávil poslední rok? Psaním historek o životě v DP. Bylo jich nakonec skoro na osm set stran, které jsem na pokraji psychických sil seškrtal na pět stovek a poslal do nakladatelství.
O psychickém vyčerpání si nedělám legraci. Vinou psaní jsem se dostal do fáze, v níž jsem tramvaj řídil, ve volném čase o nich psal – a v noci se mi o nich zdálo. To si nedělám legraci, a pokud se dostanete až do takového stádia, už nejde o vyčerpání, nýbrž o diagnózu.
(Ne však taková jako u kolegy, který mi vyprávěl, že se mu zdálo, jak řídil tramvaj pod vodou. Tak daleko ještě nejsem. I když kolega je z Kobylis, a tam byli lidé vždycky ve všem dál než my ostatní.)
Že bych psaním o životě řidičů a vážených klientů našel odpovědi na časté otázky nebo spíš záležitosti ohledně chování té či té strany, jsem si nemyslel. Čím víc jsem o životě s tramvajemi napsal, víc jsem věděl, že žádné klíčové odpovědi na otázky vztahů mezi lidmi v MHD neexistují. Mezi váženými klienty a řidiči MHD není žádná hranice a ani se nejedná o různé paralelní vesmíry s vlastními zákony, jejichž pravidla se navzájem vylučují. Rozdíl je pouze v touze lidí na obou stranách rozdíly vytvářet.
Nedávno jsem měl linku třináct, momentálně nejkratší linku v Praze. Půlkolo z Olšanských hřbitovů k Muzeu o délce osmi minut. Neprodloužená vyhlídková jízda Vinohradskou třídou. Pro opilce naprosto nevhodná. Sotva zaberou, už jsou na konečné a hádají se, že takhle si ani nezdřímli. Já jim radím, aby napsali stížnost. Někdy chtějí ve voze zůstat, ale já jim setrvání rozmluvím.
Zůstat chtěla i dvouletá holčička na konečné u hřbitovů. Maminka ji za nic nemohla odlepit ze sedačky. Holčička však opilá nevypadala, ani neolizovala sklo, jak olizují někteří opilci, a tak jsem ji považoval za fanouška dopravy a tací mi ve voze nevadí.
Její maminka však měla pro dceru jiný kariérní plán, a proto trvala na odchodu z tramvaje. Holčička nechtěla. Matka však hned nasadila těžký kalibr a řekla, že když vystoupit nechce, nechá ji tady panu tramvajákovi. Nevím, jak žena snahu o obchod myslela, ale holčička sebou cukla, že půjde.
„To jsem něco jako strašidlo?“ tázal jsem se ženy, ale ta neodpověděla – alespoň ne na otázku a řekla něco ve smyslu, že dítě má docela vyděšený výraz.
To jsem to dopracoval. Zatímco já osobně jsem sám sebe považoval za charakterního zaměstnance Dopravního podniku, který je ozdobou každé nehody, ba i šarvátek na konečné, poctivě mávajícího každému zdravícímu dítěti či opilci, pro jiné jsem strašidlo.
Navíc pouze obyčejné strašidlo. Ne příliš nebezpečné. Strašidlo, které matka vyřídí sama. Ani krotitelé duchů nezavolá. V měřítku strašidelnosti jsem to nedotáhl ani na gremlina.
Vyprávěl jsem tuto historku kolegovi a ten mě chlácholil, že nejde o moji vizáž jako spíš o význam, který coby řidič v tomto případě na svých bedrech nesu. Vysvětlil mi, že jsem pro děti ekvivalent přicházejícího trestu za neuposlechnutí. Měl pravdu. Kdo z vás kdy jako dítě slyšel od dospělého, abyste v MHD něco nedělali, nebo na vás přijde pan řidič a bude se zlobit. Abyste nemačkali tlačítka, nekřičeli, nehoupali se na tyči.
V tomhle právě bylo, je a bohužel i nadále bude pro budoucí nevraživost mezi řidiči a váženými klienty pomyslné semínko. Většina z vás má v řidiči zakódovanou postavu někoho, kdo vám chce schválně ubližovat. Doktor je v pohodě – sice vám ubližuje injekcemi, ale uzdraví vás, aby vás nebolelo bříško. Řidič ne. Od něj nemůžete čekat nic dobrého – ten přichází jenom aby vás trestal. A to vás ani nemusí píchat.
Asi vás nepřekvapí, že nevraživost ve vztahu řidič-vážený klient není jednosměrná – a důvod obousměrnosti je naprosto totožný. Než řidič MHD začne vážené klienty převážet, absolvuje několikaměsíční kurz, v němž je na budoucí povolání připravován v jak praktické, tak teoretické rovině.
Samozřejmě že při přípravě budoucího řidiče dojde řeč i na vážené klienty a jejich chování v prostředku MHD. Asi chápete, že i z této strany vnímání se objeví určitý nesoulad, v němž se poukáže na možnosti ne zrovna vzájemného přátelského chování.
Nebudu dlouze nic rozepisovat a raději popíšu, že se nestane, aby během stání na zastávce a odbavování cestujících jeden z nich elegantně zaklepal na kabinu a řekl:
„Dobrý den, pane řidiči. Omlouvám se, že vás ruším při vašem nelehkém zaměstnání, ale obávám se, že jeden z vážených klientů vám vzadu vomitoval na podlahu a nyní se v zatáčkách a ve svazích tekutina rozlévá předem neodhadnutelnými směry. Přeji vám hezký den!“
Tohle se nestane. Naopak se stane, že během té nejtěžší provozní situace, kdy se na vás ve vaší padesátikilometrové rychlosti valí dvě auta v protisměru a jeden kočárek z boku, na vás zabuší klient a trhne dveřmi a zařve:
„Hele, a vám nevadí, že se vám tam někdo vzadu vyblil!?“
Takhle to řekne. Použije univerzální začátek – „A vám nevadí?“ – jelikož většina cestujících evidentně věří, že jsme telepati, ale ne zase takoví, abychom týden co týden věděli výherní čísla do sportky.
Jistě už chápete, v čem ona nevraživost ve vztahu řidič-klient je. Je v předsudcích. Většina klientů nebude slušná, poněvadž nás má od dětství za nepřátele – a my máme to samé, akorát vás nepovažujeme za nepřátele od mala, ale až od kurzu.
Nebýt tohoto, jsme v pohodě a věřte, že z mnoha situací nevzniknou konflikty, nýbrž humor. Ale to se dlouho nezmění. Neříkám, že nikdy, ale ne brzy, ani ne v nejbližším možném termínu. Zatím musíme být všichni v onom zvláštním období mezidobí, kdy si všichni o těch druhých budou myslet, že jsou blázni a blbci.
Nemyslím to zle – možná proto že já mám osobně výhodu, neboť já jediný jsem strašidlo.
