Článek
Řidiči jsou na tom viditelností na padesát procent. Jako myslím s viditelností ne jestli sami vidí, ale jak jsou sami viditelní pro jiné, a nejvíc pro Vážené klienty, jimiž nazýváme každého, kdo nastoupí do vozu a využívá služby MHD.
Jsou situace, kdy si myslím, že mě nikdo nevidí, a Vážení klienti si myslí, že tramvaj řídí nějaký robot, nebo spíš automat. Usuzuji tak podle jejich chování, kterým mě někdy přesvědčují o své jedinečnosti, případně o mé naprosté společenské zbytečnosti.
Pamatuji si, jak jsem šel uklidňovat partu, co chytla „zpívavou“ a začala mi vůz naplňovat kvalitními hity, leč ne již v tak kvalitní produkcí. Omluvil jsem se, že dneska mě na podobné kratochvíle bolí hlava a uvítal bych v salónu klid (vnitřek vozu se skutečně nazývá salon). Jeden z party se na mě podíval, jako bych měl dvě hlavy a on snímek toho ještě neměl na Instagramu, a říká:
„Ale vždyť tady nikdo není!“
Dozvěděl jsem se, že jsem nic. Nikdo. Role dobrá akorát tak do westernu, tam bych byl za hrdinu, ale ne do pražské hromadné dopravy. Tam je nic ničím a nic od ničeho nic ničím zůstane.
Role se otočí, jakmile Vážený klient narazí ve voze na něco, co se mu nelíbí, ale nemá tolik odvahy, aby šel věc sám vyřešit – buď se bojí, nebo je prostě líný. Skoro by se hodilo říct, že nehasí, co ho nepálí, ale to není přesné. Pálí ho to, ale zase ne tolik, aby začal hned teď se záchrannými pracemi.
Potřebu zachránit, co se dá, a nejvíc svoji uraženou čest, že musel cestovat s něčím, co se mu nelíbilo, přijde v okamžiku výstupu. To se Vážený klient přesune za kabinu řidiče, počká si na otevření dveří, ohlédne se, aby věděl, jak velké publikum má, a klepne na kabinu, přičemž se tváří uraženě, a jakmile řidič kabinu otevře a zeptá se, co se děje, klient spustí nejznámější vstupní formuli, která je jako univerzální zaklínadlo, po němž může cokoli.
Ta věta, kterou pronese, je skoro snová, protože postrádá logiku, neboť řidič nemůže vědět úplně všechno, co se mu ve voze děje, ani každého nezná, kdo mu nastoupí, a tak se diví, když Vážený klient větu pronese a kouká na něj vyjeveně, ba dokonce tupě, a vůbec v ten moment neví, co by si měl počít – což ale moc dobře ví Vážený klient, ten se po pronesení věty sebere a vystoupí a odchází a v sobě cítí uvolněný pocit a s ním i velikost, že udělal něco velkého, že oznámil, co oznámeno mělo být, a tak si jistě zaslouží místo na piedestalu doby, protože je to právě on, díky komu se tady máme o něco líp, než kdyby tady takový Vážený klient oznamovatel vůbec neexistoval.
A Vy se jistě ptáte, co je to za kouzelnou větu a jak zní ona formule, která každého řidiče nejprve zaskočí, ba přímo rozhodí, a vězte že není složitá, neboť je to věta prostá, na níž pak můžete nabalit cokoliv.
„Pane řidiči, to vám nevadí, že…“ řekne Vážený klient důrazným tónem, jaký mají kromě nich jenom učitelky kárající neposlušní žáčky, a ještě se dívá na řidiče pěkně shora, poněvadž řidič sedí a skoro už sklání hlavu, aby se zastyděl – ale pak to neudělá, protože není neposlušným žáčkem, je řidičem, který má tu smůlu, že se něco Váženému klientu nelíbilo, a další smůla je, že si to nenechal pro sebe, jako po dobu, co v tramvaji cestoval a nevadilo mu to, ale musel všechno říct, aby se náhodou nestalo něco nepěkného.
A tak řidič čeká, co přijde namísto třech teček v přímé řeči o odstavec výše, a věřte, že může toho být hodně, co si Vážený klient myslí, že řidiči nevadí – třeba že mu nevadí, jak mu jiný klient, jistě ne už tak vážený, vzadu spí a nohy má na sedačce naproti, nebo že tam nespí, ale svačí a padají mu drobky na podlahu, což, považte, se v tramvaji nedělá, nebo řidiči nevadí, že jiný klient se s někým baví a nabízí jinému láhev s Ironem, i když nechtějí mýt okna, nebo že tam sedí pes a kouká a nemá košík a jeho páníčkovi je to jedno, protože ten kouká do mobilu a ťuká a ťuká, a pes drze vyplazuje jazyk a vůbec se tváří, jako by chtěl všechny urážet.
Je toho ale mnohem víc, co v téhle chvíli řidiči nevadí, a Vážený klient je z toho rozčilený, a je rozčilený natolik, že odejde a ani se nepodívá, jestli řidiči něco vadit přestane, ale to by nemělo, protože pak by se mohlo stát, že by si Vážený klient stěžoval, že řidič byl drzý a byl drzý tím, že nic neudělal a nešel si zjednat pořádek, jako to dělal šerif v salonu na Divokém západě, a slova Váženého klienta jen tak vyletěla do vzduchu, a to je to nejhorší, co se Váženému klientu může stát, když si začne myslet, že ho nikdo neposlouchá a mluvil naprosto zbytečně.
A teď druhá strana.
Tenhle přístup od cestujících je naprosto normální. Málokdo jde řidiči oznámit, že se něco děje právě teď. Až na výjimky s tím počká, až když vystupuje, jelikož má strach, aby řidič nešel zjednat nápravu, a tím se čekalo a chudák cestující někam dojel pozdě. Taky správný Čech nemá rád pozornost, aby se náhodou nedostal do řečí od jiných a ti si na něj ukazovali, že kvůli tomuhle se nejede a že schválně zdržuje a otravuje řidiče pitomostmi.
Vždycky něco někomu vadí, až když dotyčný vystupuje. Hodně moc bych musel vzpomínat, abych našel ve vzpomínkách někoho, kdo si stěžoval a pak čekal, jestli se bude něco dít.
Navíc cestující mnohdy zveličují. Pamatuju si, jak na Biskupcový při výstupu mi řekl muž středního věku, že vzadu je paní se psem, co nemá košík. To slýcháváme často. Navíc v tomhle případě dotyčný dodal, že mu to vadí a že se psa bojí – a vystoupil. Jít jsem tam musel a do dneška nevím, jestli šlo o vtip, nebo ne. Podle toho, jak vážně se pán tvářil, bych řekl, že o vtip nešlo. Čekal jsem psa jak kráva, ale místo něj na klíně slečny sedělo černé štěně. Málem jsem se rozesmál a slečně vysvětlil, že její černou kuličku má někdo za zabijáka.
Ale teď se věci mění a s nimi se mění i přístupy, takže pokud by se toto někoho týkalo – a já věřím že ne, jelikož každý ze čtenářů tohoto článku je vzorným cestujícím a ani by ho nenapadlo něco hlásit až při výstupu, aby pak náhodou nemusel čekat – kdyby se to někoho týkalo, tak už to není jako dřív, když by si po stížnosti jenom tak odešel a čekal, co se bude dít.
Dneska jsou věci dál a řidič klidně může říct, aby dotyčný počkal, připravil si občanku, protože nemůže jenom tak přijmout nějakou výzvu někoho jít za něco vyhodit. To v dnešní době, kdy jsou všichni zase lidé, a někteří jsou lidé dokonce více, to nejde jen tak někoho vyhazovat.
Stal se případ, kdy si dotyčný, který se nelíbil jinému cestujícímu, a řidič ho šel požádat, aby opustil prostředek hromadné dopravy, stěžoval, že to právně nejde, aby se bez ničeho sebral a šel, jelikož podle sebe nic nedělá a má rovněž právo vědět, kdo si na něj stěžoval. To řidiče zaskočilo, protože důchodce byl dávno za rohem a po očku jako agent sledoval, co se bude dít, plný radosti, že je občanem, který si nenechá nic líbit.
Řidič uznal, že má cestující pravdu, a jelikož nic nedělá, nic co by ohrožovalo dopravu, nebo ji alespoň omezovalo, nechal cestujícího na pokoji a pokračoval v jízdě.
Někteří řidiči vymysleli postup jiný. Nechtěli po dotyčných občanku (navíc jsem psal, aby si ji připravili, ne ji ukazovali), ale chtěli, aby jim viníka sami stěžovatelé ukázali. To je protiúder, který stěžovatelé nečekali. Ani ve snu si nepomysleli, že by se dál ve svém stěžování angažovali. Postěžovali si, tak co – kdo by po nich ještě něco chtěl.
I já tohle udělal. Minulý rok, když bylcovid. To byly pro stěžovatele zlaté časy. To všichni donášeli, kdo nemá roušku. Jako bych já byl další z ministrů zdravotnictví a mohl s tím něco udělat – a nedostat do držky, což se taky řidiči stalo, když na nenasazenou roušku upozornil ne zrovna vyrovnaného Váženého klienta.
Mladík, rozumu příliš nepobral, to poznáte, a hned mi říkal, že paní vzadu nemá roušku a už už že jde pryč. A já, že ne ne ne, jen mi pojďte paní ukázat.
Co mám Vám povídat. Poslední dveře před paní zdrhnul jako fracek, co krade v drogerii spreje, a paní bez roušky měla nakonec astma.
Takže nečekejte, že by některé věci fungovaly v budoucnu, jak jste na to zvyklí. Tím netvrdím, že se vrátí roušky. Myslím přístup.
Je zvláštní, že oznamoval by byl kde kdo, ale ukázat prstem na věci, co vadí, to už chce odvahu. Proto si vážím těch, co ji mají.
Což je taková hezká tečka za tímto článkem a já Vám popřeji do dalšího roku odvahu nebát se ukazovat. Na cokoli. I na sebe.
A nenechat tu práci s tím na někom jiném
PS: Fotka v úvodu je poslední západ slunce v roce 2022.
