Článek
Zmínka o silném českém hlasu mě ve vzpomínkách vrátila do porevolučních let na konci minulého století a k osobnosti Václava Havla a jeho slovech o šikovném a českém člověku, který by měl svými schopnostmi vládnout celé zeměkouli. K ovládnutí zatím nedošlo, ale chutě a sebevědomí se neztratilo. Oboje je natolik velké, že mě napadá spojení – nestoudné sebevědomí.
Pro uvolnění si neodpustím poznámku, že celá Evropská unie se klepe strachy při pouhém pomyšlení, jak se český politik rozhoduje změnit zaběhlé pořádky – a strach je ještě o něco větší, když k představě přidá vizi, jakými prostředky chce změnu malý český člověk dosáhnout. Obávám se však, že k mým uším z půdy Evropského parlamentu nikdy nedolehl silný hlas českého politika a v této chvíli si ani nemohu vzpomenout na cokoli, čím by nám EU kdy podlehla.
Musím na tomto místě zmínit Maďary, kteří jsou schopni EU účinně oponovat, a třebaže vědí, že EU si schválí cokoli dle svých potřeb, oni jediní jsou novým rozhodnutím vzpurní dostatečně dlouho a vyvzdorují si, co potřebují pro sebe, a až poté souhlasí. Čech ne. Ten je ve většině poslušný a udělá, co mu funkce a plat europoslance velí.
Reforma EU je hezkým a zároveň důrazným slovním spojením na plakáty a na volební mítinky, avšak v konečném smyslu jde o nereálnou vizi, neboť v EU není co reformovat. EU se po počáteční nadějné myšlence – nebo myšlence, jaká nám byla prezentována jako její podoba – dostala přesně do míst, kam vybraní státníci potřebovali, aby se svou takřka neomezenou mocí k vládnutí všem jejím občanům nacházela.
Nechci složitě vypisovat filozofickou studii o směru EU, ale podělím se s vámi o slova, která jsem slyšel před více jak třiceti lety z úst dnes skoro devadesátileté paní, která Evropskou unii připodobnila vítězství Německa získat opět celou Evropu, tentokrát však bez jediného výstřelu a zcela legálně s požehnáním jejích občanů.
Idea rovného společenství je vždy hezká do volebních projevů a postapokalyptických románů, ve skutečném světě normálních lidí s převahou těch bez špetky jakékoli větší moci je však utopistickým snem právě pro onu většinu bezmocných lidí. Vize takového společenství patří do stejné kategorie jako touha o spravedlivé karmě nebo rčení, že na každou svini se vaří voda. Nevaří, protože svět kolem nás není spravedlivý, a nikdy nebude. Bude se potýkat s pouhými záblesky spravedlnosti, ale nikdy nebude pro většinu lidí ideálním.
EU tak více než rovnost připomíná zvláštní odrůdu diktatury, v níž se míchají dřívější v Evropě zažité režimy, třebaže samotná EU před nimi varuje a částečně proti nim bojuje. Přesto však jako by právě onen její boj víc a víc dřívější pořádky probouzel a oprašoval, než aby je naopak zcela zavrhoval a hledal nové společenské cesty.
Někteří naši současní politici horlivě varují před návratem komunismu, ale už tolik nevarují před podobnými politickými cestami z jiných světových stran. Brusel zřejmě pro mnohé není co dříve Moskva, a tak se není čeho obávat, třebaže někteří lidé mohou z tohoto směru vnímat pocity ústrků a omezování. Ovšem dle politiků jsou toto pocity pouze selektivní. Pravděpodobně od lidí, kteří ničemu nerozumí.
Reforma Evropské unie, respektive jejího směřování je stejně nemožná jako reforma jakéhokoli jiného režimu. Evropská unie žije po mnoho let vlastním životem, který je víceméně přežíváním se snahou o poslední labutí píseň mající za úkol alespoň naposledy před ostatními lidmi osvítit jejich vůdce a nechat je zmizet za posledního potlesku posledních obdivovatelů do zapomnění výnosného odpočinku.
Pan premiér možná ve svých myšlenkách jakousi možnost reformy vidí, ale jako profesor by si měl uvědomit, že volání po reformě něčeho, čemu či komu sám oddaně sloužil, je zvláštní servilita a uznání své vlastní chyby. Jak jsem napsal v jiném článku, v politice by neměla být druhá šance. Ani druhá šance ve formě snahy o změnu směru obrovské a naplno rozjeté mašiny, jakou EU bezesporu je.
Myslím, že pan premiér v tomto případě poněkud předběhl své vlastní myšlenky a v programu by se měl více zaměřit na body, kterým by potencionální volič mohl alespoň částečně uvěřit. Když jsem si četl na internetových stránkách koalice Spolu volební program, nejvíce uvěřitelný by mohl fungovat ten o volném vstupu do muzea. Reforma v tomto místě by vyjít mohla. Všechny ostatní jsou pro mnohé více snovým výjevem s ne příliš uvěřitelným koncem.
Zdroje:
