Článek
Život dítěte vyhasl po tragické srážce s jinou linkou osm i přes snahu záchranářů a po necelých čtyřech měsících se na žluté tramvaji mění symbolický stav upozorňující na smrtící nehody s chodci. Někdo by řekl, že na „možné“ nehody. Nyní už pouze na nehody, neboť možnými se staly právě změnou skóre.
Neumím si představit bolest pozůstalých po smrti malého dítěte, ale umím ji chápat. Umím ji chápat se všemi variantami, jaké právě taková bolest umí přinášet, a rovněž i přináší. Je to hotový gejzír emocí přinášející další agónie a za nimi ještě větší vlny bolesti, mezi nimiž se objevují mezery vyplněné pocity spjaté s bezmocí, vztekem a někdy i šílenstvím.
Může se vám v těchto případech vaše bolest nad ztrátou milované osoby zdát nespravedlivá, ale kdybyste v té chvíli uměli soudit dle rozumu, uznali byste, že je v onen moment daleko nespravedlivější vůči někomu, kdo bolestí také trpí, třebaže není s tragicky zemřelou osobou jakkoli spjatý.
Znám za svou praxi mnoho řidičů, kterým nehoda změnila od základu život, jelikož se od jediného momentu vydal jeho proud či paprsek osudu nebo cokoli jiným směrem.
Nemyslím tím lidi, kteří jsou nehodami vinni. U takových si osobně myslím, že je jejich utrpení na místě, a pokud jej nepociťují, cítit by jej měli. Mám na mysli obyčejné lidi, kteří dělají svoji práci a zásahem vyšší moci, nebo osudu, či Boha se stanou přímými účastníky tragédie, byť v nezávidění poloze účastníka, jenž je v nesprávný moment na nesprávném místě.
Přirozeně v tomto bodu u každého člověka s tragédií spojeného přichází nejčastější otázka, která je vždycky stejná. „Co kdyby?“
Pokládají si ji úplně všichni a nikdy na ni není odpověď. „Co kdyby?“ je eventualita zmírňující bolest a utrpení ze ztráty, jejíž hodnota či síla je pouze povrchní, a v konečném důsledku udělá víc škody než užitku.
„Co kdyby?“ je totiž droga a může vás dovést do nesprávných končin vás samotných. Dokonce vás tam umí změnit a začnete se chovat úplně jinak, než jak se vy znáte.
Otázka „Co kdyby?“ vás začne ujišťovat v představách, že co se stalo, se právě jenom tak nestalo. „Co kdyby?“ vás přestane obviňovat možnými výčitkami a ukáže vám nové potencionální viníky. Otázka „Co kdyby?“ vás mírně na chvíli zbaví bolesti a v této pauze zaútočíte.
Znám příklady, kdy se pozůstalí mstili takovým účastníkům nehody, třeba výhružnými zprávami, komentáři, dopisy – a třebaže šlo ve většině případů o projev bolesti a reakce na ni, (třeba i reakce na otázku „Co kdyby?“), a jejich pisatel byl i nadále slušný člověk bez potřeby konfliktu, u adresátů se jejich psychických stav přirozeně horšil a mnohdy byl na začátku poruch, které jim nedovolaly vykonávat jejich dosavadní povolání. Otázka, jak moc umí člověk v podobné situaci změnit ve svém životě úplně všechno, aby alespoň trochu fungoval jako dřív, je velmi, velmi složitá.
Bolest si nevybírá. I když o ní máte u jiných pochyby a sami nevěříte, že u toho a toho může být až taková, nikdo jiným do hlavy nevidí a stejně tak neví, co v jiných jediný moment v životě s jejich dalším životem udělá.
Můžeme pomoci – nepřiživujme onu bolest. Ona je silná, ale nemusí být vždy silná natolik, aby zvítězila a stala se pro lidi, které postihla, doživotním bohem. Nebude silná, když ji nikomu nebudeme v něm samém živit. Budeme s ní žít a časem jí vnutíme svá pravidla a uklidníme jí – tím že jí vezmeme sílu a budeme ji klidnit i nadále. Teď se to zdá jako nemožné, ale zažívat a překonávat nemožné je v lidské přirozenosti na předních místech našeho bytí.
Dnešní den je pro většinu zvednutým ukazovákem v podobě výstrahy, který byl vztyčený za strašlivě nelidskou cenu. Neubírejme této výstraze její hodnotu tím, že bychom ji považovali jako možnost jiné odsuzovat – a přirozeně tím sami sebe hájit tou nejznámější otázkou v této chvíli. „Co kdyby?“
„Co kdyby?“ totiž pro takovou bolest neexistuje. Ta už je a působí. A nikdy nikomu ne zcela vymizí.
Tento stav se bohužel mění - a vždy se bude měnit pouze na straně chodců. Proti tramvaji nemají chodci šanci. Uvědomte si to.
