Článek
V lázeňském městečku Jeseník jsou mimo jiné dva kostely – katolický Nanebevzetí Panny Marie a o půl kilometru dál kostel Českobratrské církve evangelické. Jak jsem se dozvěděl od pana faráře, krom toho v okolí působí dalších osm odvětví církve. Dokonce i husité. Dalo by se říci, že je to kraj bohatý na způsoby, jak najít víru a kudy se s ní vydat.
Ne že by nyní mezi křesťany bylo něco na spadnutí a slova o smíření jsou spíše symbolická nežli nebezpečně skutečná. Během Noci kostelů jsem si povídal s mnoha lidmi a na téma nepřátelství jsme spíše vtipkovali, než řešili jeho možné dopady. Mluvili jsme o tom, že pokud Bůh otevře všechny kostely v jednu noc, je to stejné jako by v jeden moment otevřel srdce všech. A to je to smíření.
Fotky zde budou bez označení a popisku, ale i tak si myslím, že poznáte sami, z jakého kostela zrovna jsou, neboť kontrast bude výrazný. Tímto děkuji jak jedné, tak druhé straně, že mi při pořizování snímků dali volnou ruku a chovali se ke mně… inu s křesťanskou pohostinností.
Ale začnu s těmi myšlenkami – bavil jsem se pánem, který chystal v kostele koncert (a pak zpíval) a ptal se ho, jak Noc kostelů vnímá jako akci samotnou. Odpověděl, že by bylo hezké, kdyby zvaná návštěva (krom té nedělní) zapálila v lidech alespoň jiskřičku víry. Že by byla dneska a zítra a další dny potřeba.
Seznamoval jsem se s lidmi, co také přišli na návštěvu a také s pomocníky, kteří akci organizovali. Musím na tomto místě podotknout, že jsem se v Jeseníku nesetkal s nikým, kdo by na mě nebyl milý, což je oproti Praze ze začátku šok. Pak si zvyknete, ačkoli jste pořád takoví opatrní a čekáte, odkud to přijde, i když to nepřijde.
Povídal jsem si s organizátorem, který mě překvapoval svou upřímností, v níž se částečně mísila ironie a životní zkušenosti. Pro lepší charakteristiku jeho osobnosti ocituju odpověď na otázku, odkud původem je. Cituju doslova:
„Já jsem původem cikán a taky havíř!“
Inu, proč ne, každý máme svůj původ – a proč to neříct, i Bůh v tom může mít svou vůli. Ptal jsem se ho, jestli někdy přemýšlí, co si myslí Bůh, když na nás kouká. Jestli se dívá a pak mávne rukou, jak to dělají lidé, když jim začne být všechno jedno, nebo přemýšlí, jestli je načase dát nějakou další ránu. Muž odpověděl, že o tom taky často přemýšlí, ale že je to těžká odpověď. A že je těžká proto, že se s Bohem málo bavíme.
VTIP
Taky mi ten muž vyprávěl vtip.
Přijde papež do Nebe a zastaví ho svatý Petr a ptá se, co je zač. A on, že papež – a svatý Petr na něj kouká a neví. A papež na něj, že je Svatý otec, hlava církve, ať se zeptají Boha, že ten musí vědět. A tak zavolají Boha a ptají se ho, jestli zná nějakýho papeže. A bůh neví, poprvé za věčnost neví, a ptá se papeže, co je jeho povolání. A papež hned vykládá, že on je představitel křesťanství, že křesťanství uctívá mimo jiné Boha – a Bůh je z toho špatnej a ptá se, proč ho uctívají – a papež, protože je to tak správné a že to křesťanství založil Ježíš Kristus. A jak to slyší Bůh, hned si zavolá svého syna a ptá se ho, co on o tom jako ví. A Ježíš se diví a ptá se, co je to křesťanství, a poslouchá a poslouchá – a pak mu najednou svitne a celý se rozzáří a řekne: „Jo tohle! On ten rybářskej spolek, co jsem tenkrát založil, ještě funguje?“
Lodě kostelů
Jistě jste si všimli v kostelech jejich stropů. Říká se jim lodě a většinou se to má tak, že kostel má jednu hlavní loď uprostřed a dvě po stranách. Lodě mají klenby, v mnoha případech vyplněné malbami. Nikdy jsem neviděl, jak takové lodě a klenby vypadají z druhé strany. Dokonce jsem o tom ani zvlášť nepřemýšlel. Teď jsem však viděl kostel i z druhé strany – a musím uznat, že to asi nebylo nic moc něco takového stavět pouze za pomoci dřevěného lešení. Taky jsem se nedivil, když mi znalý člověk vysvětlil, že takový stavitel musel být stejnou měrou i artista.
V evangelickém kostele jsem byl chvíli úplně sám – tedy když nepočítám Boha. Paní farářka mě při příchodu uvítala a pak říkala, ať si fotím a že jí můžu kostel alespoň pohlídat. Musela pryč, protože právě přijeli členové sboru Florian, a paní farářka šla, jak sama říkala, uvařit kávu.
(Komorní sbor Florian zpívá náboženské písně – a ten den zpíval v obou kostelích, tedy alespoň jeho část. Fotil jsem je, ale nedostal jsem „požehnání“ od jedné členky na uveřejnění fotek, tudíž žádné nebudou. Jiná členka říkala, že je to škoda a že vždycky se najde jeden, co dělá potíže. Já ji uklidnil, že to je běžný a že to měli mezi sebou tak i Beatles.)
Být sám v kostele je zvláštní. Obrovský prostor kolem vás na vás dopadá a mírně tlačí k zemi – je to samozřejmě záměr, aby člověk pochopil, že není na tomto světě největší. Jak vidíte poslední roky, hodně lidí v kostele dlouho nebylo, protože svoji velikost silně přeceňují. Svoje činy ještě víc.
Pak se objevila na cestě ke kostelu dvojice. Musím uznat, že vzít si na sebe černé kalhoty a černou košili s krátkým rukávem nebyl vzhledem k události nejvhodnější nápad, neboť mě dvojice mylně považovala za faráře. Kdybych měl kolem krku kolárek, bylo by to jasný úplně. Ale Bůh řídil moje kroky, a tak jsem ho poslouchal a dvojici pozdravil a uvedl a hned jsem se zeptal, jakého jsou vyznání.
Pro mě bylo dobře, že žádného – i když muž odpovídal takovým stylem, že na něj bylo vidět, že by rád řekl, že věří, ale mně by nelhal. Tím líp pro mě, protože jsem mohl vyprávět o víře a o tom, jak je dobrá. Kdyby mě v této chvíli někdo vinil z rouhání, tak to ne já, to Bůh – kdyby nechtěl, abych mluvil, věřím, že by to zařídil.
Ale myslím si, že jsem se s výkladem víry porval statečně, neboť na konci jsem dvojici řekl, že i když nejsou věřící, postačí, když se budou chovat slušně k druhým, ale i sami k sobě, budou trochu soucitní a občas něco překousnou ve jménu pokory, bude nám tady na světě líp. Myslím, že tohle jim stačilo – a odcházeli spokojení a já zvedl oči k nebi a myšlenkami řekl tomu nahoře, že já těm dvěma požehnat nemůžu, tak ať to udělá on.
O den později jsem se seznámil s panem farářem z katolického kostela a povídal jsem si s ním o včerejšku a taky nadhodil známou otázku, co na nás Bůh říká, když se dívá. Odpověděl, že Bůh nám dal volnou ruku v rozhodování a zbytek je tedy jenom na nás.
Takže se dívá – alespoň tomu mnozí věří. A věřit by se mělo – a nejen přímo v Boha. Možná by se mělo věřit a věřit víc, že rozhodnutí jsou jenom na nás a my taky za ně neseme zodpovědnost.
Líp to asi neřeknu. To víte, já jsem farář jenom tak někdy.
PS: Na posledních dvou obrázcích jsou paní farářka a pan farář.
