Článek
Oplatky tu mají samozřejmě taky – ale k nim mají i hory, čerstvý vzduch, čistou vodu, Priessnitzovy lázně a milé lidi všude tam, kde se s nimi jenom potkáte.
Já tam jezdím rád. Nejen kvůli všemu vyjmenovanému výše, co mi pomáhá od častého zánětu horních cest dýchacích, ale i proto, že na rozdíl od Prahy má tohle městečko úplně jiný rozvrh pro život.
Copak Praha, ta žije pořád. Není to tak dávno, co mě ve dvě ráno probudila hádka tří opilců na ulici, a když skončila, za půl hodiny se na tom samém místě započala úplně nová s úplně novými opilci. A to považte, že nežiju ve společensky rušné čtvrti. Naopak. Měla by být klidná, jelikož policie se v ní ani neukazuje.
Jeseník, to je něco úplně jiného. Když jsem v něm byl před lety poprvé, šel jsem letního večera kolem deváté na procházku a za několik minut zjistil, že je něco kolem pro mě špatně. Špatně, třebaže je teplo, ptáčkové zpívají a všechno to tvoří dohromady až kýčovitou náladu před západem slunce.
Pak jsem pochopil, co špatně je. Kolem mě nebyli lidé, a nebyli tam takovým způsobem, že jsem měl pocit, jaký mívají postavy v postapokalyptických příbězích o konci světa a náhodném jediném přeživším v něm. Později jsem si nechal od dvou místních „přeživších“ tento stav vysvětlit.
Jiný kraj, jiný mrav, a tak v tomto lázeňském městě noční život není takový jako ve větších městech a lidé víc žijí přes den, kdy se starají o lázeňské hosty nebo prostě jenom o sebe a v noci se až na výjimky odpočívá, nebo přímo spí, a to jenom proto, aby další den začalo všechno znovu, a to co nejdříve.
Nijak tím netvrdím, že by v Jeseníku noční život vůbec neexistoval, nebo vůbec neexistoval kulturní, to ano – ale všechno je takové přiměřené. Ne jako v Praze, kdy o míře nejde mluvit ani s přimhouřením oka a mnohé se pro vás víc cpe, než jenom nabízí.
Následující fotky jsem pořídil mezi osmou a devátou (večerní, to asi chápete) a až na osamoceného fotografa a několik chodců (kteří se ode mě, nevím proč, raději vzdálili) nebyl v ulicích vůbec nikdo.