Noční směna v Praze očima přes sklo (a bez něj) tramvaje a filozofie

Filozof však nejsem, jen takový malý od výhybky, a tak vím, že svět viděný přes skla tramvaje je pořád tím světem, jakým je – jenom se na něj dívám trochu z výšky, takže by se dalo říct, že mám drobný nadhled.

Noční ulice přes sklo jsou takové barevné. Zvláště v létě. To dělají lampy a taky filtr v objektivu. Jak takovou ulici vidíte, hned si vzpomenete na starší barevné filmy, jejichž barvy byly takové sytější a bohatší.

Tohle ovšem platí pro místa se zmíněnými lampami. Pokud nejsou, malebná barevnost se ztratí utopená v černém stínu a drobných pokusech světla dostat se na svůj vrchol a tmu jím prorazit.

Noc však tmě patří a ona vždycky bude tou silou, která nás překvapí, když nás zastihne. Víme o ní, ale vždycky v sobě bude mít pro nás něco tajemného. Něco lákavého. Jako by nás sváděla a chtěla se nám ukázat se svými kouzly, jaké umí.

Někdy se jimi necháme zlákat. Jak v tom dobrém, tak i špatném. Jako by tma neměla svědomí. Možná právě v tom je lákavá a děsivá.

Ale taky víme, že není věčná. Že má hranice a za nimi je něco známého. A proto i v ní budeme čekat na světlo. Na naše svítání.