Článek
Někteří z vás si myslí, že jde o velmi zvláštní formu demonstrace, až revoluce – zvláštní v měřítku, že revoluce se v tomto případě nedělá vizemi pro budoucnost, nýbrž sprostými narážkami na okolí, které nás ve skutečnosti tahají zpátky do minulosti.
Jsou i tací, kteří si myslí, že tato skupina lidí je součástí jakéhosi přirozeného vývoje současných událostí, a jsou považováni za hrdiny dneška. Za hrdiny, u nichž se však neví, zdali za svoje odhodlání v budoucnu zaslouží medaili, nebo pomyslnou společenskou oprátku.
Já osobně na náhodu nevěřím, a naopak se přikláním k názoru, že skupina provokatérů je vytvořena uměle. Myslím si to proto, že se konečný výběr až příliš podobá výsledkům, když se ve světě tvoří každá umělá skupina.
Umělou skupinou mám na mysli třeba skupinu zábavnou. Tvorbou podobné chlapeckým nebo dívčím skupinám hudebním, jako třeba kdysi Take That nebo Spice Girls, které rovněž nevznikly pro kamarádství a z lásky k hudbě, nýbrž pro výdělek peněz.
Když vytváříte novou skupinu za účelem výdělku, první, na co musíte myslet, dát lidem to, co chtějí. Ne se řídit jiným moudrem, že lidé naopak nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. V tomto případě dáváte, po čem touží a co potřebují – a touží a potřebují něco, co jim řekne, že oni sami jsou tím v pořádku.
Krásný příklad výběru, co lidé chtějí, jsou reality show. Když do nich dáte ne příliš vychované jedince, muže a ženy konfliktní, v mnohých případech skoro až na hranici psychopatie, máte úspěch zaručený. Nikdo z diváků nestojí o nudu v podobě slušnosti a empatií – třebaže paradoxně by tím svět měl lepší příklad.
I když jsme lidé veskrze slušní, po dávce drzosti a neslušnosti toužíme. Toužíme po ní, protože svět sám nám poslední roky ukazuje, že právě s ní budeme úspěšnější a bohatší a oblíbenější. Pohádková doba hodných princů je pryč. Dnes nás vedou zlí čarodějové, kteří si umí zjednat pořádek – a navíc nás dostatečně přesvědčit, že zlo je vlastně jenom převlečené dobro.
Svět tedy podle některých potřeboval provokatéry, což je samo o sobě pojmenování až moc pejorativní, a tak raději potřeboval „osobnosti“, které době nastavují zrcadlo. Jejich tvůrce potřeboval skupinu, která se neomrzí. Skupinu, v níž všichni budou jedineční a každý bude obrazem, nebo spíše odrazem společnosti kolem.
Z jejich vulgarity a drzosti si jejich náhodný divák nesmí dělat těžkou hlavu. Jak jsem napsal, drzost a sprostota je součást dnešní doby a oboje umí u lidí vyvolat, co správný režisér lidských názorů potřebuje z lidí dostat. Znechucení.
Pokud dokážete veřejnost znechutit, vyvoláte v ní i kritiku. Kritika vyvolá diskuzi. Diskuze zájem. Zájem přivede další sledovatele a pravděpodobně i reklamní agenty.
Čím větší znechucení v lidech vyvoláte, o to na větší zlatou žílu narazíte. Její rýžování je už pouze husím sádlem, jímž pořádně namažete kola a mašina zájmu díky tomu nabírá rychlost. Brzdit ji nemá nikdo v úmyslu. Tohle není vyhlídková jízda, tohle je obrněný vlak, který má narazit.
Výběr hlavních postav je nejdůležitější, a tím nejdůležitějším bodem je, aby divákům nesedli. Ne aby byli sympatičtí. Tohle není Marvel. Tady se hlavní hrdinové nemají líbit a jejich podobizny si nevložíte na plochu počítače nebo mobilu. Mají vás šokovat. Máte u nich kroutit hlavou a říkat si: „Co tenhle ví?“ nebo: „Jak tahle může něco soudit!“
A lidé si to říkají. Říkají a nejen sobě, nýbrž i ostatním a tím show přiživují. Kde se pak tito vyvolení ukážou, až tolik už nehraje roli. Ne víc, než jakou byste vy sami k tomuto představení přikládali. Je to show. Všechna divadla jsou show. A všechna divadla mají jeden jediný úkol – vydělávat. Je jedno jakou formou. Pouze musí přinést zisk.
Na závěr jsem si nechal snahu o odpověď na otázku, která diváka dříve či později napadne. Kdo je oním režisérem, nebo dramaturgem celé téhle zábavy. Nebo mě napadá: uměleckým ředitelem. Odpověď je – já nevím.
Když nad celou touto show přemýšlím, uvědomuji si, že může přinést zisk všem nehledě na děj, jaký se v ní odehrává. Vlastně se nemám čemu divit. Je to show. Show musí šlapat. Lidé se mají bavit a producenti si mnout ruce a zapalovat doutníky nejméně tisícovkou.
Ačkoli s tou tisícovkou to jsem zřejmě z laciného kraje.
