Článek
Myslím vás všechny a mám na vás takovou prostou otázku, která mě napadla po přečtení komentářů pod články oznamující odchod starého a příchod nového prezidenta.
Komentáře k odchodu nepatřily k těm osvícenějším a jejich význam byl pramalý, přesto jsou to komentáře lidí, kteří tu žijí s námi a máme je vedle sebe, tudíž jsou naší součástí, přestože byste si to snad ani nepřáli. Můžete se téhle myšlence bránit, tvrdit, že vaší součástí takoví lidé nejsou, ale i tak stále součástí budou, jelikož nás více či méně ovlivňují – a jak ukázaly poslední roky, tenhle národ je složený ze skupin, jež jsou jinými více či méně, ale i tak stále ovlivňované.
Nebudu zde rozvádět myšlenkové pochody některých pisatelů, neboť diskuze nad jejich názory by nebylo ničím novým a ani už zábavným.
Takové komentáře mi připomínaly historku pana Wericha, který panu Horníčkovi líčil, jak mu psal člověk, jemuž se nelíbilo slovo sranda a psal mu v dopise mimo jiné toto:
„Vy dobytku. Vy smrade hnusná! Vy jste sprostej!“
Přesto právě myšlenky a komentáře takových lidí mě přivedly na následující otázku.
Ale k ní trochu ze strany:
Máme zvoleného prezidenta a máme zase naději na naději a máme možnosti k možnostem a máme zase obrovskou šanci na šance a máme je právě tím, že začíná něco nového. Ne všechny motivační knížky vám poví (protože byste si pak nekoupili další), že pro něco nového je nejen důležitý start, jak jím start pro nové věci tak bývá, ale že je rovněž důležité vědět, kdy se na takový start postavit.
My jsme takoví, že ve většině případů na něco čekáme. My jsme takoví „Až“. Až se stane tohle, až se udělá tamto, až tenhle udělá támhle tamto tomu, tak možná až až. Jsme vlastně obyvatelé něčeho, co by se dalo nazvat Ažněkdystánem, kde se spoléháme na někoho jiného, kdo vyřeší veškeré naše problémy za nás a bez nás. My se staráme jenom o to, aby se někdo takový, kdo nám tohle slíbí, dostal nahoru, a tam už bude na něm, aby dostál všem svým slibům, když jsme ho tam nahoru tedy my se vším všudy dostali.
Nejsme v tomhle sami, jsou i jiné státy s podobnými obyvateli, kteří takhle uvažují – a jsou to většinou postkomunistické státy, v nichž jsou prožité ideologie a s nimi i odpovídající chování obyvatel zakořeněné hlouběji, než by si lidé přáli, nebo byli sami sobě schopni přiznat. Přesto všichni z takových států touží po svém Západu. Po zemi spokojenosti a blahobytu – a taky konečném vypořádání se se svým egem.
Ani třicet let jakés takés demokracie nám na cestě na vysněný Západ nepomohlo, a i přes ujišťování politiků, že na Západ patříme (což je stejně tak pravda jako i vysněné přání), potrvá ještě dlouho, než na onen Západ budeme mít hlavně my osobně.
Každé volby prožíváme ty samé pocity. Někdo se nám nabídne, řekne, že práci s cestou k blahobytu udělá za nás, zblbne nás a my ho pak zvolíme. Pak už neděláme nic. Nic ve směru k politikům, jež jsme zvolili. Potom pokračujeme v práci sami se sebou a hlídáme před ostatními svoje názory a obhajoby, že jsme s volbou udělali dobře – nebo po nějakém čase, kdy ne všechno se stane dle opakovaných politických slibů našich favoritů, kousneme do kyselého jablka, chvilku si i třeba veřejně sypeme popel na hlavu, (počkáme, až se to přežene, protože u nás se vždycky všechno přežene), a pak začneme nadávat, případně se vyjadřovat v komentáři, že ten a ten věci nedělá dobře (zdvořilý eufemismus).
Tohle je přístup Východu v nás. Proto ještě nejsme na Západě. Západ nechce na své straně východňáky. Tohle se stalo jenom jednou, a to když se spojilo Východní a Západní Německo a Západ jenom tušil, kolik peněz a trpělivosti bude takové převychování stát. Vezměte v potaz, že Východní Německo, byť socialistický stát, bylo roky dotováno, aby vypadalo jako vyspělá ukázka socialistického zřízení, čímž na tom bylo o mnoho lépe než jiné socialistické státy (já to viděl na vlastní oči), takže ta práce s adaptací na západní myšlení neměla být v prvním odhadu chování tamější společnosti tak složitá – přesto však byla.
S námi by to nebylo a nebude o nic lepší. My Češi toužíme po Západu, ale málokdo si uvědomuje (pouze ti, kteří Západ znají), že Západ se chová k lidem jinak a spousty takových těch našich českých fintiček pro život by nám tam neprošly. Západ není o flákání a je na lidi velmi přísný – no a považte, být přísný na Čecha, ha ha, to už teď při tomhle slovním spojení budí drsné emoce a zároveň humor. My se svou myšlenkou, že svoboda druhých končí tam, kde začíná moje, jsme pro Západ momentálně naprosto nepoužitelní.
My si představujeme Západ jako místo, kde se většina má dobře a mnozí mají vysokou životní úroveň. Myslíme si, že je tam pořádek, všechno je to spokojené, nikdo nestrádá, a hlavně, všechno je tam spravedlivé. Vůbec netušíme, že tohle všechno, co si o Západu myslíme, je neslučitelné s našimi povahami. Přirozeně nemluvím za všechny, spíš za většinu, protože jsou mezi námi lidé, kteří vědí, že Západ a jeho pořádek a domnělá úroveň je hlavně záležitostí pracovitosti, úsilí a nepolemizování nad vším, co nás napadne, abychom nemuseli ten den dělat.
Západ je věcí něčeho, co má v sobě u nás málokdo, a to je pokora – Západ je hlavně umění pokory, kdy umíte udělat i jiné věci než jenom ty, které udělat musíte. Západ je v mnohém záležitostí pokory, která je pro většinu z nás ukázkou slabosti a přežitku. A víte, čím ještě a nejvíc pro nás je? Je pro nás ukázkou toho, co nechceme dělat, jelikož si myslíme, že ji v horším měřítku musíme trpět každý den – že jsme prostě pokorné ovce. Podotýkám, že ti, kteří mají názor, že by se tomuto diktátu stáda nikdy nepodrobili, jsou ve stádě přímo uprostřed.
Západ není jenom místem spokojenosti a není jenom místem na kompasu a není ani ničím, o čem si ho většina ve své vlastní pohodlnosti představuje. Západ je to, co máme v sobě, co můžeme použít, čím můžeme sami sobě disponovat.
Západ je jenom výraz. Je to pták ohnivák mávající křídly vysoko nad námi, je to chiméra, jíž mnozí propadají, právě když se nechávají zmást novými a novými politiky, kteří se cpou dopředu. Ani jeden z nich jim nepoví, že politik má sice moc, ale ta moc se odvíjí od vůle lidí. Mnozí lidé věří tomu, že za jejich vůdce musí být pouze politik. Tohle je omylem mnoha lidí, a proto situace se vším kolem dokola u nás vypadá, jak vypadá – a vypadat bude. I když…
A teď ta otázka. Máme nového prezidenta. Pro mnohé občany je jeho zvolení top, po němž už nic u nich samotných nebude. Vše se vrátí do starých kolejí a ti mnozí budou jenom koukat, jestli si jejich zvolený člověk v úřadě nejvyšším bude počínat přesně tak, aby jeho voliči byli spokojení.
Takže moje otázka po tom všem, co jsem napsal, zní: „Co budete tedy těch pět let dělat vy?“
To je ta otázka. Trochu podobná větě prezidenta Kennedyho, v níž říkal, aby se člověk neptal, co pro něj může udělat jeho země, ale aby se zeptal, co udělá on pro ni. Američan na tuhle větu slyšel a cítil naději – aby ne, v něm Západ byl. Správný Čech zareaguje tak, že odpoví otázkou, co hodlám udělat já. Už víme, není náhoda, že správný Čech soudí své kroky až podle kroků někoho jiného, což je, uznejte sami, poněkud východní (a zase to AŽ).
Ale odpovím. Já jsem člověk, který pracuje. Neměl jsem ve svém životě práci, pouze když mi bylo 19 let a ta doba trvala dva měsíce – od té doby jedu nonstop. Chovám se slušně, neporušuji zákon, snažím se být milý, a to i na ty, kteří na mě milí nejsou – což vede ke konfliktu, poněvadž pokud je někdo vůl, nejvíc ho naštve, když tím volem v sobě na druhého nezapůsobí. Nemyslím si, že jsem kdo ví co a nehodlám ani o tom lidem vykládat nejlépe s klackem v ruce.
Možná vám to nepřijde moc – a taky věřím, že mnozí žijete úplně stejně. Myslíte si, že tohle není tím, čím bych chtěl naší zemi mílovými kroky pomáhat na Západ, protože čekáte víc – a já vám rozumím, co chcete a taky vím, že to víc vždycky bude to, co děláte mimo svůj běžný život.
Každý něco umí. Úplně každý, o tom jsem přesvědčený. Každý umí něco, čím v druhém rozdílným způsobem zažehne radost, a když ne ji, tak alespoň dobrý pocit. Každý umí něco, co je jako začátek rovnice, po níž jiní lidé v sobě taky najdou něco víc a chtějí být v tom prospěšní – třeba daleko víc než jenom tím, co se považuje za normál.
Já třeba píšu příběhy a jelikož některé vychází knižně, nebudou zase úplně blbé. Někdo by o tom řekl, že dělám kulturu – někdo jiný, že dělám velké … (nic). Je to věc názoru a taky téma velké diskuze, jestli dělání něčeho víc, než je v poměru pohledu lidí považováno za základ spokojeného života, přinese posun pro společnost směrem kupředu.
(Já si tedy myslím, že by pro začátek úplně stačilo, aby každý dělal ten normál – ale to se nestane. Zase známe některé lidi okolo, kteří se tím nikdy řídit nebudou.)
Já umím tohle, někdo zase tohle (ten dělá to a ten zas tohle) – a pokud i vy ostatní to něco víc dělat nebudete, nikdy se směrem na Západ nehneme, protože nikdy se nehneme my sami. Je to jako bychom se nikdy v sobě neosvobodili od něčeho, co máme v genech, co je kolem nás, co dýcháme, co jíme, co žijeme.
Pořád jsme těmi zapšklými Čechy, kteří jsou ze života otrávení a čekají, že za ně udělá ty velké věci někdo jiný, a oni jen slíznou smetanu. Dále se držíme neměnného: vydělávat co nejvíce bez ohledu, jestli tím třeba něco bereme druhým – jednou dvakrát ročně dovolená, v pátek hospoda, v sobotu grilování – těšíme se na svátky, děláme si je pro sebe hezké, užíváme si svoje radosti, děláme si je, užíváme si je a do toho říkáme, jak druhé máme rádi a že jsme dobrými lidmi – a tím vším žijeme svůj americký sen v českém balení.
Tohle jsme my – Ažněkdystán, Někdojinýstán – čekání, až někdo jiný problém vyřeší. Pan nový prezident to sám nezvládne, protože to nemůže sám zvládnout. Pokud máte něco zvládnout za deset a půl milionů lidí a jste na to sám, nemůžete uspět. Pan prezident bude potřebovat i nás a naše chvíle z našeho volna, naše talenty, které musíme objevit. Pokud to neuděláme, jeho pět let bude na nic.
Vy si asi říkáte (je tam velké písmeno, protože je na začátku věty), to se to Hewlitovi kecá, když je to jeho prezident. I tohle může zaznít. My (zase velké písmeno) jsme takoví, pořád rozdělení, kdy si myslíme, že něco naše je, a něco zase ne, a když něco naše zase není, nemáme o to starost a ať se starají ti druzí, koho to je. A ti, co nemají starost a koho to není, ti mohou nadávat – a jestli ne, tak to není demokracie a je to jenom špinavá hra těch, koho to je.
A já některé zklamu a některé překvapím. Náš pan nový prezident nebyl moje volba a v obou kolech jsem ho nevolil. Měl jsem na něj svůj názor (nijak nevkusný, nemám ve zvyku psát sprostě), názor, za který se se mnou někteří lidé jménem takédemokracie přestali bavit nebo mě jednoduše ve jménu svobody projevu vyhodili ze svých dosahů sociálních sítí. I tohle mi nevadí, dokonce to vítám – takoví lidé vám tímto úkonem vůči vám konají medvědí službu, že už vás sami sebou nezdržují (a ne že se k nim budete vracet, oni se nezmění, stejně jako se nezměníte vy).
Ale volba je volba a prezident je prezident. Jsem občan ČR a miluju tuhle zemi, a třebaže lidi v ní miluji sice o něco méně, i tak věřím, že můžeme společně dokázat velké věci – velké tak, že za několik let, (a těch pět let muže být skutečně jenom předkrmem, který nám může zachutnat, ale taky nemusí – ale ještě nepředbíhejme), za několik let můžeme vidět věci kolem nás úplně jinak.
Vyprávěl jsem o tématu tohoto článku několika lidem a někteří z nich si klepali na čelo. Tvrdili, že jako společnost, že my jako společnost, už nemáme kam jít a že celé moje poselství je čirá utopie, pokud ne přímo šílenství. Já si však nemyslím, že lidé jsou utopie nebo že jsou šílenství – věřím, že alespoň desetina z těch, kteří jásali z toho, že máme nového, jiného prezidenta, než jaký byl ten předchozí, se budou snažit o své lepší já. Že nebudou jako ti ostatní, co si pošlapou ve své vítězné kocovině a pak se stáhnou do ulity, aby v ní střádali sílu na další volební boj o cokoli za několik dalších let.
A pokud to může udělat desetina, třeba to začne dělat další a pak další – protože pokud někdo hledá správný čas na AŽ, na své KDYBY, je to právě nyní. Bez okolků, bez otázek – právě teď je čas na to lepší z nás. A to i přes ten detail, že něčemu takovému, o čem teď píšu, se většina lidí za poslední desítky let naučila smát.
Teď je AŽ a teď je KDYBY.
A příště třeba rozeberu to, jak si u nás lidi pletou pokoru (k jiným a k sobě) s tím pocitem, že si přeci nemohou nechat kálet na hlavu.
