Článek
Děti se nudí. Děti se vždycky nudily a hledaly na svoji nudu lék. Vždycky ho víceméně našly, a to takový, aby bez úhony dožily dospělosti a dospělými se pak i skutečně staly.
Dnešní doba, prezentována a určována médii a umělými životními styly, však udělala z nudy něco nepřijatelného. Něco, co ukazuje, že kdo se nudí, není dostatečně cool, a je tedy vyloučený ze společnosti jiných dětí a mladistvých – budoucích úspěšných miliardářů a jiných lidí, kteří budou měnit svět a budou za to oslavováni.
Přirozeně nikdo z nich miliardářem nebude, stejně jako nebude hvězdou či tím, čemu se říká celebrita – a pokud ano, bude to jenom na chvíli, aby jako hvězda zazářil a zase zhasl – a pokud to má být na déle, dotyčný vyhraje jackpot v největší loterii světa, která má jméno Štěstí a výhry v ní jsou naprosto ojedinělé.
Ale děti tohle neví, a proto věří, že se na ně štěstí usměje, a aby se usmálo, musí být oblíbení. Rozhodně nemohou být stranou kolektivu, protože ti stranou nakonec velkým posluhují a jsou ovcemi – takže aby stranou nebyly nesmí se nudit a hledat cokoli, co nudu zažene.
Předchozí odstavec berte jako odpověď, proč se některé současné děti a mladiství chovají, jak chovají – proč pijí alkohol, fetují, souloží, jsou násilničtí, zabíjejí, čmárají po zdech, provokují dospělé a hledají kolem sebe slabé nepřátele, aby se jim pomstili, aniž by věděli za co – a dělají to jenom proto, aby se nenudili a nežili život jako svoji rodiče, který je pro ně jako život zoufale prázdný, přímo zvrácený a dezolátní a nemá cokoliv společného s jejich úspěšnou vidinou vlastního budoucího úspěšného života.
Kvůli tomuhle jsou zábavy mladistvých, ale už i dětí drsnější, a má se to s nimi s jako s drogami nebo látkami, co vás mají stimulovat, že jich nakonec potřebujete čím dál tím víc a častěji.
Podívejte se, prosím, ještě jednou na obrázek z úvodu. Je pořízený předevčírem na místě, kde se nejen nová adrenalinová zábava odehrává, ale právě i odehrávala. Je prostá, a taky prostě smrtící. Jízda na spřáhle tramvají (to je to železné vepředu a vzadu), které v tomto úseku dosahují až sedmdesáti kilometrů v hodině.
Tohle není článek pro děti, které se téhle životní blbosti účastní nebo by účastnit chtěly. Pochybuji, že děti na internetu články dospělých vůbec čtou. Těchto mých několik slov je upozornění pro rodiče, kteří si myslí, že jejich dítě se něčeho takového neúčastní či by na něco podobného pomyslelo.
Ani nejde rovněž přímo o tuto popsanou „tramvajovou“ zábavu – ale o mnoho jiných, v nichž děti riskují svoje životy jenom proto, že se nudí.
Ne všude jsou koleje, a tak je na mnoha místech šance na projetí se mimo vůz mizivá, ale nedostatek něčeho zvyšuje zájem o jiné, a proto berte tenhle článek jako možnost či ekvivalent pro mnoho jiných debilních variant, jak si děti mohou zkazit život.
Na kolejové trati do Modřan tramvaje dosahují maximálních dovolených rychlostí, což je možná důvodem, proč si děcka právě tohle místo oblíbila. Netřeba vysvětlovat, proč to nemají dělat. Je však dobré říci dospělým, co nemají dělat, kdyby se s adrenalinovými jezdci setkali.
Rozhodně nemačkejte záchrannou brzdu, ani nedávejte signál tlačítkem „Znamení řidiči“ (přerušované mačkání). Záchranná brzda je pro dítě na spřáhle smrtící. Vůz začne brzdit magnetickými brzdami a všichni ve voze se cuknou dopředu – nebo dokonce spadnou. Dítě se v té chvíli udeří do hlavy o sklo, a to opravdu silně a instinktivně se chytne stěrače nad sklem. V následujících zlomcích vteřiny se úderem zakloní dozadu a ze spřáhla spadne směrem dozadu.
Trať je kamenitá, což nebude v této chvíli rozhodující faktor pro zranění nebo úmrtí. Dítě většinou spadne na kolej nebo na pražce mezi nimi. V této chvíli tramvaj ještě nezastavila, to se stane až o vteřiny později. V šedesáti kilometrové rychlosti se čtyřiceti tunami na místě nezastavíte. Dítě padne na zem a možná jednou nadskočí. Nijak se nekutálí, jak to vidíte v akčních filmech, když někdo vyskočí z jedoucího vozidla. Přesto při dotyku s kolejemi už utrpělo mnoho zranění, z nichž mnohá jsou smrtelná.
Je na místě otázka, co by měl cestující udělat, pokud se stane tohoto svědkem. Moc rad vám nedám. Ne že bych je nevěděl, ale ony nejsou. Zastavit na záchrannou brzdu, jak jsme si řekli, nemá smysl. Obdobně nemá smysl běžet za řidičem a bušit mu do kabiny, aby zastavil, protože právě zastaví velmi rychle. Oznámit mu skutečnost, že se mu někdo vozí po spřáhle v zastávce je taky celkem na nic.
Stává se, že dispečink zavolá přes vysílačku řidiči určenému vlaku zprávu o jezdci na spřáhle a očekává řidičovo jednání. Není složité. Řidič zastaví v zastávce, obejde vůz a cestou narazí u chodníku na chichotající se dítě, o němž je víc než jisto, že je právě tím jezdcem. Pokud mu řidič něco řekne, v lepším případě dítě nereaguje, v horším pošle řidiče někam. Pak se řidič vrátí do kabiny a děcko opět nikým nerušeno nastoupí na svoje místo mimo vůz. Zdržení dvě minuty, význam na záchranu před zraněním nulová.
Když tak o téhle kratochvíli dětí přemýšlíte a dosadíte si, že může být s ohledem na možnosti kolem vás i jiná, logicky se dostanete do bodu pochopení, že nejvíc udělá prevence. Tím nemyslím namazat spřáhla vazelínou, aby si děcka rozbila hubu hned při nášlapu, ale myslím prevenci v podobě rodičovského zájmu.
Jsem přesvědčený, že děti hazardující se životem nejsou sirotci a jistě mají rodiče. Dokonce si myslím, že mají rodiče pracující, a ne ty z kraje společnosti. Mají rodiče, kteří by teď dali ruku do ohně, že jejich dítě se chová všude slušně. Až k nim přijdou policisté a oznámí jim jeho úmrtí, ruce schovají za zády.
Stačí se zajímat. Ptát. Ať si dítě myslí a prská, že ho hlídáte a vyslýcháte – protože ho skutečně hlídáte a vyslýcháte. Je vaší povinností tohle dělat a rovněž je vaší povinností vědět, že dítěti tím nijak neubližujete – jak se dneska s oblibou vykládá na potkání, neubližujete při rozletu či psychickém vývinu.
Jste rodiči, a jak říká Talmud, jedna ruka má dítě objímat a druhá fackovat. Není proto od věci se dneska večer, ale i jiné dny, zeptat svých dětí na něco víc než jenom na to, jaký byl první týden ve škole. Pokusit se dozvědět, jestli někde venku nedělá kraviny, někdo ho nešikanuje nebo nevydírá. Je mnoho věcí, na něž se můžete zeptat – a taky to udělat.
A jestli se u toho váš potomek bude tvářit kysele a třeba i něco zmíní, že vás někam pošle, vzpomeňte si na Talmud a po použití první ruky své dítě druhou obejměte.
