Článek
Nový román Dana Browna jsem zatím nečetl a v nejbližším termínu ani číst nebudu. Já jsem zatím u Koralíny, a tu Brown vůbec nenapsal, třebaže se u ní také bojím, a když jdu v noci na toaletu, svítím všude. Pokud dojde k výpadku proudu, je ráno potřeba uklidit skříň.
O novém románu Dana Browna jsem věděl už dříve, že třebaže se odehrává částečně v Praze, určitě nebude z prostředí pražské MHD, což je škoda. Při názvu Tajemství všech tajemství mi automaticky naskočilo logo pražského dopravního podniku, jehož grafický výklad je více než obyčejnému popisu podobný legendám a pohádkovým příběhům.
Logo DP je s největší pravděpodobností o spojených cestách, avšak věřím, že právě v tomto spojení je i cosi maličko magického, že i Netflix by o logu samotném natočil desetidílný seriál.
Před lety jsem slyšel teorii, že logo DP není o dvou cestách, nýbrž o dvou propletených časových smyčkách. Něco na tom je. Než jsem se stal řidičem, nevěřil bych, že člověk by mohl být v jeden čas na dvou místech. Až v provozu jsem zažil, že stojím s tramvají v koloně u Čechova mostu, zatímco podle jízdního řádu už si dvacet minut válím šunky na Lehovci.
S Danem Brownem se znám napůl. To znamená, že já vím o něm, a on o mně ne. Dalo by se říci, že jde o roztříštěný vztah. Avšak ani ten nebrání, abych uvěřil, že coby romanopisec dokáže něco, co zatím jiný nedokázal – a to popsat řidiče MHD jako kladné hrdiny, a co víc vykreslit je jako postavy tajemné, kouzelné, že by se i super kladný Robert Langdon vedle nich zastyděl.
Nestalo se. Zatím. Já však věřím dál. Co nedokázal Brown, možná zkusí Stephen King, J. K. Rowlingová nebo třeba George R. R. Martin nebo Hewlit. Je jedno, který z těchto géniů se o to pokusí.
Než se tak stane, se svolením Dana Browna, já ho znám, vám sdílím malou ukázku, která v konečné verzi jeho nového, částečně „pražského“ románu není. Ačkoli ten popis řidiče, a co dělá, se mi moc nelíbí. Ale co byste čekali od Dana Browna. Určitě je v tom víc, než tušíme. Nebo víc, než už někde bylo.
Robert Langdon se probudil nejen unavený, ale hlavně zmatený. Myšlenky se mu honily hlavou, ale jako by před každým rozuzlením narážely na zábrany vysoké zdi. V puse měl kyselou pachuť připomínající mokvající kousky nahnilé pizzy. Tahle myšlenka zábranu přeskočila a její výbuch nejen narazil na stěny lebky a bolestivě ji narušila, ale hlavně zavinila zvednutí žaludku.
V koupelně se podíval na zápěstí. Hodinky s Mickey Mousem na zápěstí chyběly. Dárek od rodičů k desátým narozeninám byl pryč. Namísto nich měl na kůži napsanou řadu čísel ukončenou podivným symbolem připomínající dvojitou pyramidu s čárkou uprostřed. Fibonacciho posloupnost to nebyla. Symbol na konci nerozeznával, neboť se v jemu známých kulturách nevyskytoval.
Opřel hlavu o toaletní mísu a hlavou nechtěně naskakovaly útržky vzpomínek včerejšího dne. Roberta Langdona napadlo (a ta myšlenka taky dorazila celá a rozbolavěla hlavu), jestli jsou vzpomínky jeho. Viděl v nich pro něj neznámé tváře, které se však tvářily přátelsky a oči jim zářily pro něj rovněž neznámou magií.
„Ještě prcka, Bobíku?“ říkala jedna z nich a Robertu Langdonovi se opět zvedl žaludek.
Scéna se změnila. Byl sám v místě s mnoha sedačkami. Před ním se objevila postava v modrém. Na kapsičce košile měla zvláštní rudý znak, ale k označení Opus Dei nepatřil. Znak tvořily dvě cesty spojené do zvláštního kola.
Jeho postava ve zvláštních vzpomínkách znak znala. Jednalo se o starý symbol označující pražské čaroděje. Podle legendy lidé nosící takové označení uměli manipulovat s časem, dokonce se v něm pohybovat a být na vícero místech současně.
„Tak konečná, šupáku!“ řekla postava, ale Robert Langdon zvláštním slovům nerozuměl.
Podíval se na muže, který opravdu čaroděje připomínal. Měl dlouhý plnovous, jehož délka, jako by chtěla být přímou úměrou velikosti a výšce těla. Výška dosahovala přes dva metry a mohutná ramena dělala z muže kolos, jaké jste viděli na obrazech renesančních umělců zobrazující antické bohy.
„Tak půjdeme, pusinko!“ řekl obr a popadnul Roberta Langdona velkou rukou připomínající tlapu medvěda.
Obr Roberta Langdona a nesl vzduchem – nebo alespoň tak mu vzpomínka obraz ukazovala ve své plastické nedokonalé poloze. Obr musel mít obrovskou sílu. Objala ho nejen ona, ale i magie.
Ve vzpomínkách se snažil být přátelský, ale křoví vedle něj o přátelství nestálo. Zadkem seděl v něčem mokrém, co mohla být mokrá půda, nebo něco jiného. Kolem něj se otřásal v pohybu velký červený drak, ale nic podobného z obrazu Williama Blakea. Žena oděná sluncem se však přesto objevila a řekla:
„Máš pěkný hodinky, kocourku!“
