Článek
Nejde o nic zvláštního, neboť historické filmy emoce vzbuzují vždycky, a o to víc, když se nás trochu týkají, nebo spíš „otírají se o nás“.
Ve filmu se dočkáte bitvy u Slavkova (aspoň to píšou), což je událost, která spadá do kategorie Naše slavné prohry, tudíž jsme na podobné události extra citliví. Mnozí možná namítnou, že u Slavkova Češi nebojovali a že jsme s tím neměli nic společného, a pokud ano, tak jenom ti z Brna.
Právě bitvy jsou tím, co už u některých diváků a taky budoucích diváků vzbuzuje pravě zmíněné emoce, a to emoce negativní. Předevčírem jsem se zúčastnil diskuze na podobné téma a musel jsem oponovat několika pisatelům, kteří se rozčilovali nad tím, že bitvy ve filmu jsou popsané špatně a nijak neodpovídají vojenské taktice té doby.
Není nic zvláštního, že u každého filmu se najde skupinka lidí, kterým se něco z filmu nebude líbit, případně se jim nebude líbit film celý. Ve včerejší diskuzi jsem tohle vysvětloval ověřenou skutečností, že lidé si mnohé věci představují po svém, ale málokdy se potom najdou lidi dva, aby si jednu a tu samou věc nebo událost představovali úplně stejně. Je přirozené i pak, že se ti dva za rozdíly nemají zrovna v lásce, neboť pravda je jenom jedna a má ji každý z nich.
U historických filmů je pravda sériové zboží, které jede po výrobních pásech a na konci padá do bedny k dalšímu odběru. Čím hlouběji do historie se vydáte, o to víc beden plných pravd v ní najdete. Třebaže výborný historik vždycky i ten bude čerpat z pramenů, které někdo kdysi psal (teď nemluvím o jiných dobách, a hlavně ne o jiných záznamech jako video audio) a psal je svým viděním situace. Tuhle pisatel ubral, támhle se mu něco nelíbilo, támhle chtěl vypíchnout toho vysokého chlápka, co mu v létě opravil střechu. To jsou způsoby, které se při popisování situací používají dodnes.
Historické filmy však při svém vzniku naráží ještě na jednu další slabinu, než je samotné hledání pravdy. Je velmi důrazná a mnohokrát neoblomná. Je to práce scénáristy, vidění filmového režiséra, a hlavně nálady filmového producenta, jestli chce na to a to z rozpočtu přisypat, případně jestli na to vůbec má.
V diskuzi o rozdílech mezi skutečností a filmem jsem vzpomenul historku z jiného filmu, točeným bratrem Ridleyho Scotta, Tony Scottem, a to z filmu Top Gun z roku 1986. Na bojové scény s letadly byl přirozeně najat elitní vojenský pilot a bylo mu řečeno, že chtějí, aby letadlo dělalo při úniku tohle a při útoku zase tohle, a to proto, aby to vypadalo skvěle. Pilot se však podivil, proč by něco takového měl s letadlem dělat, když se tímto způsobem nelétá už dvacet let. Tony se prý dobrácky usmál a řekl, že netočí film pro leteckou školu a její kadety, nýbrž pro farmáře z Missouri a jeho rodinu, aby se po práci dobře pobavili.
Historie by měla být pravdivá, ale jakmile narazí na film, už tolik dobře nevypadá. Dokonce by mohla i nudit. (Tím nemyslím války.) Dokonce by mohla rozesmát.
Na případ, že by doložitelně filmové zpravování historie rozesmálo, si nepamatuju, ale vzpomínám si, jak rozesmála budoucnost. Při promítání filmu 2001: Vesmírná odysea (1968) se sály při pohledu na scény z vesmíru neslo užaslé divácké oooooh, do něhož se tu a tam míchalo zlomyslné chichotání. Tím, kdo se takhle smál, byli vědci, kteří tvrdili, že co vidí na plátně, je děsná kravina.
S pravdou, byť by měla být jenom jedna, se nemůžete zavděčit všem. A vůbec se nemůžete zavděčit čtenářům předloh. V diskuzi o filmu Napoleon jsem byl odkazován na autory různých historických knížek, abych se přesvědčil, že ve filmu jsou mnohé události popisovány jinak – já dotyčné zase odkazoval na druhý program České televize, kde mohou občas zkouknout na dané téma zajímavé dokumenty. Sice ne s tak velkým rozpočtem a akcí, za to s velkým počtem mluvících hlav a mnoha záběry na dnešní podobu bitevního pole.
Pokud na začátku filmu vidíte titulek, který vás odkazuje na pravdivé události, nikdy ho neberte tolik vážně. Čím větší titulek, tím méně pravdy. Mně osobně se nejvíc líbí dva titulky, které najdete na začátku filmu Život a doba Roye Beana (1972) – Nejprve vám prvním řeknou, kde jste a co se tam děje, a dalším dodají, že to možná až tak nebylo, ale tak nějak to být mohlo.
Napoleon film je pořád verzí Napoleona made in USA a jako takový se vám hodlá prezentovat. V diskuzi mi na tohle opáčil diskutér slovy, že si pletu pojmy s dojmy a hned mě upozorňoval na historické nepřesnosti, jako že třeba vojáci nebyli před bitvou schovaní pod plachtami, a kdo tohle takhle natočí, ničeho si neváží a nikoho nerespektuje.
Diskutérovi jsem doporučil, aby napsal panu režisérovi, scénáristovi, a hlavně produkci. Upozornil jsem ho však, že spojení „plést si pojmy s dojmy“ Američan nezná, a doporučil jsem mu raději text:
„Jsem Čech a nemám rád, jak jste naložili s historií!“
Pak jsem diskutéra požádal, aby mi přeposlal, co odpověděli.
Panu režisérovi filmu Napoleon je třeba odpustit. Tedy ať odpouští ten, kdo bude s jeho filmem nespokojený, a bude mít co odpouštět. Já osobně mu už taky odpustil. Za jeho posledního Vetřelce. To jsem při jeho sledování skřípal zuby, popcornem, sežral jsem sedačku před sebou, a dost možná i toho chlapa, co na ní seděl.
A co se týče předloh a filmů vůbec, já si vždycky vzpomenu na příběh dvou koz na smeťáku, jak žerou všechno, co jim přijde pod tlamu. Jedna sežere nejdřív knížku a pak vedle začne žvýkat i celuloidový filmový pás. Druhá koza na to kouká a ptá se: „Jaký to je?“
Koza se olízne a řekne:
„Není to špatný, ale knížka byla lepší!“
