Pábitelé kolejí

...a dělají rozhodnutí, jež mění tvář tohohle světa a jeho líce dostávají do budoucna nový odstín, a ne všechny ty odstíny jsou veselé a směšné jako groteska s Laurelem a Hardym.

Po některých činech vypadá tvář světa jako u holek, co postávají za poříčskou bránou a jdou s každým, komu v kapsách šustí bankovky, které se pak další den změní na mléko a vejce pro malá dítka, která se plazí ve špinavých plenách po čerstvě vytřených podlahách a ještě netuší, proč jejich mámy, ta sluníčka zářivá, ty víly kouzelné, proč mají pořád ustarané obličeje a pod očima tmavé šmouhy.

Já sedím, pořád jenom sedím. Jsem jako král, císař nebo vládce daleké exotické země, v níž rostou banány, a vladař tam nemá celý den nic jiného na práci, než že kouká na tančící krasavice skrývající se za vlajícími šátky barev duhy a nechává se ovívat vějířem z dlouhatánských per cizokrajných ptáků. Čas od času vladař zatleská a všechno okolo se rozpohybuje, protože každý okolo ví, že jakmile zazní takový tleskot, všechno se musí hýbat do nových poloh, k novému zábavnému číslu, a kdo se zrovna hýbat nemůže, nebo nedej bože nechce, dost možná pro urážku samotného vladaře skončí s hlavou na špalku.

Já také rozpohybovávám, přímo rozjíždím. Sice netleskám, ale mám jiný nástroj. Jiná země, jiný mrav, jak říkal Hospodský Zurinek od karlínské Bašty, když nafackoval turistovi z Flander, když se u něj opil a pak chtěl se všemi v lokále boxovat jako velký Max Schmeling.

Uslyšet u nás tleskání, člověk se rozejde a kouká kolem do všech stran jako moudrá sova, odkud přijde tleskající demonstrace s fábory a hesly vysoko nebeskými, že je lidé možná nikdy ani neuvidí, a když ano snad jenom na kousíček věčnosti mezi mraky. U nás když se tleskne, hýbají se masy a s nimi se hýbají dějiny, ale by se hýbali samotní lidé a hýbali se správným směrem, to zase ne, naši lidé na tleskání nedají – to na zařvání ano, i na ránu pendrekem se lidé hnou a začnou něco pořádného dělat, ale na tleskání ne.

Mým královským tleskáním je zvoneček, skrytý na špičce podobné přídi zaoceánského parníku. Není obyčejný a každý je jiný, jako je jiný každý člověk a každý anděl, provázející svého člověka. Někdy je smutný a tichý jako srdce vzdáleného kostelíku volající vás k modlitbě, o níž nemusíte nikomu říkat – někdy je svým hlasem ostrým jako policajt z Pankráce, co vás vyděsí už na první přísný pohled a vy od něj utíkáte jako vystrašení kerští myslivci, když k nim dolehne střelba z vlastních řad. Jindy je to zase zvonění, že ani nevíte, jestli si z něj máte dělat legraci nebo se máte otočit a podívat se, na koho a proč ten chudinka zvoneček volá, že se mu ani nedostává dechu.

Všechno záleží ve vozovně na panu Depákovi, na mistru všech věd ručních a technických, jestli se dobře vyspal a udělal vám ze zvonku kulomet pálící kolem sebe, či z něj ze smutku vypiloval pouze drobounký hlásek, který k neposlušným lidem a autům ani nemluví, ale spíš šeptá, jak to dělá větřík v holubích pírkách holubů sedících na římse libeňské synagogy na Palmovce

Ale není to jenom tleskání zvonečkem, kterým jako král nebo císař nebo sultán rozjíždím svět, obdobně jak ho na začátku rozpohyboval Bůh nebo někdo jiný, který měl tolik vůle a síly, nebo to bylo jenom štěstí, co hrálo kuličky a cvrnknulo do jedné planety a vesmír se dal do pohybu, aby se už nikdy nezastavil, co svět bude světem a vesmír vesmírem.

Probouzím lidi na konečné na nočních linkách, na těch nebeských kočárech pro opilce – pro ty lidičky, kteří po nocích s pompou a láskou odhazují světskou slušnost a stávají se z nich milovníci a kavalíři. V těchto nočních linkách já jsem za anděla, který na konečné sestupuje ke spícím a probouzí je k životu jako pan Ježíš Kristus Lazara. Jak jenom miluji tu chvíli, kdy jsem bohem a posílám je zpátky do života, když je vytrhávám z podsvětí spánku z náručí mocného Háda a Hypnose a ukazuji jim cestu ke světlu na milostivý svět.

Často jsem z těchto nočních výletů k božství k smrti unavený a do vozovny se vracím s prvním slunečním paprskem jako posel světla a koukám na ty unavené obličeje kolegů, které se ještě maskují závojem snů, milováním, ospalostí z únavy nebo ospalostí – a to proto že museli do vozovny, aby i oni vozili lidičky a dostávali je dál, než si oni sami kolikrát myslí. Na povzbuzení od únavy si dávám doušek ze sodovaru, z pípy kyslíku, toho dárku všem žíznivým a vysušeným, a připadám si jako zalitá země, po níž kráčím a do níž někdo zasadil koleje, nekonečné cestičky lidských osudů a životů.

A pak jdu z výpravny po cestě nahoru k vrátnici na zastávku tramvaje. Mohl bych jít do depa a jet domů vyjíždějící tramvají, ale já mám tu cestu rád pro jejich světlost. Depo je po ránu temné jako sluj zlých draků, (nehledě na zářivky, které se vám umělým světlem zabodávají jako ostří do očí a do spánku), je pořád temné, černé jako poskvrněné duše, a proto jdu na svou cestu. Je to moje soukromá cesta do nebe, světelná cesta ve tmě, díky níž se dostávám někam výš, někam, kudy jezdí všechny ty krásné tramvaje a já se cítím plný síly a světla.

Jsem tramvaják. Jsem spjatý s nekonečnou silou, jež mě ukolébává do mrazivého klidu vlastního bytí. Jsem tramvaják a cítím se jako anděl, svobodný ve svém, ale i vašem světě, které se pro nás pod mými roztaženými křídly prolnuly – jako by je někdo milostivý nad námi chtěl zamíchat, abychom si konečně byli rovni a vnímali, co cítí i ten druhý, abychom si víc rozuměli a zachránili každý ze svých světů.