Článek
Možná se ptáte, jak a proč jsem se s paní Postlerovou setkal. Je to jednoduché, stala se kmotrou mého literárního potomka, který se mi kdysi narodil, a jak zamrkal velkýma modrýma očima (po dědečkovi), svět se o něj začal zajímat, a taky hledat správného kmotra.
Paní Postlerová nebyla jenom herečka a dabérka, ale byla i matka, a byla matkou o něco víc, než jak některé jiné matky bývají. Byla více matka, protože její syn je synem, který není synem jako jiný synové jiných matek.
Tahle šroubovaná věta je tak šroubovaná, protože nechci udělat, co by na mém místě udělal někdo jiný, a to že bych napsal, že její syn je „jiný“ taky.
Slovo „jiný“ jsem použil dvakrát schválně – abych ukázal, že ve skutečnosti nikdo jiný vůbec není a je to jenom o tom, že tyhle jinosti z jiných dělá jenom většina.
Paní Postlerová se stala kmotrou, a to nejen noblesní a půvabnou kmotrou, ale i kmotrou správnou, kmotrou, která ví, proč a komu kmotrou je.
Po křtu jsme si spolu povídali. Povídali jsme si o dabingu, herectví, ale hlavně o životě: co takový život obnáší a kam se stáčí. Povídali jsme si o tom a věděli jsme, že naše setkání není jenom tak, že se mělo stát. Mělo se stát proto, že se někdy lidé potkávají, aby si ze setkání do života odnesli něco nového a něco ve svém změnili – a taky vím, že tohle cítilo ten večer víc lidí, jelikož si taky uvědomovali, že mnohé může být v jejich životě trochu jinak a že to „jinak“ bude pro ně i lepší.
Věnování od paní Postlerové
A co jsem pochopil já?
Já jsem pochopil, že na některé věci a události jsem reagoval zbytečně (a zbytečně blbě) a vedle paní Postlerové si uvědomil, že svět je úplně jiný, než jak nám ho tvoří kolem nás malí, naštvaní a smutní, samozvaní „generálové“. Že jsou věci důležitější a proti nim že jsou věci malicherné, a že stejně s nimi nic moc neudělám – že tohle všechno je nic proti té skutečně životní, těžké váze reality, o níž si zdejší mohou nechat jenom zdát, kdyby ovšem i snít nebyli líní.
Taky jsem lidem kolem řekl, že si z mnohého nebudeme nic dělat, protože tohle kočkování a nespravedlnost v podobě jeho tolerování je úplně nic vedle toho, když máte strach o někoho, koho milujete - a máte ze všeho nejvíc na světě strach, jestli ten druhý vedle vás taky umí milovat. Jestli ví, o čem láska je a o čem je cit, že se ptáte sami sebe, co se mu děje v hlavě, když se na něj díváte, a tolik si přejete, aby všechno bylo, jak má být, i když už víte, že některá přání jsou nesplnitelná i pro Boha, protože člověk bude vždy se svým uvědoměním si sebe sama vysoko nad ním.
A tohle všechno jsem pochopil za jedno setkání a taky jsem pochopil, že je to začátek další cesty.
To je zatím vše.
Až na odpověď na otázku ze začátku.
800. Plus, mínus. A k tomu jeden svůj vlastní život k tomu.
