Článek
Jsem z generace, která přistání na Měsíci v roce 1969 živě neviděla. Narodil jsem se později, třebaže v roce také s vesmírem spojeným, v němž jako třetí národnost na světě v raketě Sojuz 28 odstartoval Čechoslovák Vladimír Remek. Možná proto mě vesmír a cesty v něm vždy zajímaly, ačkoli více v rovině skutečna než v představách autorů sci-fi.
Jelikož mám často pocit, že žiji v neideálním světě, jemuž často nerozumím, a rád se proto někdy vracím četbou a sledováním dokumentů do časů, kdy se v lidstvu nějakým činem zažehla naděje v něco lepšího.
Pro lidi má takové zažehnutí mnoho podob. Nemusí vždy jít o velkou věc globálních rozměrů – někomu stačí výhra oblíbeného týmu nebo přestěhování se ve věku čtyřicet let od rodičů, ale ono pomyslné zažehnutí je pokaždé stejné – ukáže z vás to lepší.
První oblet Měsíce člověkem uskutečnilo Apollo 8 na Štědrý den roku 1968. Ne náhodou se astronauté vyjádřili o své misi jako misi míru. V té době již několik let probíhal válečný konflikt ve Vietnamu a lidem v něm na obou stranách docházelo, že válku se do několika dnů, jak se původně plánovalo, ukončit nepodaří.
Slova o míru nejsou pro podobné akce pouze reklamou. Věřím, že mnoho lidí v různých částech světa v letu Apolla 8 vidělo i něco jiného než technický pokrok lidstva, třebaže dosažený kvůli vítězství ve zcela jiné válce, než byla tenkrát ta ve Vietnamu. Studená válka a boj o Měsíc v tomto případě přinesla pokrok a mnoho věcí vynalezených pro vesmírné programy dnes běžně používáme, aniž se zamyslíme o jejich prvotním účelu, nebo pro koho byly stvořeny. Výčet by byl dlouhý, ale pro příklad třeba paměťová pěna, led diody, kojenecká výživa a sušené potraviny a mnoho mnoho dalších.
Cesta na Měsíc v šedesátých letech minulého století nebyla pouze vizí budoucnosti pro kosmonautiku, ale stala se vizí pro mnoho obyvatel této planety, kteří neměli s výzkumem vesmíru cokoli společného a žili zcela jiný život. Třeba ne tolik vědecký, ale za to stále plný snů.
Slovo sen je důležité. Máme sny pořád, a měli bychom je mít, a každá právě výjimečná událost jim dává na síle a nám na vytrvalosti, která je pro uskutečnění snu tím nejdůležitějším a bez ní můžete být sice talentovaní, ale bude vám to k ničemu.
Boj o Měsíc řekl o vytrvalosti hodně. Ukázal ji lidem ve velmi čisté, až syrové podobě (smrt astronautů z Apolla 1), ale ukázal i výsledek, který není pouze vítězstvím, ale i inspirací pro jiné. Inspirací, která žila dlouho, ale přesto nedokázala žít věčně.
Je 6. dubna 2026 a čtyřčlenná posádka z planety Země v lodi Artemis II oblétá Měsíc. Je po více než padesáti letech dalšími lidskými návštěvníky našeho satelitu. Svět však jako by se k takové oprávněně významné a historické události ve svém pohledu k ní změnil.
Osobně jsem očekával z měsíčního návratu větší celosvětový boom. Dokonce jsem si uvědomil i drobné paralelní události s ohledem na misi Apolla 8. Oba přílety, jak Apolla a dnes Artemis, se uskutečnily v den svátku propojeným s náboženstvím, oba se děly v průběhu ozbrojeného konfliktu, který rozděluje svět, a děly se i v novém období považovaného právem za novou studenou válku, s tím rozdílem, že dnes není jasné, kdo je pro západní svět nepřítel, zdali Rusko, Čína nebo paradoxně sám Západ.
Svět však o dnešní historickou misi nejeví až takový zájem, jak se očekávalo. Někdo by řekl, že je to možná těmi starostmi, co svět sám se sebou má, a nějaký let k Měsíci není až tolik na pořadu dne, neboť lidé mají větší věci k řešení než lítat ke hvězdám. Ale to lidé měli vždycky větší věci k řešení, a to dokonce, když o létání do nekonečna a ještě dál (Buzz Rakeťák, Příběh hraček) teprve snili a Jules Verne nebyl v knihovnách. Ale právě ty sny a ta cesta ke hvězdám, tam kde ještě nikdo z pozemšťanů nikdy nebyl, nám něco dávala.
Dnešek je opět blíž k pravdě, že v těžkých dobách se rodí silní jedinci, zatímco v těch spokojených a klidní se rodí lidé slabší. Pravda tohoto rčení je zase blíž a poslední desetiletí spokojenosti a směřováním lidstva s jeho „problémy“ (řešení nesmyslů, na které byste před třiceti lety nepomysleli a nečekali, že se vůbec objeví, natož že se budou ve velkém řešit) jsou toho důkazem. Nedávno jsem viděl video, v němž muž vyprávěl v mnoha kulturách známý příběh, jak mužův otec jezdil na velbloudu, zatímco on už jezdí v Mercedesu a jeho syn v Bentley a jeho vnuk bude jezdit v Porsche, avšak jeho pravnuk už zase bude jezdit pouze na velbloudu.
Můj děda viděl cestu lidské posádky na Měsíc, můj otec viděl cestu lidské posádky na Měsíc, já viděl návrat lidí k Měsíci – co uvidí další generace nevím. Snad ne to, jak se lidé pokouší k Měsíci vůbec odstartovat.
Nijak ale proto nepovažuji dnešní mladé lidi za hloupé. Považuji je za pohodlné a někdy až zbytečně malicherné. Nějaká cesta k Měsíci je rozhodně nevzrušuje. Rozhodně ne víc než jestli jejich obrázek na sociální síti, ne nijak originální a mnohokrát již vyfocený někým jiným, přesáhne dvacet lajků. Ne všichni jsou takoví, ale někteří ano, a jaký počet takových vnímáte, záleží, v jakém prostředí se pohybujete a kolik let vám je.
Abych mladým lidem nekřivdil, podobný nezájem o cestování za hranice historie jsem zaznamenal i u svých vrstevníků. Někteří vůbec netušili, že nějaká cesta se vůbec právě koná – jiní dokonce takovou cestu odsoudili ne příliš spisovnými výrazy a nedávali jí o nic větší význam. Možná právě proto, že už nevěří na jiskru zapalující v nich něco víc.
Velké nadšení z letu k Měsíci se tedy nekoná. Přesto jde o misi, která je svým významem rovna jiným cestám, a to napříč historií. Význam takových misí vystihuje věta na starém filmovém plakátu k filmu 1492 – Dobytí ráje: „Staletí před dobýváním vesmíru se uskutečnila podobná cesta do neznáma“.
Ale i když vás vesmírné cestování nijak nezajímá, i tak se chvilku zastavte a pokud nad vámi bude Měsíc, podívejte se na něj a řekněte si… Co si ale vlastně říct? Třeba, že jsme tam poblíž zase byli. Podívali se. A nejen proto, jak řekl prezident John Fitzgerald Kennedy v projevu v září 1962 o vesmírném programu – „Rozhodli jsme se dosáhnout Měsíce a uskutečnit i jiné věci. Ne proto, že jsou snadné, ale proto, že je to obtížné.“
Máme znovu možnost se dívat na Měsíc a rozhodnout se o svých složitých věcech. O nás. Vidět svět jinak, a ne takový, jaký se nám sám ukazuje. Můžeme ho vidět, jaký ho chceme my. A může takový i být. A může takový být, protože jsme se o tom v euforii důkazu, co velkého lidstvo dobrého dokáže, pro to znovu rozhodli.
Zdroje:
