Článek
Mezi oblíbené způsoby, jak donutit dveře k znovuotevření, je technika strčené nohy. Dveře nevyvíjejí takový tlak, aby nohu zlomily (dokonce nemají sílu zranit mezi křídla vložené dva prsty, to se testovalo). Křídla dveří se o nohu zarazí a opět otevřou. Je však důležité nohu vložit na správné místo.
(Nejvíc jsou takto otevírány poslední dveře – což je logické, když lidé dobíhají.)
V pátek jsem se při směně potkal s mladíkem, který vložil mezi dveře nohu špatně, a díky tomu jsem začal řešit otázku omluvy ve filozofickém měřítku.
Zastávka Staroměstská, do centra, směr Karlův most, čtyři hodiny odpoledne – jedna z nejhorších zastávek na stání tramvaje se závadou. Zastávka je stavěná pouze pro jednu soupravu, kolem jsou doslova hromady lidí, většina turistů. Na místo v zastávce čekají další tramvaje ze dvou směrů.
Zavírám dveře, tramvaj plná, a mladík (později odhadnu, že je mu tak osmnáct) vyběhne zezadu, takže běžel na červenou, a už je noha ve dveřích. Jenže ne uprostřed. Dal ji na stranu a vychýlil křídlo dveří – tudíž se dveře dvakrát znovu otevřou (aby v klidu nastoupil), pak zavřou, ale už nedovřou.
S nedovřenými dveřmi neodjedete. Systém blokace jízdy vám jízdu nedovolí a z kabiny můžete zkusit jedinou možnost, jak dveře zkusit zavřít. Otevřít-zavřít, otevřít-zavřít. Když zhasne červené světýlko, máte vyhráno – když ne, jdete opravovat.
Červená nezhasla.
Svítící kontrolka blokování jízdy a dveří
Vyjdu z kabiny a musím přes celý vůz k posledním dveřím – a jelikož jsem osoba zvídavá, už zdálky se mladíka ptám, proč tam nohu dával? Proč mi rozbíjí dveře? Tykám mu. Normálně vykám. Vykat však nebudu nikomu, kdo mi rozbijí tramvaj. To už by byla ze strany Dopravního podniku servilita.
Mladík má pohled, jemuž se právem říká, že čumí. Čumí také právem, neboť je mladým člověkem a má v uších sluchátka a nic krom svého světa neslyší. Výrazem připomíná robota, který stahuje aktualizace a do jejich instalace není schopen dalšího provozu.
Opakuju otázku a mladík ji konečně s vyndaným sluchátkem slyší. Nechápe ji však. Nijak nebyl připravený na možnost konfliktu – ne za nějaké dveře, ne s nějakým tramvajákem, ne před tolika lidmi. Mozek tuto eventualitu nezkoušel ani v možných simulacích her s názvem „Příprava na život!“. V seriálech na Netflixu a na jiných platformách se tato možnost také nikdy neobjevila.
Znovu se ptám a otevírám kryt od mechanismu dveří.
Mechanismus dveří
Mladík si nejspíš uvědomuje, že tohle není žádný umělý svět, jemuž by velel a všichni kolem se chovali podle jeho příkazů. Odpověď nemá. Kdyby měl, už by ji použil. Kouká se po lidech přesně jako školák u tabule, co prosí spolužáky o nápovědu.
„Já pospíchal!“ řekne. Dvě slova ze sebe souká těžce.
Mluvit mu nejde. Není zvyklý se hájit. Moc často nejspíš nemusel. Se staršími tenhle problém nemám. Lidi nad třicet mluvit umí.
„Takže, že si pospíchal, proto teď stojíme!“ říkám já.
Někteří psychologové, nebo i osobní koučové, by s mým přístupem nesouhlasili. Poradili by mi, abych si s mladíkem promluvil o životě. Mluvil bych s ním a mávnul rukou nad rozbitými dveřmi, nad zpožděním, nad lidmi, kterým to vadí. Je doba osvícení a volné myšlenky, tudíž je potřeba oblažit mladou mysl benevolencí a pochopením.
Nedávno jsem poslouchal výklad matky, která pojala výchovu dítěte podle nových představ a prohlásila, že vše, co známe o výchově od svých rodičů a prarodičů je špatně. Máme jako rodičové pochopit, že některé varianty výchovy jsou přežitkem, a máme rovněž prarodiče proškolit o nesmyslnosti některých jejich prohlášení. Jinými slovy nesmíme dítěti říkat, co JE – třeba že je tlusté, že se neučí, že neposlouchá, že je rozjívené – a máme jeho chování přetransformovat do něčeho pozitivního, aby se ho náš výklad nedotkl a nevytvořil mu psychózu.
Napsal jsem této matce, že vzhledem ke způsobům dnešní výchovy přijde jednou doba, kdy budeme děti ještě před jejich početím prosit o souhlas s ním. Na tuto eventualitu mi matka neodpověděla.
„Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe mladík. Opravdu slova slabikoval, jako by se právě naučil mluvit.
„Tak to nám pomůže,“ říkám já.
Osobně nemám omluvy rád. Podle mého jsou ve většině případů slizké a podvodné. Jsou stejně výmluvné jako slova otce malému dítěti, že si jenom skočí do krámu pro cigarety, ale dítě ho už nikdy v životě neuvidí.
Omluva je pro mě něčím, co lidé poslední roky hází kolem sebe bez rozmyslu a ani kolikrát nemyslí vážně. Vzpomínám si na knihu o vietnamské válce, v níž líčil bývalý voják školení staršího seržanta, jak se má za všechno špatné spáchané v boji omlouvat – za vypálenou vesnici, za zabití někoho nevinného, za cokoli. Stačí prý jenom říct – promiňte.
Znal jsem jednu ženu, která si na omluvách postavila celý svůj život – a to zejména citový. Vedli jsme spolu terapie, v nichž jsme se dostali do bodu, ve kterých přiznávala omluvu jako variantu, aby cokoli v životě pokračovalo. Žena se dokázala omluvit za cokoliv. Když třeba pociťovala nejistotu v partnerském vztahu, omlouvala se a lichotila takřka za vše. Věděla, že toto „ponížení omluvou“ jí vždycky přinese od partnera mnohem víc, než sama do vztahu vkládá. Tvrdila, že muži na rozdíl od žen omluvy milují a umí je řádně ocenit. Muži díky ní mají pocit vítězství – což je dle ženy u muže věc pro manipulaci s ním naprosto nezbytná.
Omluvu jsem mladíkovi nevěřil, i když měl strach, což bylo na něm vidět. Možná úplně poprvé se dostal do situace, v níž nevěděl, jak emočně manévrovat. Měl proti sobě na pohled hodně lidí a věděl, že teď ho žádná maminka neochrání. Přesto v jeho tónu bylo trochu znát, že mě má vlastně na háku.
Aby mě taky na háku neměl. Že si vezme ponaučení, tomu jsme nevěřili ani jeden – ale za to jsem věřil já, že už za deset minut bude psát někomu, jak se mnou zatočil. S tramvajákem.
Často říkám, že vážení klienti nejsou vždy s řidičem jedna ruka. I v případech, kdy je vina zřejmá, se najde někdo, kdo se postaví na stranu viníka, a slovně zaútočí proti řidiči. Tento případ nebyl výjimkou.
Opravuju dveře, snažím se je rozběhat tlačítky a za sebou slyším starší ženský hlas:
„Někdo se omluvit třeba vůbec neumí!“
Vím praxí, že nemám proti váženému klientu šanci. I když mám pravdu, nemám šanci. Pravda mnou sdělená působí na váženého klienta jako opovážlivost nebo drzost.
Věta o omluvě zněla od ženy jako výčitka mým směrem. Jako bych měl být rád, že se mladík omluvil, a víc nemám očekávat. Dokonce, že snad víc očekávat nesmím.
Hned mi naskočila věta z filmu o vietnamské válce – a věděl jsem, že mi Vietnam a válka v něm naskakuje podezřele často. Věta, kterou řekl ve filmu Četa seržant Elias – Výmluvy jsou jako díra do zadku, každý nějakou má.
V jedné dabingové verzi mluvil o omluvách, a ta mi právě naskočila, třebaže výmluvy jsou ve větě překládány častěji.
Samozřejmě že jsem paní nic neřekl. Říct to, ve stížnosti se objeví upravená verze reality, že jsem na ní byl opravdu hrubý. Nijak bych se nepozastavoval nad tím, že tahle verze by měla šanci na úspěch víc než pravá moje. Proto váženým klientům nic neříkám, nic, co je konfliktní, nebo může být za konfliktní považováno.
Řekl jsem na myšlenku paní jedinou větu:
„A stačí to?“
Paní mlčela, což jsem nečekal – mladík taky, což jsem čekal. Dveře dolehly a já mohl jít zpátky do kabiny a jet. K mladíkovi jsem už toho moc neměl. Jen odhadovanou cenu dveří, aby pro příště věděl - je vysoká. Víc nic. Co já vím, jeho strýček může být velký zvíře někde na dopravě a pravda se v následujících dnech zakřiví o něco víc.
Možná mi pokládáte otázku, co by tak mladík měl namísto omluvy udělat – nebo co přímo já očekávám, že by udělat měl. Já odpovím, abyste si znovu přečetli text výše. Já žádnou omluvu nevyžadoval, neboť co si o nich myslím, jsem napsal.
Omluva je v mozku zakódovaná univerzální možnost. Na omluvu po incidentu lidé myslí jako na první možnost nápravy. Myslí na ni, třebaže ji druhá strana ani nevyžaduje. Omluva se stala prázdnými slovy o ničem. Jako by sama vzkazovala: „Já tady jsem, ukázala jsem se, tak už mě laskavě nechte bejt!“
Namísto omluvy by mi více než bohatě stačilo, aby mladík a jiní mu podobní incident vůbec nevyvolávali. Aby pochopili princip zavíraných dveří – zavírající dveře se zavírají, aby byly zavřené a tramvaj jela do další zastávky. K jejich dalšímu otevírání vámi není důvod. Ani kdybyste spěchali sebevíc, nebo byli hloupí, až by to druhé bolelo. Pokud spěcháte, jděte na zastávku dřív, pokud jste hloupí, tak asi nechoďte vůbec mezi lidi. Omluva z vás moudřejší neudělá.
