Článek
Taková nehoda se udála v tuto sváteční neděli před osmou hodinou večerní na pražském Smíchově na tramvajové trati směrem na Barrandov. Jedno místo je tam záludné a najdete ho v Nádražní ulici cestou na Zlíchov. Jde o převedení automobilové dopravy na levou stranu kolejí, přičemž koleje pokračují rovně, akorát v otevřeném kolejovém svršku.
Přejezd je dobře vyznačený. Dokonce natolik dobře, že jedna ze značek bliká. Veškerá snaha o výstrahu však vychází vniveč, když řidič nedává pozor nebo nereaguje na světlo. Poté přichází otázka, jak dlouho nereaguje na otřesy a skřípot podvozku, dřeného o koleje. Rekordman nereagoval více jak sto metrů. Nejspíš si myslel, že hrozná silnice brzy skončí. Neskončila, ale i tak zastavil, neboť jako první skončilo auto.
Nedělní řidič se až tak daleko nedostal. Přesto jeho výkon o délce čtyřiceti metrů broušení o koleje bohatě stačilo na celkové druhé místo. Já, řidič linky 12, směrem od Smíchovského nádraží jsem žel jeho výkon neviděl. Přijel jsem asi minutu poté, co řidič automobilu pochopil, že bude něco špatně. Zastavil jsem před vjezdem na kolejový svršek a šel si s řidičem popovídat, abychom se dohodli, co dál – respektive abych mu já řekl, co dál bude.
Namísto řidiče mi však vstříc nejistým krokem na pražcích a kamenech mezi nimi vyrazil jeho spolujezdec. Muž okolo dvou metrů, tělnatý, v ruce plechovku s pivem.
„To je v pohodě,“ říkal muž, evidentně nijak nešokovaný, za to viditelně opilý. „Potřebujeme jenom deset chlapů a to odházíme. Sežeňte deset chlapů!“
Netuším, koho ve mně muž ve tmě viděl. Podle slov nejspíš někoho, kdo obchoduje s lidmi, a sehnat deset lidí pro mě tak nebude problém. Já jsem však zaměstnancem Dopravního podniku a nikoli otrokář, proto jsem zavolal na dispečink. Než mi odpověděli, muž strčil hlavu do dveří a zařval na unavené a naštvané vážené klienty.
„Deset lidí. Potřebuju deset lidí. Jinak je kamarád v řiti!“
S tím posledním měl s ohledem na další okolnosti pravdu. Deset lidí však nesehnal. Na jeho kampaň s kamarádem se chytli všehovšudy čtyři. Muž je odvedl k autu, kde se ukázal spíše jako kouč nežli dříč. Na práci ostatních koukal stranou, pil pivo a dokola opakoval: „Víc. Víc. Musíte víc!“
Víc však v tomto případě znamenalo posunutí automobilu do průjezdního profilu i tramvaje v protisměru. Dál se nic neposunovalo. Navíc přijeli dispečeři a na nich jsem viděl, že nic tahat nebudou – třebaže vím, že dispečeři Dopravního podniku jsou statní lidé, kteří kdyby chtěli, takové zapadlé auto odnesou na zádech. Oni však nemohou.
Já řešil něco jiného – vážené klienty. Vždy se v těchto situacích rozdělí na dvě části. Jedna věří, že se brzy zase pojede, druhá už nevěří ničemu, a proto jde pěšky. Části nejsou stejně velké a věřím, že jejich velikost ovlivňuje mnoho faktorů. Místo nehody, čas, roční období, denní či noční doba či doba samotná.
Lidé, co zůstali, se rozdrobili do malých skupinek. Někteří v nich venku kouřili, jiní zůstali ve voze a čekali.
„Kdybych je dostala do ruky, tak je zabiju!“ řekla menší paní venku, která koukala směrem na stojící automobil.
My ostatní jsme se na sebe podívali a někteří pokrčili rameny. Paní si asi spletla mezi sebou události – neboť teď se nejspíše vyjadřovala statečně na adresu někoho, kdo vůbec není na dohled a zrovna nedýchá do balónku.
„Máte možnost,“ řekl jsem, „támhle jsou.“ A ukazuju směrem ke skupince s policisty.
„To radši ne,“ řekla paní, „to bych je zabila!“
Další na řešení byla náhradní autobusová náhrada. Auto uvízlé v kolejovém svršku už nemohlo odstranit ani třicet chlapů a muselo se čekat na jeřáb. Paní, která stále chtěla někomu ubližovat zabitím, se nespokojila s odpovědí o možném jejím zavedení a nařkla přítomného dispečera z nekompetentnosti. Možná by ho za to i zabila.
Atmosféra houstla natolik, že už jsem ani já nevěděl, kdo kompetentní je a kdo není. Možná by se šlo i na kudly, nebo já nevím na co, kdybych situaci nerovnal tvrzením, že pro začátek se o náhradní dopravě dohodneme tak, že nikdo z nás za situaci tady nemůže a nebudeme za ni ani nikoho vinit.
Paní se trochu uklidnila a řekla, že už má dneska druhé zpoždění. První bylo na cestě vlakem. Prý hodina a půl.
Tohle bylo vážné. U skupinky čekajících morálka klesala a bylo potřeba ji pozvednout. Napadlo mě, že mám v batohu celou krabičku čokoládových pralinek značky Lindt, kterou mi dal odpoledne otec, a tak jsem je začal přítomným rozdávat. Lidé si brali. Nijak se nežinýrovali. Paní, která seděla ve druhém voze, se zajímala, zdali čokoláda je kompenzací za čekání. Já odpověděl, že samozřejmě, že všichni řidiči MHD jsou vybaveni čokoládou, kterou rozdávají v těch nejhorších dopravních situacích. Nevím, jestli mi paní věřila.
Když jsem čokoládu rozdal, ve skupince před tramvají si vzal slovo pán, co musel být filozof. Položil mi otázku, zdali vím, že jsem přijel na Smíchovské nádraží pozdě. Já řekl, že ano. Filozof dodal, že kdybych přijel včas, byli bychom všichni na Barrandově. Nejspíš i ti, kteří tam ani nechtěli, ale z neznámého důvodu cestou nevystoupili. Oponoval jsem, že jsem jel pozdě, protože v O2 Aréně hrála Sparta a po skončení zápasu mi polovička fanoušků nastupovala do tramvaje – což jak jistě uzná, nezvládne za deset vteřin. Filozof se zamyslel. Aby se však netrápil dlouho, oznámil jsem mu, že logickým myšlením lze vyvodit, že jediným pravým viníkem situace je hokejová Sparta.
„Můj strýc byl Luděk Bukač,“ ozvalo se stranou a slovo si tím vzal starší pán, který do teď mlčel.
Luděk Bukač byl v hokeji někdo. Za Spartu hrál a později ji trénoval, ostatně jako naši reprezentaci. Jako trenér byl dvakrát mistrem světa. Když byl na začátku šedesátých let minulého století na vojně, musel hrát za Duklu Jihlavu. Stalo se tak, že coby sparťan nastoupil proti svému týmu a na Štvanici jí dal gól. Otec mi vyprávěl, že tehdy seděl vedle pána, fanouška Sparty, který po tom gólu plačtivě volal:
„Bukači! Bukači! Co to provádíš?“
„Já tam na Spartě byla,“ řekla paní, která do teď toho moc nenamluvila. „A prohrála. Tři jedna.“
„Vy fandíte Spartě?“ ptal se synovec pana Bukače.
„Fandim,“ řekla paní. „Ale byla jsem v libereckým VIP, páč do Sparty už nebyly lístky.“
„To je karma,“ podotkl jsem a mrknul na filozofa, „kdybyste šla do svého VIP, tak tady to auto nebylo.“
„Já z Liberce jedu a taky čekám,“ řekla paní, co chtěla zabíjet. „Až ze Stráže pod Ralskem jedu. A vidíte. Nefandila jsem a taky čekám!“
Chtěl jsem říct něco o karmě, ale v tu chvíli kolem nás projel autobus s označením jako náhradní doprava X12.
„Proč ho nikdo nezastavil?“ volala paní-zabíjačka. „Můžete mi vysvětlit, proč ho nikdo jako nezastavil? Proč?“
Nikdo hned neodpověděl. Ale filozof se díval, jak autobus pokračuje směrem na Lihovar, a pak k paní a nám všem ostatním pronesl:
„Stejně byl plný!“
„Čo sa tu stalo? Poví nám to niekto?“
Na scénu právě vstoupily nové postavy. Byly čtyři. Vypadaly jako slovenská verze mladíků ze seriálu Stranger Things ve čtvrté sezóně. Ten, co se ptal, měl u pusy mikrofon. Kluk vedle něj už na nás mířil kamerou.
„Já se odvolám na tiskového mluvčího,“ řekl jsem a přitiskl se k tramvaji a na uniformě a kůži silou vůle vytvořil ladící mimikry.
„A vy?“ zeptal se mladík lidí kolem mě, i když mě už neviděli.
Nikdo z přítomných se k případu nevyjadřoval a každý se tvářil, jako by myslel na vzdálené příbuzné. Trapné ticho se košatilo, ale aby nedosáhlo nebeských výšin, tramvaj se mým hlasem zeptala, jestli mladíci jsou z Novy nebo z Primy.
Čtyři mediální mladíci.
Nebyli ani z jedné TV. Šlo o turisty-filmaře. Seděli v tramvajích za mnou (řada se táhla až ke Smíchovskému nádraží), a jako správní mladí dravci jakmile ucítili, že se něco děje, už byl mikrofon venku a už se šlo kupředu vpřed, nebo vzhůru nohama (záleží na tom, v jaké optice kolem sebe zvláštní věci vidíte).
Morálka skupiny však opět dostávala na frak vinou autobusů náhradní dopravy projíždějících kolem nás. Ani jeden nehodlal zastavit, a já se ani nedivil. Náhradní doprava není taxík, aby stavěla, kde na ni mávnou, a zastavuje pouze na zastávkách. Paní, která fandila Spartě z liberecké lóže, si odchytila dispečera a ptala se na možnost zastavení autobusu mimo zastávku.
Dispečer paní oznámil, že nic takového neudělá a paní navrhl, aby šla pěšky. A pěšky ne jenom na další zastávku, ale rovnou do Hlubočep, neboť tam je mnoho tramvají točících ve smyčce a jezdících co chvíli na Barrandov.
„Víte, kde jsou Hlubočepy?“ zeptala se paní a bylo na ní znát, že se jí nápad vůbec nelíbí.
„Ano, támhle tím směrem!“ řekl dispečer a ukázal směrem do tmy.
„A víte, jak to tam vypadá?“
„Vím, paní!“ odpověděl dispečer a paní se zazubila a řekla:
„Tak až tam dojdete a vrátíte se živej, tak tam teprve pudu já.“
Paní jsem nabídl bonbon. Nechtěla. Ovládla skupinku a oznámila rázné – „Jdeme!“ V čele vyrazila směrem na Lihovar. K dokonalosti projevu chyběla jenom ruka ukazující směrem k zářivé budoucnosti.
Každý problém se vyřeší, i ten s autem mezi kolejemi. Ten vyřešil jeřáb a já se rozjel, i když nevím, jestli k zářivé budoucnosti. Musel jsem se vracet do času, a to je vždycky honička.
Vyprávěl jsem historku druhý den kolegům na Palmovce a scéna s bonbony je rozesmála. Až na jednoho. Ten tvrdil, že teď si na to vážení klienti zvyknou a budou při mimořádných situacích (nehodách) očekávat pohoštění. Shodou okolností kolega za několik hodin stál v koloně tramvají v Karlíně a čekal, až před ním zprovozní tramvaj se závadou. Ptal jsem se ho přes net, zdali už vytáhnul bonbony. Odpověď přišla hned.
„Já je všechny vyhodil, ať jedou metrem.“
Doplním tedy informaci z názvu – bonbony budou, pokud metro bude daleko.
