Článek
Slyšel jsem názor, že po panu Zemanovi je celkem jedno, kdo na Hrad přijde, poněvadž po něm by klidně mohl přijít cvičený šimpanz. Takový ten ve veselých kalhotách s kšandami, co nosili američtí farmáři na Jihu, akorát oni na rozdíl od šimpanze nemají na látce barevné kytičky a málokdy při práci hrají na harmoniku a dělají hu hu hu. To až po ní.
Tenhle názor mi připadá trochu přísný, protože pan Zeman byl na prezidentování ani ne tak že starý věkem, ale spíš pojetím, jak by se měl prezident chovat. Pan Zeman skvěle zapadl do divokých devadesátek minulého století, plus kousek dál, kdy doba byla dravá a šlo v ní i bonmoty na všechny strany, ale dál už neměl v politice pokračovat a na svém odpočinku měl vydržet.
Viděl jsem nedávno rozhovor s ním, který vedl mladý novinář, a během rozhovoru bylo zřetelné, jak pan Zeman patří už dávno do jiné doby – do doby, kdy se mluví pomalu a dlouze, kdy se hodně vysvětluje, hodně popisuje, a při tom všem ukážete lidem kolem, že jestli vás naštvou, dostanete za uši. Mladý novinář byl rychlý, dravý, všechno chtěl hned, a jediné, co nechtěl, bylo čekat, až někdo konečně dokončí myšlenku. Taky ukázka dnešní doby a taky doby, která nás několik let bude provázet.
Kandidátů je několik, ale vítěz bude jenom jeden. To tak chodí a nic s tím neuděláme. Nejspíš se po zvolení stane, že někdo bude říkat, jak vítěze v žádném případě nevolil, protože nemohl, a přesto sám bude vědět, že hlas pro něj do urny vkládal skoro s horlivým přesvědčením, že dělá správně – jiní naopak budou tvrdit, že vítěze volili, ale ve skutečnosti dali hlas někomu jinému, rovněž se skoro horlivým přesvědčením, že jejich kandidát je ten správný.
Nic proti lidem, někteří jsou takoví, neboť podobné chování se objevuje po každých volbách. Důkazem jsou i předloňské volby do Parlamentu, jelikož po roce zjišťuji, že vítěze vlastně nevolilo tolik lidí, a až se divím, jaká síla je vlastně do Parlamentu a následně do Vlády dostala. Nic proti lidem, navíc si myslím, že takhle to chodí nejen u nás.
Pokud by byl někdo smutný a měl strach, co bude s kandidáty, kteří neuspěli, mohu je uklidnit, aby smutní nebyli a strach vyměnili za jistotu, že se jim špatně nepovede. Takový kandidát na prezidenta je pořád kandidát na prezidenta a toto slovní spojení je natolik silné, že zaručuje zájem správných lidí, kteří nenechají kandidáta jít o žebrácké holi.
Už minulé volby ukázaly, že v některých případech kandidatura vede směrem k Senátu, a pokud ne k Senátu, jistě jiným správným, dobře finančně ohodnoceným směrem, aby se těch několik měsíců, kdy byl kandidát svým obličejem na očích občanů, správným způsobem zúročilo. Ne každý po neúspěšné kandidatuře mávne rukou a řekne si, že se snažil, přičemž se stáhne se do ústraní, a naplní tak slova o skromnosti a střídmosti, a to jak v životě, tak v myšlenkách.
Kdepak, ani nápad. Po prezidentské kandidatuře ožije kdejaký důchodce a vrhne se do nového života se vším všudy, jelikož věk je jenom číslo a každá kačka dobrá, a navíc když není jenom jedna, stojí to za pokus.
A proč taky ne.
Teď z jiného soudku. Pořád si myslím, že nám na prezidenta chybí správná osobnost – řekněme všestranná osobnost, někdo jako renesanční člověk. Třicet tři let od revoluce je moc krátká doba, aby se objevila taková, která by nebyla trochu ušpiněná od minulosti před revolucí – a další věc, aby byla tou osobností, která by zvládala rozmanité chování českého národa, a sám český národ v ní poznal svého vůdce.
Premiér je premiér, to je člověk, který má být politikem a nečeká se od něj nic jiného, než aby politikem byl, ale prezident ten je někým jiným. To je výkladní skříň našeho státu, někdo, kdo má vyjet kamkoli za naše hranice a říct: „Dobře si mě prohlídněte, takhle vypadáme doma všichni,“ a jak říkal pan Menšík „Akorát ženský mají prsa!“
Nebo v případě paní prezidentky: „Akorát někteří muži nemají prsa!“
A nejen že takhle všichni vypadáme, ale i takhle se chováme – a to chování by měla být noblesa. Chování by mělo být slušné, mělo by ukazovat, že nejsme žádní křováci, že neumíme pouze lidi ponižovat, že se necítíme jako mistři světa (kterými jsme už taky dlouho nebyli), že se umíme postarat nejen o jiné, ale hlavně sami u sebe, a že to u nás nevypadá jako u blbejch na dvorečku.
Jenomže já se bojím, že stále platí, co říkal pan prezident Masaryk, že lidi mají Vládu, jakou si zaslouží, a nejen Vládu, ale hlavně její představitele, a stejně tak i prezidenta, protože lidé volí toho, kdo je k nim blízký nejen myšlenkami, ale i samotnou náturou – protože pro ně je lepší, když je na Hradě jejich kámoš než nějaké kdovíkdo, kdo sice dobře vypadá a dobře mluví, ale pro lidi je to pořád nějakej moc chytrej kořen, vo kom ani nevědí, co je vlastně zač a co jako udělá, když to jako udělat může – to von by pak mohl bejt i drzej, a co pak s takovým, když už je nahoře.
My nejsme špatní lidé. Vždycky jsme byli šikovní, a co je plusem (a žel i minusem), vždycky jsme se uměli přizpůsobit. Jeden z kandidátů je toho příkladem – nejprve přísahal věrnost Východu, pak Západu, takže by se o něm dalo hovořit jako o flexibilním člověku.
Jsme i hodní, akorát se necháme velmi snadno zblbnout davem, a třebaže mluvíme o demokracii a dodržování zákonů a Ústavy, spíš se necháme ovlivnit něčím daleko jednodušším, abychom proboha nemuseli mít svůj názor.
Další kandidát je toho taky důkazem, neboť o něm mnoho lidí tvrdilo, že je zloděj, ačkoli s takovými prohlášeními se má dle zákonů počkat až do výroku soudu. Ale jak sami tušíte, ani soud s tím nic nenadělá a malý český člověk si svoji pravdu nenechá vymluvit. Ne že by mu dělalo problém názor změnit. Názor se dá změnit vždycky, zvlášť když z toho cokoliv kápne, avšak v některých případech je dobré se držet svého, a hlavně davu, ve kterém člověk moc nevyčuhuje, ale může být slyšet, a mít z toho pro sebe dobrý pocit.
Bylo by to tak krásné, kdybychom měli prezidenta, u něhož by si většina národa řekla – dobře jsme zvolili. Ale jak to tak vypadá, budeme mít prezidenta vítězícího těsným rozdílem hlasů, takže národ zase bude rozdělený, a kdo ví, jestli to pak i neskončí tak, že sice bude rozdělený pořád, ale právě většina se nepřizná k té většině, že někoho takového na Hradě volila.
Jsme ještě moc mladý národ. Máme sice tradici, ale jako by nebyla naše. Vždycky nám ji někdo narušil a potok našeho vývoje tekl najednou jinudy a zvykal si na nové prostředí. Snad se už ale náš tok ustálí a my u nás najdeme nejen osobnost pro úřad prezidenta, ale pochopíme, že abychom ji našli, musíme se stát osobnostmi také my sami.
Zatím o tom mluvíme.
Ale i to je dobrý začátek.
