Článek
Tohle otci vadí nejvíc. S tou soustrastí – a musím podotknout, že mně taky. Vadí mi, že pozůstalí stojí a stojí a musí vydržet řadu kondolencí a upřímných soustrastí – a to většinou od lidí, u nichž ani nevím, jestli je myslí vážně, nebo je říkají jen tak ze slušnosti.
(Ano, kondolovat je slušnost, ale já se domnívám, že je to přežitek. V současnosti by mohlo za kondolenci sloužit, že si známí dotyčného pouze odeberou z přátel na sociálních sítích. Vyhnou se tím i možnému faux pas. Před lety nás už na věky opustil tramvajácký kolega, avšak jeho facebookový účet nikdo nezrušil, a jelikož lidé zapomínají, zatímco fb připomíná stále, každý rok se na jeho narozeniny na jeho zdi objeví několik přání štěstí a hodně zdraví.)
Když jsem před lety ve Vinohradské nemocnici dával krev, měl jsem zbytek dne volno. Občas jsem se šel projít po hřbitovech, abych po odběru získal barvu. Nevím, čím to je, ale jistou afinitou k věcem a tajemným místům jsem spoután už od dětství. Zatímco někdo památky a hrady, já hroby. Procházím se po tichých ulicích smrti jako kdysi románový pan Kopfrkingl.
A tak chodím mezi hroby, nechávám se opájet sluníčkem, a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby mi tohle všechno patřilo, a já se zbláznil jako ten nebohý pán, co chtěl lidi zachránit před utrpením a dát je do velkých pecí.
Ještě než jsem zašel do ulic mrakodrapů náhrobků, zdravím skautským pozdravem pomníček junákům, co je na straně vedle krematoria, a dívám se na pozůstalé, kteří čekají na začátek obřadu, mnohdy smutní až k pláči. Tady jsem taky kdysi pochopil, co znamená výraz „štkát“. Jedna paní tady plakala a vydávala zvuky podobné štěkotu, tak asi štkát jako štěkat (třebaže to tak není).
Já byl na pohřbu jenom jedinkrát v životě – a to jsem byl malý kluk a kolem dokola byl socialismus. Pohřeb byl slavnostní, tramvajácký – a to byl nějaký pohřeb. Nejen samotný obřad, ale že se na něj i vypravovala na svoz zvláštní tramvaj a pod rakví stála čestná stráž kolegů v nažehlených uniformách.
My s tátou jsme tou tramvají jeli a když jsme vystoupili před krematoriem ve Strašnicích, všem nám rozdali karafiát, abychom jím uvnitř uctili památku zesnulého. Moc se mi to líbilo. Všichni před krematoriem byli vážní, jako by zamračení, i když tu a tam se dal zaslechnout vtípek na zesnulého, že to byl sranda chlap, který měl každého rád. Pak nás odvedli dovnitř a pomalu jsme kráčeli průvodem k rakvi a ke stojanu se jménem a všude ležely věnce a karafiáty a já svůj přidal a hned jsem se chytil tátovy ruky a šli dozadu.
Mluvilo se, mluvilo a mně to přišlo dlouhé, ale pořád jsem se díval na ty lidi, jak nábožně mlčí a občas kývnou hlavou, aby dali slovům za pravdu. Pak zazněla hudba. Rakev zajela dozadu a stáhla se opona. Já se zeptal táty, jestli je po všem, a on že je, a já mu povídám, že si tedy jdu zase pro tu kytku.
Ten den jsme se do života naučil dvě věci. První, že květiny odevzdané se zpátky neberou, a to ani, aby se daly doma mamince, a druhá, jak se lidi mění, sotva vyjdou z krematoria.
Venku se už tolik nesmutnilo, a spíš narostly vtípky na nebožtíka – a krom nich už i hanlivější slovíčka, a to že to zase takový dobrák nebyl, že naopak byl na lidi ošklivý, a tak dál a tak dál.
Ještě k tomu obřadu. Dneska když umře Někdo, vysílá se někdy jeho pohřeb on-line. Kamera krouží po vnitřku krematoria skoro jako na vrtulníku, zabírá smutný lidi, pak řečníky, a nakonec zajíždějící rakev a oponu. Je dneska zvykem, že lidé tleskají.
Kdykoli slyším v krematoriu potlesk, pokaždé mě napadne, jaké by to bylo, kdyby se opona opět rozhrnula a rakev vyjela zpět na děkovačku. A zase a zase, a třeba pětkrát a lidi by tleskali dál, dokud by je to nepřestalo bavit a rakev konečně nezůstala za oponou – a kdyby byla scéna ještě morbidnější, rakev by nemusela být zavřená, naopak, tělo přivázané na provázcích by se pokaždé zvedlo jako línej Drákula a opile sklopilo hlavu na úklonu.
Mnohem později jsem tam viděl pohřeb a mezi pohřebními hosty viděl poskakovat takovou malou ženu, celou v černém, závojíček spuštěný z kloboučku až ke krku. Skutečně poskakovala, vůbec nechodila a spíš připomínala skotačivé kůzle. O něco později jsem si díky ní vzpomněl na básničku z dílny Vodňanský-Skoumal s textem:
Představil jsem tetce – šíleného vědce – Provedl ji trepanaci – na té její lebce
Ta tetka byla ona. Poskakovala mezi pozůstalými nejvíce se zajímala o věnce. Někdo je přinesl, někdo již odevzdal, ale několik jich ještě mezi pozůstalými viselo na rukách. Nevěděl jsem, co si to s nimi počíná, až jsem pochopil, že měří jejich průměry.
Já jsem se nijak nepřibližoval, bylo by to neslušné, ale napadalo mě, jak říká a každý ji musí vyslechnout:
„No jo, Vonáskovi, ty byli vždycky lakomí. Vždycky! No a teď by se chtěli napást jako mouchy na hovně. Ještě že to Jiřík nevidí, v peci by se ještě musel obracet. No no, a Klikovi taky nezklamali. Že vám neni hanba. Podívejte se, takový roští. To je snad na Vánoce na stůl, a ne na funus. Ještě že to Jiřík nevidí!“
Tetka zase odskákala k dalšímu smutečnímu věnci a já šel na procházku.
Asi čekáte na tu mlátičku, kterou jsem sliboval v názvu. Tihle se nepoprali. Nejspíš. Já se tam ten den nevrátil. Jak říkám, procházel jsem se tam po odběru krve, tudíž bylo potřeba se posilnit, a tak jsem skončil v uzenářství před vozovnou Strašnice a dal si sekanou, jež má tak zvláštní chuť, že ji přirovnávám k LSD, poněvadž ji chcete znovu, a ve větší dávce.
Poprali se jindy a jiní, a spíš než o rvačku šlo o pošťuchování, ačkoli nebýt příbuzných, kteří emoce hasili, asi by na rány došlo.
„No, co, pojď, debile!“ křičel pán, asi tak čtyřicet, v kostkované košili a nastavoval hruď jako Terminátor, avšak aby udělal další kroky, v tomu mu bránila starší plakající paní.
Skupinka zrovna vyšla z obřadní síně a hádka začala ještě dříve, než si kuřáci zapálili, aby nikotinem zahnali žal.
„Si (nadávka) voko!“ řekl jiný pozůstalý. O něco starší a o něco méně kurážný. Ten „ukončovat“ nechtěl, byl klidný.
„Si mu dlužil prachy. Si ho vokrad. Jen ať to každej ví. Jsi zloděj, (nadávka)!“ křičel kostkovaný kyborg a paní ho držela a štkala (ano, haf haf).
„Ty si ho vokrádal pořád, ty… TY…“ kliďas nedořekl, protože muž ve službách Skynetu se na něj skoro vrhnul a strčil do něj.
„Tak pojď, ty (nadávka)!“ křičel skororobot.
„Jen pojď, ty spodino!“ říkal kliďas, ale i jeho už tahali dozadu.
„Nemůžete se chovat slušně!“ řekla nějaká paní z tábora kliďase.
„Sklapni nulo!“ houknul kyborg.
A kliďas: Tos (nadávka).
Kyborg: Tak pojď, (nadávka)!
Kliďas: Tě seřežu, že tě nepoznaj ani po hlase!"
Kyborg: (nadávka)!
Kliďas: Ti rozemelu ksicht!
(nadávka)
No, počkej!
K boji nedošlo. Nakonec se na muže navěsily ženy z jejich vlastních táborů a dokázaly je dostat od sebe na dostatečnou vzdálenost, kde už asi nefungovala chemie na zabití a oba po sobě jen koukali a občas cukli bradou nahoru, jak se tak bradou cuká, když chcete dát někomu najevo, že jím pohrdáte a brzy po něm skočíte, i když doopravdy neskočíte.
Rozešli se a já díky tomuto divadlu jsem na půdě krematoria po letech od mé první návštěvy coby děcka toužícího po květině jako Malý princ pochopil třetí, pravděpodobně nejdůležitější věc.
Proč někteří lidé vůbec nechtějí obřad, ačkoli je to už je samotné vůbec nemusí trápit.
