Článek
Případ nahlášeného studenta z Masarykovy univerzity v Brně, který se dle někoho jiného pravděpodobně jevil jako nebezpečná osoba, je zřejmě začátkem dalších případů, nemající ovšem vždy reálný základ ve strachu o život, ale ve větší míře půjde spíš o zájem někomu jinému znepříjemnit život.
Podobná jednání některých lidí se však dala očekávat. Nejen tím, že jsme Češi a informování máme v krvi, ale přispěla k tomu i dřívější výzva pana ministra Rakušana, aby si lidé více všímali svého okolí, a pokud by se jim zdálo něco nebo někdo podezřelý, bez váhání o tom informovali příslušné orgány. Pan ministr toto jistě myslel dobře, zvlášť v situaci, jaká na konci roku nastala, avšak svůj záměr více nepromyslel v širším kontextu.
A nejde tak ani o ten nejjednodušší kontext, a to že lidé o jiných lidech informují rádi. Celkově jde o význam skutečnosti, že informací může být mnoho, neboť spektrum informačních témat je pro lidi rovněž široké.
Zaskočilo mě, že student Masarykovy univerzity byl po přátelském upozornění z místa studia v hledáčku zájmu policistů i proto, že v mládí napsal hororovou povídku a seminární práce na téma sériových vrahů.
Tímto oznamuji svým známým, co mě nemají rádi, že se hodlám vydat policii sám, tudíž netřeba o mně cokoli kamkoli volat či psát bez podpisu.
Důvody jsou v mém případu zřejmé: hororové povídky píšu od dětských let, a abych je mohl psát, respektive psal je líp, studoval jsem jiné hororové povídky, a nejen hororové a nejen povídky, ale i životy těch, kteří se dopouštěli činů, na které je jenom těžko pomyslet – pokud o nich nechcete psát nebo si o tom přečíst.
Považuji za štěstí, že mi před lety nakladatelství odmítla rukopis s názvem Zakřivené zrcadlo, což byla kniha o vrazích, které formují média. Pro mě úplně tím nejhorším z ní by bylo, že se vraždy páchaly v Klánovickém lese.
Důkladná oznámení
Pokud by lidé měli být ve svých oznámeních upřímní, může policie očekávat doslova boom. Rovnou bych mohl několik dalších připojit, protože nedávno jsem z okna slyšel, jak někdo na někoho na ulici křičí, že ho zabije, načež druhý mu odpověděl, ať jde někam. Podobnou větu jsem slyšel křičet i souseda na sousedku, která mu rovněž odpověděla stejně jako ten na ulici, to jest, aby někam šel.
Vrchol ovšem byl, když jsem navštívil nejmenované osoby (adresu dodám později) a za dveřmi jednoho z pokojů jsem slyšel dětský hlas, který takřka křičel.
„Sejmi ho! Sejmi ho! Dej mu tam ten granát… Jo, hezky do hlavy! Ten už nemá zuby.“
Ještě než bych omylem zatelefonoval na policii, zeptal jsem se majitelky domu, o co jde. Odpověď byla prostá: „Mišánek si hraje na počítači!“
Mišánkovi bylo dvanáct a patřil k těm dětem, které si po příchodu ze školy nejdou hrát ven, nejdou do sportovního klubu, ale na počítači si vystřílejí svoji virtuální vesničku.
No a co teď?
Na jedné straně je student, co píše horor (a já jim fandím) a píše seminárky o vrazích, na druhé jsou lidé, kteří o zabíjení mluví na ulici, případně ho nějakou symbolickou formou vykonávají v počítačových hrách. O těch, co hrají paintball vůbec nemluvím, ty seberte rovnou všechny.
Pak jsou mezi námi také ti, kteří mají o těchto všech informovat – a já se právem domnívám, že policie není z toho nadšená. Už možná z toho důvodu, že musí prověřovat někoho, o kom získali skrze někoho podezření, a nemají čas víc si všímat někoho, koho podezřívala sama.
Jistě, řekněte, že zprávy o tom a tom mohou být přínosné, že třeba i zabrání dalšímu útoku – já bych však strašně nerad jednoho dne narazil na variantu, protože si ji nepřeju jako každý jiný rozumný člověk, že nelidský čin někdo zopakuje a dozvíme se, že na pachatele policie neměla přes další osoby ale vůbec žádné podezření. Možná ho neměla proto, že pro vyšetřování jiných podezření nebyl čas.
Třeba k tomu podezření neměl ani nikdo důvod. Byl to hodný mladík, všechny zdravil, nikdy nepsal hororové povídky a seminární práce o vrazích – dokonce byl u takových témat lítostivý. Vědělo se ještě, že si často hrál na počítači. Takové ty bum prásk hry, ale ty hraje dneska každý, takže ty na jeho odporný čin neměly vliv.
Byl to ten typ, který nestál ani za kraťoučký nahlášení.
