Článek
Po článku, v němž jsem rozebíral následky sražení tramvajovým vozem, jsem byl požádán, jestli bych nenastínil možná zranění způsobená přímo ve voze.
Ve stínu událostí minulých týdnů, aniž bych je více připomínal a sám za sebe soudil, uvádím, že děti, jimž je dovoleno, aby stály na sedačkách, případně je využívaly jako součást prolézačky, hazardují po zabrzdění tramvajového vozu s možnými těžkými zraněními. Respektive se zraněními hazardují osoby, které jsou zodpovědné za jejich dozor.
Mluvím o tomto způsobu zranění hlavně proto, že není v současnosti příliš reálné, aby na možnost zranění upozornil rodiče někdo přímo ve voze. Cestující to neudělá, jak jsem se sám přesvědčil, a řidič nezakročí v obavách z dalšího vývoje událostí po upozornění.
Znečištění sedačky dětskými botičkami je druhořadé. Vzhledem ke skutečnosti že Dopravní podnik, natož jeho řidiči nemají dostatečné kompetence vyloučit z přepravy závadové, často značně znečištěné osoby – často o nich ani neví – ušpinění sedačky botičkami je v mnoha případech lepší variantou, když na pošlapané místo dosedne další klient a špínu svým oděvem očistí. Velké čištění sedaček probíhá až ve vozovně po zatažení, nikoli na každé konečné.
Chápu, že mnozí rodičové používají při výchově dětí volnější režim, a tak dětem mnohé dovolí, o čemž se domnívají, jak tím bohatě rozvíjejí osobnost dítěte. Tito rodiče by si měli uvědomit, že je velký rozdíl mezi vlastní výchovou a pravidly někoho jiného, které se s jejich výchovou zkříží. Prostředek hromadné dopravy je prostředek, v němž je nutné dodržovat pravidla, neboť bez dodržování snadno vznikají mimořádné události se zraněními, mnohdy velmi bolestivými a s dlouhodobými následky. Zdržení dopravy v takových případech je problém ve srovnání se zraněním zcela mizivý.
V prostředcích hromadné dopravy by měl být rodič či určená osoba odpovídající za bezpečnost dítěte přímo vzorem dodržování těchto pravidel a tímto svým chováním tvořit u dítěte zdravou osobnost. Žel dnešní doba je plná omylů a paradoxů a rodiče se mnohdy projevují v dodržování pravidel pravým opakem. Neříkám všichni – a mají můj obdiv a poklonu ti, kteří nikoli a své chování přizpůsobují bezpečnosti, a ne falešné představě o výchově budoucího silného charakteru.
Dítě stojící na sedačce rovná se potencionální mnohá zranění. Nejčastěji zlomeniny nohou, rukou, případně páteře. Při náhlém brždění – ale ovšem i při brždění provozním – je nemožné, aby dítě udrželo stabilitu a spadne po směru jízdy vozu. Je jedno, zdali je v té chvíli směru jízdy čelem, či zády.
Před mnoha lety jsem upozorňoval maminku dítěte, která nechala stát asi čtyřletou holčičku na sedačce, na možná zranění, kdybych byl nucen zabrzdit pomocí všech brzd (dynamická, kotoučová, magnetická). Maminka odvětila, že by dítě stačila včas zachytit.
Realita je, že nestačila. Takové brždění, odvracející nehodu či zachraňující život někoho na vozovce, je natolik náhlé, že ani dospělí nedržící se tyče či držadel nestačí reagovat. Natož dítě. Maminka, případně jiný dospělý by v nejlepším, nejrychlejším případě zareagoval až v okamžiku, když by dítě přepadlo přes sedačku před sebou.
V tomto místě také radím rodičům, kteří mají své dítě usazené takzvaně na klíně, rukama jej nepřidržujte, a namísto toho mějte ruce na horní části sedačky před vámi. Při brždění vy i s dítětem cuknete dopředu a mnohdy si dítě o nechráněnou sedačku rozbije hlavičku.
Při posazení dítěte na klíně chraňte dítě před nárazem do sedačky před vámi
V tomto případě se na rozdíl od minulého článku zdržím bližšího popisu zranění. Shodneme se, že zranění dítěte je bolestivé i pro ty, kteří fyzickou bolest onu chvíli necítí. Tato zranění způsobena lehkomyslným přístupem rodičů jsou naprosto zbytečná – a zbytečné jsou i pozdější debaty, zdali viníkem náhodou není někdo jiný než nezodpovědný dospělý. Mějte, prosím, na paměti, co už jsem říkal, že varovat vás v okamžiku, kdy dítě poskakuje za jízdy po sedačkách a chová se jako na dětském hřišti, už nikdo nebude.
Navíc si osobně myslím, že o rady dospělí, kteří toto chování dovolí, ani nestojí. Je to škoda. Dohadovat se po neštěstí, co jak mělo být, je vždycky tak pozdě. A čas už nikdy nevrátíte.
