Potkal jsem v Jeseníku kouzelnou babku a mlok mi sebral boty

V Jeseníku je krásně. Čistý vzduch, čistý okolí a s tím dohromady i čistý lidi. Tam to není magistrála se svým lehce jedovatým oparem a v něm otrávení lidi, kteří svoji otravu prezentují tím, že jsou ze všeho naštvaní a snaží se, aby byli naštvaní ještě víc.

A když je někde tak krásně, tak se jdete projít, abyste taky něco z té krásy měli. Ne že byste ji hnedka ukradli, ale něco z ní do sebe dostali – a možná pak bude taky krásnější.

Trochu pršelo a pak zase bylo jasno a pak zase pršelo, takže jsem na cestě moc lidí nepotkával – vlastně žádné. Až na babku. Seděla uprostřed lesní cesty a smála se od ucha k uchu.

Potkat takhle v lese babku není jenom tak, a taky vím, co se sluší a patří, a tak jsem pozdravil, hezkýho deštivýho dne jí popřál, a dal jsem jí kousek chleba. On to tedy jako přímo chleba nebyl, byla to bageta z Penny, ale pečivo jako pečivo a babka byla ráda, že mám rád pohádky a řekla:

„Že jsi takhle uznalej, panáčku, to se mi líbí. A když se mi někdo líbí, tak ten si ode mě něco zaslouží. To víš, já jsem důchodkyně, tak mám na rozhazování.“

Já jsem však skromný Čech, takže jsem nic nechtěl. Ne hned. Až na třetí „ale notak“, kterým mě babka přesvědčovala. Až pak jsem si to něco vzal.

Jaksi jsem tedy hned nevěděl, co si beru, ale řekl jsem si, že by mě ta hodná babka, který jsem dal bagetu jenom tak nebalamutila.

A taky že ne. Jdu dál a najednou slyším kvákavý hlas, co říká:

„Polib mě!“

Koukám, kdo že to mluví – pod jakým kapradí se skrývá moje budoucí vyvolená, která tam zcela jistě čeká na moji pomoc, když, chudinka, uklouzla při procházce a po zadku sjela do houští, kde čeká mojí pomoci.

„Polib mě!“ ozvalo se znovu a já uviděl na podzimním listí žábu.

Jak viděla, že ji vidím, mrkla na mě velkým okem a zakuňkala.

„Přeci se nebojíš, srabe!“ řekla žába a ukázala, že by s trochou představivosti mohla mít pěkný nohy.

Koukám na žábu a nechci být za blbce – to jest, že se chci vyhnout veřejnému ponížení ze své slabosti, což je věc, která je v současnosti na vrcholu žebříčku největších strachů. Člověk se nebojí hladu, zimy, samoty – ale toho že bude veřejně ponížen a budou se mu smát. Ano, svět je zvrácený.

Snažil jsem se to uhrát a dělal jsem chytrého, že se líbají jenom žáby, co mají na hlavě korunku.

„Je v zastavárně,“ řekne žába. „Tady v Jeseníku je krize!“

Chtěl jsem získat čas a tvrdil jsem, že jako princezna musí mít nějaký peníze v bance.

„A to si myslíš, že takhle chodím do banky,“ odvětí žába. „Já jsem byla v Air Bank, ale tam mi řekli, že jsem pro ně málo zelená. Já jim říkám, že chci prachy, a ne že jim budu dělat šéfku!“

To byl rozumný argument, a jelikož jsem vždycky chtěl bohatou nevěstu, přešel jsem k pohádkovému aktu polibku.

Co vám mám povídat. Olizoval jsem žábu půl hodiny, a nic. Sice jsem byl díky triptaminu z jejího těla slušně sjetej a kolem mě tancovaly stromy i s listím v rytmu rumby, žába však byla pořád žábou a mobil mi se změnou na bankovním účtu ani nepípnul.

Nakonec jsem propadnul pochybám, že žába žádnou princeznou není. Když jsem svoje obavy po posledním polibku upozornil, žába se zasmála.

„Ty jsi blbej, viď? Já nejsem žába, já jsem transka!“ a rozesmála se na celé kolo a pak dodala: „Říkej mi, Bóžo.“ Načež si upravila rozkrok.

Nijak mě to nerozhodilo. Znám teorii Schrödingerova gaye, takže jsem klidný.

Znáte tu teorii o Schrödingerově kočce, že jo? Ona to tedy byla fakt jenom teorie, a co vím, Schrödinger ji v praxi nikdy neuskutečnil. To ale chtěl vzít hodnou roztomilou kočičku, která nikdy nic nikomu neudělala, a chtěl ji zavřít do bedny s radioaktivním nuklidem a plynem, který by se právě působením radiace rozpustil a kočku zabil. Pan Schrödinger však nechtěl pokračovat s výzkumem plynové komory. Jeho pokus měl být spojením metafyziky, kvantové mechaniky filozofie a psychologie (a kdo ví, čeho ještě), kdy se řeší otázky bytí a nebytí a postupující možnosti, že se zatím děje to, co se ještě neděje, a je to přesně to, co by mělo být, kdyby bylo něco, kdyby to vůbec nebylo.

Schrödingerův gay je něco podobnýho. Tahle teorie říká, že když se líbáte s transkou, tak ještě nejste teplí, dokud jí nesáhnete na varlata.

Žába po mně hodila okem a odskočila do lesa. Já se v běhu zastavil až po půl kilometru – což je u mě stejné, jako by jiní doběhli maraton.

„Hele, čumí!“ slyším, jak někdo říká z lesa.

„Kdo čumí?“ zeptá se jiný hlas.

„No von čumí. Čum!“

Kouknul jsem se do lesa a vidím mladou srnku – jak na mě čumí. Ukázal jsem jí rukou, že je to v pohodě. Že se jenom snažím neumřít, a jestli se mi to povede, tak hnedka vypadnu.

„Hele, pořád čumí!“

„A kdo čumí?“

„No, von čumí. Čum, krávo!“

Koukám a vidím, další srnku, jak dělá to samé, co první, takže taky čumí úplně stejně.

„A to jako čumí?“ ptá se jedna a je jedno která to je, protože je stejně od sebe nerozeznám a hlas mají stejný.

„No to si piš, že čumí, ty krávo, vole. To čum.“

Radši jsem nic neříkal a snažil se dát do kupy alespoň na odplížení.

„Ty krávo, fakt čumí!“ řekne jedna a druhá dodá:

„Asi je to nějakej úchyl!“

Odplazil jsem se do trávy a snažil jsem v ní chovat nenápadně. Sice za mnou zůstávala brázda jak za Titanikem, ale i to mi neubíralo na jistotě, že mě nikdo nevidí.

„Ty si hraješ na hadíka?“ ozvalo se ve vedle mě a já koukám na motýla přisátého sosáčkem na kytce.

„Jo, hraju,“ odpovím, protože na blbou otázku, blbá odpověď.

„To je super,“ řekne motýl. „A nechceš ke mně do strany? Já bych potřebovala šikovný hady jako ty.“ Zeptá se mě, a já tak pochopím, že to není on-motýl, ale ona-motýl.

„S ní nikam nelez. Vstup do mý strany.“ Ozve se podobný hlásek a na kytce vedle uvidím dalšího motýla, co není třeba motýl, ale možná motýl. Ale kdo by to v téhle situaci řešil. Když vás politika zavolá, nekoukáte kolem na detaily pohlaví, a snažíte se ze sebe dostat jenom to nejlepší, protože chcete ukázat, že nový koště dobře mete.

„Vy se laskavě do toho nepleťte,“ říká ona-motýl. „Na rozdíl od vás mě nikdy mravenci nevyšetřovali.“

„Zase lžete. Jenom pořád lžete!“ brání se motýl a mává křídly. „Mě nikdy mravenci nevyšetřovali. Přisahám na zdraví svy kukle. To je lež. Jen se podivejte na sebe. Kolik vy jste toho vysála. Litáte si tady kolem dokola a cucáte. Všecko cucáte. Nikomu nedáte, a cucáte. Jak k tomu ostatní přijdu. A cucáte dál. Fialku jste támhle vysála a nic nikomu nenechala. Ostatní aby se snažili přežít. Umírajů. Umírajů a vy to víte.“

Ona-motýl nasaje doušek z květu a otře si sosáček a řekne:

„Já nepotřebuju sát. Ani se netahám s můrou. Vás opět viděli včera, jak jste na ni čekal u duba. Kdo rozumný z louky se tahá s můrami.“

„To je další lež. Zase jen lžete a lžete pořád. Vás už nebaví jenom porád o mě lhát, vy chcete víc. Tohle je účelovka. Já byl včera u duba, abych kontroloval situaci v lese. Nic víc. Proto jsem tam byl. A vy hned, že já tam něco dělám. Vás už by ani nebavilo, kdybych já dělal něco jenom tak. Nebavilo. Vy víme, jak vy oblbujete voliče, co píšete po stonkách. To je všechno kampaň. Ale lidi to poznaj. Poznaj. To poznáte, a uvidíte.“

Nejsem přítelem politických debat a radši jsem se plazil dál. Do lesa, za duby. Bylo vlhko, takže se mi plazilo dobře. Dokonce jsem si říkal, že bych se měl vlastně plazit víc, že to není tak zase špatný. Stejně je to vlastně generálka na dobu, kdy se budeme plazit všichni, a nejvíc ti, co říkaj, že nebudou.

„Co tu děláš, vole? To je moje silnice!“ slyším vedle sebe a vidím jenom žlutý fleky na černým poli.

„Co je? Jsi hluchej?“ ptá se mlok. „Si vypláchni uši.“ A pak nasadil ještě výš. „Co je? Problém? Na co čumíš? Ti vaděj moje fleky? Jsi rasista?“

A já, abych byl módní, říkám, že ne, že fleky jsou sexy, že znám jednu z Jiren a ta má fleky na noze a je sexy až na půdu.

A mlok na mě, že jen aby, že takový zná, co tvrděj, že nejsou, ale von že dobře ví, že jo – a že prej se mám zvednout a nehrát si tady na frajera – a tak se tedy zvednu a že půjdu dál.

„Hele, ty máš ale pěkný botičky!“ říká mlok a pohladí mi je – a já že děkuju.

„Tak se zuj!“ řekne a já se rozesměju.

Nesmál jsem se dlouho. Probudil jsem se u kraje silnice asi za půl hodiny, bos, a boty už byly padesát metrů ve stráni. Mlok je měl na zádech a pískal si. Do stráně bych už nevyšel, tak jsem si vzpomněl na dětství, když jsem běhal bos a rozsekl si o nohu konzervu, a vydal se po cestě k civilizaci.

„Fakt dobrý boty, díky!“ ozvalo se ze stráně a já byl rád, že si s přírodou tak dobře rozumím a mají mě v ní všichni rádi.

V Jeseníku je prostě fajn. Večer jsem šel do kina na DiCapria.