Článek
O holocaustu vím hodně. Ne tedy všechno (to asi ani nejde), ale i tak moje znalosti stačily, abych o holocaustu napsal knihu, a tu žádný z učenců nestrhal, že bych v ní psal (já Gój) do nebe volající kraviny.
Nejde tak teď o tu knihu, ta už si žije svým životem, ale spíš o to, co jí předcházelo. Nebylo těžké v té době pozorovat, že téma holocaustu jako by pro mnohé ve světě vyčpívalo, a tak ztrácelo na důležitosti, až si někteří mysleli, že téma vyhlazování národa je vhodné pouze pro artové filmy s oscarovými ambicemi. Je smutné, že to poslední platí doslova.
Psal jsem tehdy do komentářů čtenářům, kteří se ptali, proč zase holocaust, že tohle téma je pořád živé a měli by se poslouchat ti, kterých se to netýká, co si o něm myslí. Jak ho vnímají. Poslouchat třeba každého, kdo není žid či Žid. Podle toho se totiž pozná, jak jsme blízko další agresi směřované k nějakému národu.
Jak jsem uvedl v názvu článku, mnozí se smáli, a když ne přímo smáli, slabě se pousmáli a dívali se ke mně pohledem, jakým se díváme na ne příliš chytré dítě, které právě udělalo další ze svých opakujících se blbostí.
Dneska už ten smích tolik nezní. Ani ty pohledy kolem nejsou. Vystřídaly je jiné projevy emocí. Třeba ten, kdy se dívka při odchodu na demonstraci splete a vezme si mikinu odkazující svým nápisem na masakr na mnichovské olympiádě v roce 1972. To je opravdu mýlka hodna výhry v loterii nebo srážce s meteoritem.
Budeme si muset na podobné projevy a omyly zvykat, jelikož doba dospěla zase do chvíle, kdy se lidé jednoho vyznání (a nemusí jít o náboženství, spíš o ideologii) snaží potlačit lidi s jiným vyznáním a jejich počet zredukovat na co nejmenší číslo.
Dostali jsme se přímo do středu rčení, že kdo si nepamatuje historii, bude ji muset prožít znovu. Je očividné, a skutečně to vidíte kolem sebe, že budeme prožívat nejen opakovanou historii plnou násilí, krve a utrpení a smrti, ale i novou historii, v níž bude mít svoje místo lež, manipulace a lidé, kteří budou nejdříve strašně stateční, avšak když dojde na lámání chleba, budou se vymlouvat, že něco nevěděli, že se spletli a že se strašně omlouvají.
Jako ta holka, co se spletla s mikinou. Ta dělá to samé. Jenomže já ji rozhodně nevěřím natolik, abych nad ní jenom tak mávnul rukou a otočil se k ní zády, abych se vzdálil. Nebylo by totiž ničím zvláštním, kdyby mi ona nebo jí někdo podobný vrazil nůž do zad, nebo mě střelil do zátylku.
Což tedy vyjde nastejno. Jak pro mě, tak pro historii.
