Článek
Měl tu moc, že dokázal lidem plnit jejich sny. Co jsem se tak dozvěděl, moji rodiče nebyli jedinými, kterým se to stalo. Zatímco před tímto rokem maminka překreslovala na velkém papíře motory letadlům, po roce 69 pochopila, že ji ta práce moc nebaví a šla raději uklízet do Čékádé. Asi aby to měla blíž domů.
Čékádé byly velké továrny, kam každé ráno chodilo moc lidí a odpoledne z nich zase chodili ven. Lidé v ní pracovali ve velkých halách nebo se učili pracovat ve zvláštních třídách. Zvláštní tím, že stoly pro žáky nestály za sebou, ale stoupaly na stupíncích nahoru, jako by třída byla malé divadlo nebo kino.
Jak lidi chodili ráno tam a odpoledne zase ven, tak maminka ne. Ta chodila ještě dřív, někdy už za tmy, a večer znovu a za tmy se vracela domů. Já jsem dlouho nevěděl proč, ale pochopil jsem to. Někdy jsem tam večer za ní chodil s tátou a bylo moc hezký, že jak tam nikdo jiný nebyl, všechno jako by bylo naše a my mohli cokoliv.
Třeba v tělocvičně. Táta mě houpal na kruzích, ale ne za ruce. To bych se bál. Protáhnul mi nohy mezi kruhy až po rozkrok a pak mě houpal sem a tam a já lítal daleko víc, než jak dokázala houpačka na Matějské pouti.
Nebo chodby všude kolem, dlouhé jako tunely. Sundali jste si boty a mohli jste se po nich klouzat, jak daleko jste chtěli, nebo se dostali. A nejlepší na tom bylo, že jste se nemuseli bát, že se otevřou dveře a vy si rozbijete nos nebo něco na sobě zlomíte.
Tátovi se taky splnilo kouzlo. Ten do roku 1969 naopak v Čékádé pracoval, ale pak šel dělat něco zajímavějšího, jelikož začal řídit tramvaj. Považte sami, že řídit tramvaj je rozhodně zajímavější než být zavřený někde u podivných přístrojů a mít na sobě bílý plášť. S tramvají vidíte daleko víc a taky se mnohem dál podíváte.
Ale moji rodiče nebyli jediní, kteří začali dělat něco jiného. Já to vím později od kamarádů, že tenhle rok a pak ty další v sobě měly něco víc než jen obyčejná čísla. Lidem se měnila nejen práce, ale dokonce se měnilo i jejich bydlení. Někomu se malý byt zmenšil, někomu naopak zvětšil. Nebo jste dostali úplně jiný, obrovský.
Nám se zmenšil – i když já si ho už jako malý pamatuju, a že byl větší, o tom mi rodiče jenom vyprávěli. Žila se námi dokonce i jiná rodina. Oni bydleli ve dvou pokojích nalevo od předsíně, my ve třech napravo. Uprostřed stála koupelna. Ne taková ta s vanou nebo se sprchovým koutem. Místo vany nebo sprchového koutu jsme měli umyvadlo a nad ním karmu s teplou vodou. Ale aby nám to nebylo líto, že nemáme víc, měli jsme dva záchody, abychom se nehádali, kdyby se chtělo čurat nebo kakat víc lidem najednou.
Tohle všechno se stalo po roce 1969 a vím o tom jenom z povídání. Co už není jenom povídání je rok a roky, který měl osmičku a měl ji tam dlouho a já už chodil do školy.
Ale o tom zase jindy.
