Rozsypaný písek v tramvaji není žádný dětský koutek

Za celý věk tramvají se proti písku nic lepšího nenašlo. Zkoušely se chemikálie, nebo dokonce piliny či drcená umělá hmota, ale písek nic nenahradilo. Proto i nadále platí, že v některých tramvajích jsou zásobníky (my říkáme pískovače) přímo pod sedačkami pro cestující, v novějších už hlouběji v útrobách vozu.

K dosypávání se používá vetší plechovka nebo přímo plechový kbelík.

Písek řidiči doplňují ze zásobníků umístěných na konečných, které vypadají jako zelené válce (s penisem, jak řekl jeden kolega).

Každý z řidičů vám potvrdí, že písek ho zachránil před nejednou nehodou, když díky němu snížil brzdnou dráhu a na vlhké koleji zabrzdil dřív sám než o něco. Záměrně píšu „vlhká kolej“, neboť je daleko nebezpečnější než mokrá – a za vlhkou považujeme kolej, na kterou dopadlo několik kapek, třeba při drobném dešti nebo sněžení, a na povrchu se voda smíchala se špínou a prachem a vytvořila film, po němž to jede jako sáňky po sněhu. Když konečně zaprší víc, je už všechno v pořádku. Voda nečistoty smyje a po koleji se jede lépe než po suché.

Teď víte o písku to základní a jak to tak bývá, základní je to nezajímavé. Lepší je vždycky to, co po základu přichází.

Písek má pro řidiče ještě další využití. Dalo by se říci hygienického charakteru. Jistě pro vás nebude novinkou, že v MHD se mohou lidé setkat s nevolností, která je doprovázena něčím, o čem se ve slušné společnosti hovoří jako o vomitování. V té tradiční pak zvracením, a mezi námi, že se někdo blije.

Za sta případů je v jednom na vině skutečná nevolnost, ty ostatní má na svědomí alkohol. Pouze letmo připomenu, že člověk pod vlivem jakékoli omamné látky, alkohol nevyjímaje, nemá v MHD co pohledávat – a také letmo připomenu, že je to jedno, jelikož většina cestujících nemá o existenci takových pravidel ani ponětí.

Písek je první prostředek, jak zakrýt oku a pak i mysli se hnusící cosi rozlévající se po podlaze – a nejen zakrýt, ale hlavně zamezit dalšímu pohybu hmoty, neb Praha je kopcovitá a cosi na podlaze podléhá zákonům gravitace a nakloněné plošiny a má tendence se rozšiřovat do stran.

Řidič proto vezme kbelíček a zahraje si na hajzlbábu a situaci řeší. Bylo by rozumné, kdyby vysadil lidi a s vlakem jel hned na výměnu, ale někdy rozum a prostředky pro něj nemají společné cesty, a tak se mnohdy stává, že s vlakem je potřeba pokračovat a mnohokrát dokončit celou směnu.

Ale jak už jsme si řekli, písek je nepřekonatelná věc a drží, co držet má, a taky vydrží, co má vydržet.

Lidi jsou na tom o něco hůř – ty nedrží, a kolikrát ani nevydrží. Je smutné, že jsou mezi námi tací, kteří si nedokáží dát dvě a dvě dohromady a myslí si, že písek na podlaze tramvaje je jakási inovace k lepším poskytovaným službám.

Malé dítě a jeho maminka. Tušíte, co vám chci vyprávět? Pokud ano, snad to ani dál nečtete. Vy ostatní pokračujte.

Maminka a její dítě. Tolik hravé a šťastné. Jakmile uvidělo písek, už v něm na kolínkách klečelo. Jakmile maminka uviděla dítě v písku a na kolínkách, byla šťastná a sedla si nad něj a chytrým telefonem udělala dvacet snímků. Bábovičky šly dítěti skvěle. Písek nebyl suchý a vsáklé cosi ho obdařilo pozoruhodnou tvarovatelností. Maminka tekla štěstím, obdobně jako písečný konec plochy přecházející do vlhkých stop.

Jistě uznáte, že bylo nutně taktně zakročit. Vyšel jsem z kabiny za maminkou a šeptem jsem ji upozornil na omyl s dětským koutkem.

„Proboha,“ řekla maminka, popadla dítě, a nebýt to v zastávce, vystoupila by zavřenými dveřmi.

Aby se omyl neopakoval, botou jsem uhladil plochu od bábovek a přisypal čerstvou vrstvu.

Obdobný případ se stal kolegovi, který vysvětloval mírně osvícenému muži, který se pohyboval po Praze bos, že písek ve voze není to samé jako plac na beach volejbal, i když se v něm prsty tak rochní.

Písku se tedy nebojte. Ale taky se s ním příliš nekamaraďte. Má skutečně pouze ochranný charakter a rozhodně neláká k všemožným hrátkám.

I když proti gustu žádný dišputát.

Šťastnou cestu.