Článek
Ivan Jonák rád šokoval a provokoval, což dle mého není jedno a to samé, ale se stejným výsledkem, že jsou lidé buď rozhození nebo naštvaní. Díky tomuto přístupu měli obyvatelé pražské Libně v těch letech možnost potkávat při svých cestách nejen holuby nebo potkany, ale i krokodýla či legendárního medvěda.
Oproti očekávání z některých výkladů tehdejších pamětníků se zvířata po Libni a okolí nepohybovala sama bez doprovodu – tudíž neberte vážně historky, jak se mrštně plazil po Palmovce krokodýl, co si to přes Libeňský most zamířil na špacír po Holešovicích. Být to dnes, existovaly desetitisíce fotografických důkazů. Tenkrát však fotografický přístroj byl stále pouze přístrojem a nikoli součástí mobilu, a proto najdete pouze několik snímků ve starších vydáních bulvárních novin a časopisů. Zvířata sloužila jako promo akce na diskotéku a na samotného Jonáka a vždy měla doprovod. Někdy samotného Jonáka, jindy svého drezéra.
Byl to ten druhý, kdo jednou zavedl medvěda až na Palmovku, kde se medvěd rozhodl, že už nemůže a jeho reklamní aktivita tam právě teď končí. Podotknu, že nešlo o nijak velkého medvěda. Historky podobné těm o třímetrových vraždících monstrech jsou liché a medvěd více než monstrum připomínalo roztomilou, byť větší plyšovou hračku. Uznávám, i taková hračka vám však může způsobit vážná zranění. Proto medvěd nosíval často košík.
Košík na tlamičce měl i ve chvíli, v níž opatrovník pobídl medvěda, aby nastoupil do třetích dveří prvního vozu tramvajové linky číslo deset směrem Ďáblice. Všechno následující je už legenda.
Řidič tramvaje, říkejme mu František, byl řidič s dlouholetou praxí, který léta žil s pocitem, že jej provoz a jeho podmínky, potažmo cestující, nemohou výrazně překvapit. Onen den pochopil svůj omyl, když doslova zíral do zpětného zrcátka a posléze i přes prosklené dveře kabiny na chlupaté stvoření na místě pro kočárky, které se schoulilo u poslední sedačky a občas zvedlo hlavu s pohledem na cestující kolem.
Představa, že cestující opustili vůz s křikem a svých chováním zaseli semínko panice, je mylná. Pražského cestujícího málokdy a málokdo rozhodí natolik, aby opustil své místo, takže se ani kolem medvěda neobjevil volný prostor, který se dá očekávat okolo nebezpečných předmětů jako například medvěd či bomba se zapáleným doutnákem.
Řidič František situaci řešil pomocí radiostanice, neboť jít řešit něco s někým, kdo má vedle sebe medvěda, je level, na nějž nejsou zaměstnanci DP cvičení. Řešit problém s opilcem, na to školení jsou, dokonce jsou školení i na řešení problému s někým, kdo může sebe, ale hlavně ostatní něčím poranit. Ne však medvědem. S medvědem školící středisko nepočítalo.
Poté, co se řidič ohlásil volacím znakem a dispečink mu odpověděl svým, a poté, co řidič popsal situaci a dvakrát zmínil spojení „divoký medvěd“ – dispečink odpověděl (a tenkrát se ještě u starších řidičů používalo oslovení):
„No dobře, Františku, tak ať si ten cestující s tím velkým psem stoupne na plošinu.“
Řidič: „Opakuju. Není to velkej pes. Je to medvěd!“
Chvilka ticha – pak dispečer a dotaz: „A má košík“?
„Má košík, ale není to pes. Je to medvěd.“
„Ale má košík.“
„Má, ale je to medvěd.“
Ticho pět vteřin, v tramvajáckém světě o délce hodiny.
Dispečer: „No hele, Františku, tak pokračuj, a my pošleme za tebou auto!“
Poslat auto znamená, že na cestě jsou dispečeři, zatímco řidič jede dál.
Dnes je zastávka po Palmovce zastávka Libeňský zámek, tenkrát Stejskalova, která stála o několik metrů dál, hned vedle Discolandu. Medvěd příští zastávku vystoupil a zamířil ke svému domovu. Řidič pokračoval dál, aniž novou situaci nahlásil, a až za další dvě zastávky uviděl u sloupku zaparkované dispečerské vozidlo.
Zaměstnanci Dopravního podniku jsou lidé chápaví. Zvláště pokud jde o slabší chvilky kolegů a temnější zákoutí jejich duší, které se prosvěcují někdy prazvláštními způsoby. Dispečer proto připravoval trubičku na měření alkoholu v krvi a první, co řekl, když řidič otevřel dveře vozu i kabiny, bylo:
„Tak kdepak máš toho medvídka, Františku?“
Řidiči nezbývalo nic jiného než odpřisáhnout, že u něj byl, ale že už vystoupil u Discolandu.
„Tak on vystoupil u Discolandu,“ řekl dispečer a tón jeho hlasu připomínal otce, který něco vytýká hloupému dítěti, i když ví, že snaha bude marná. „On si asi šel zatancovat?“
„Ale tady byl vážně medvěd,“ řekl jeden z cestujících.
Nepsané pravidlo říká, že čas od času, když to budete nejvíc potřebovat, se někdo na vaši obranu najde. Osud však nepostrádá smysl pro ironii, a tak tím jedincem v tomto případě byl na první sedačce ještě s lahví v ruce sedící opilec. Věta, kterou pronesl, zněla spíš – „Ažeťad vylvaž vedvě.!“
Dispečer na tato slova odpověděl jak jinak – „No to víš že jo.“
Aby se ze situace nedělalo ještě větší estráda, do kabiny zašel druhý dispečer, zavřel dveře a odjel. Lidi se prý na nebohého Františka z okna dívali, jako když ho zrovna zatkli a už se nikdy nevrátí. Nic takového však nehrozilo. Někdy se pouze nezdržuje provoz a řidič se na vůz vrátí, až ho k němu dispečerským vozem zase dovezou.
Kolega František alkohol nenadýchal, což však neznamenalo, že by situace nijak nepokračovala. Kolega obdržel služební hlášení za narušování „radiové kázně“ a zaplatil pokutu. František na ni reagoval slovy, která by napadla v tomto a podobném případě mnohého, že se na cosi muže cosi.
Pravda a láska však nakonec tenkrát zvítězila, jelikož se o dva týdny později objevila v bulvárních novinách reportáž právě o Ivanu Jonákovi venčícího v parku blízko Palmovky huňatého miláčka.
„A teď co!“ řekl prý František, když se přihnal do kanceláře vrchního výpravčímu a třísknul novinami o stůl - obdobně jak se s nimi o stůl tříská ve francouzských filmových detektivkách o stůl vrchního komisaře nebo přímo pana prefekta.
Vrchní výpravčí se začetl a podíval na obrázky (obdobně jako vrchní komisař nebo sám pan prefekt) a pak na Františka zvednul od tiskoviny oči, a aby nebyl za blbce a uhájil opodstatněnost pokuty, řekl:
„Ale medvěda si do vozu vůbec neměl pouštět.“
„Tam žádnej medvěd nebyl!“ řekl František a vrchní výpravčí se na něj udiveně podíval:
„Jak jako nebyl?“
František věděl, že to není on, kdo je teď na lopatě.
„Můžu řešit psy,“ říkal František pomalu a klidně. „Můžu řešit kočky. Můžu řešit dva psy a mezi nimi kočku. Dokonce můžu řešit kočku, co vede psa. Ale podle Přepravního řádu medvěd vůbec neexistuje. Tudíž jsem žádnýho nevezl.“
„Jak neexistuje,“ ptal se výpravčí zpitoměle a znovu se podíval na fotky v novinách.
Řidič před jeho pohledem trhnul novinami, a než odešel středem, dodal:
„Ale měl košík!“
