Článek
Hrdina – člověk někdy hezky napsaný
O hrdinství a statečnosti mají lidé své představy. Osobně se domnívám, když vidím a slyším a čtu, že hrdinství a statečnost přestává být záležitostí lidské osobnosti a třeba i odhodlání, a stává se spíše součástí lidského PR.
Statečnost dnešní doby je vaše potenciální lepší stránka sebe sama, kterou by měli ostatní kolem vnímat víc než vás.
O statečnosti a hrdinství se v první řadě musí umět mluvit a umět je barvitě popsat. Také se musí vědět, jakým způsobem reagovat na komentáře o něm a stejně tak vědět, komu a jak „správně“ odpovědět – tu správně kladně, tu správně záporně. Pokud toto dotyčný umí, může být opravdovým hrdinou dnešní doby, o jehož hrdinství nikdo nezapochybuje, a pokud ano, netřeba si s ním dělat hlavu, neboť je to někdo s koncovkou -át.
Současný hrdina by se neměl vůbec obávat možnosti své hrdinství dokazovat. Nepřímá úměra současné mediální společnosti jako by říkala, že čím víc se do boje ženete, o to větší je šance, že se konečnému konfliktu v osobní rovině vyhnete. Již několik let v diskuzních příspěvcích na mnoha serverech o statečnosti a hrdinství a bojechtivém přístupu čtu plamenné projevy, přičemž v nich však stále čtu pouze psaní, které jako by vypadlo románovým hrdinům z období světových válek a jiných větších konfliktů.
Netřeba za to pisatele podobných statusů jakkoli soudit. Lidé jsou lidé a chovají se podle svého nejlepšího instinktu přežít, přičemž v samotném přežití se chtějí mít i co nejlépe, což v současnosti znamená mít také od druhých lidí klid a vyhýbat se konfliktům s nimi.
Konfliktům se vyhne, kdo se přidá na hlasitější stranu. Strana nemusí to být zákonitě největší, pouze bude nejvíc slyšet. Člověk poté s touto „většinou“ ucítí duševní soulad a pocity bezpečí. To jsou v dnešní době pocity k nezaplacení.
Pro klid udělá člověk mnohé. Někdy i víc, než by si sám uvědomil, jak moc dělá. Ke klidu patří i sebereflexe v hodnotách vlastního měřítka. To je sebereflexe, v níž vnímáte svoji vlastní kritiku, třebaže druzí ji za kritiku v nejmenším nepovažují. To jsou chvíle, v nichž druzí novodobé hrdiny soudí za jejich laxnost a neochotu dostát svým slovům, a oni na kritiku odpovídají dalšími hrdinskými výroky, v nichž více před druhými modelují své lepší já. Tento postup vidíte v mnoha diskuzních vláknech.
Pořád stejná písnička
Osobně statečnost a popis bojových schopností druhých neřeším. Mám uznání pro horlivost, ale nesmí se přehánět a hraničit s nechtěnou satirou, o níž pisatel sám neví. Nic se nemá přehánět a všeho moc škodí. Číst tři roky to samé je jako to samé, jako byste tři roky poslouchali stejnou písničku.
Znáte teorii „nenávisti“ oblíbené písničky? Určitě jste se s tím ve vlastním životě potkali. Když jste se nepřímo do písničky zbláznili. Poslouchali jste ji, pouštěli ji pořád dokola, a sotva jste byli v její půlce, už jste těšili, jak si ji znovu pustíte. A dokola a dokola a dokola – protože ji milujete a myslíte si, že ji budete milovat navěky. Ale nemilovali.
Ne že jste písničku potom přímo nenáviděli, to ne, ale začali jste o ní pochybovat. Ptali se sami sebe, co se vám na ní tak líbilo. Vždyť nebyla nic extra. No dobře, možná lepší než obyčejná, ale ne TOP. Kdyby byla, poslouchali byste jí pořád dokola a milovali ji. Ale to se přeci nestalo.
(Přesně takhle funguje ona sebereflexe, kterou vnímáte vy jako pozitivní, ale ostatní vědí, že se věci s vámi měly úplně jinak.)
Písničku uložíte do pomyslného archivu mezi ostatní a tam se na ni pomyslně práší. Ne však pořád. Po letech písničku znovu uslyšíte a pousměje se. Líbí se vám a vzpomenete si na všechny hezké pocity, jaké jste při ní vnímali. Nestane se však novým hitem, to ne, jenom se připomene, ale sílu jako prve mít nebude. Máte už totiž jiný hit. Úplně jiný než tento.
Obdobně budete za několik let vnímat i psaná hrdinství, která se vám nyní ještě docela zamlouvá a pouštíte si je pořád dokola.
Hrdinové mezi námi
Já nevěřím na hrdiny, kteří o sobě píšou, že hrdiny jsou. Napsat se dá ledacos, a nejvíc se píše, co je potřeba. Kdo je kým, poznáte podle chování, řeklo by se, podle činů. Za dny toho moc nepoznáte, za týdny taky ne – za měsíce už poznáte víc, za roky nejvíc – ne samozřejmě vše, to nemusíte nikdy, ale za roky poznáte hodně.
Nemám stejné pocity jako prezident Pavel, když mluví o odhodlané obraně vlasti. Možná víc mluví o přání nebo o pocitech, jak by si chování lidí při napadaní vlasti představoval. Jak v tomto případu postupem času poznáváme, v mnohých případech zůstává přání přáním a realitu vnímáme jako něco pro přání nepříjemného.
Za mě chápu ty, kteří do války nešli nebo do jakékoli v budoucnu nepůjdou. Nešli a nepůjdou z jednoduchého důvodu. Nechtěli umřít. Nechtěli umřít každý ze svého důvodu. Třeba si mysleli, že spíše má význam žít než umírat – nebo že nemá význam umírat za někoho jiného. Za někoho, kdo o sobě začne jednoho dne psát a pak bude psát i dny další, jaký byl a je hrdina.
Praví hrdinové, na rozdíl od těch psaných, románových, toho totiž o sobě moc nepíší. Za ně píše někdo jiný. Na náhrobním kameni. Pokud vůbec nějaký mají.
Zdroj:
