Spor o vlajku ukončila jediná „žena“, a to už před 3 miliony lety

Národní muzeum v Praze jako první muzeum v Evropě nyní vystavuje fosilie staré 3 miliony let považované za nejstarší paleoantropologické exponáty prapůvodce člověka. Má jméno Lucy a společně s druhým exponátem pojmenovaným Selam bude vystavována do 23. října.

Při návštěvě, prosím, neočekávejte kostru jako z přírodopisného kabinetu. Namísto pomůcky známé více ze starších strašidelných filmů jde pouze o několik kosterních pozůstatků, o nichž už jsem od některých „znalců“ slyšel, že mohou pocházet buď k nám příbuzného hominida, nebo z části od větší ještěrky, jež přepadla větší opici, a nechutnala jí natolik, až z toho umřela.

Lucy, pojmenovaná dle hitu skupiny The Beatles Lucy in the Sky with Diamonds, je i přes slova cyniků unikátem a v rovinách času má její význam hluboký záběr stejně jako šířku do mnoha odvětví všeho lidského. Dokonce i do politiky.

Většina lidí na světě, stejně jako kdysi Lucy, chce někam patřit. Nejsme stvoření pro samotu a máme rádi společnost jiných lidí – a ještě víc společnost, která je názorem stejná, nebo alespoň podobná, díky níž má jedinec pocit vlastní důležitosti a správného zařazení do společnosti.

Někdo může takový přístup nesprávně označovat za dobrovolné pozérství, já jsem však pro názor, že člověk se pouze přizpůsobuje podle odvěkého pravidla o vlastním vidění toho, co je pro něj dobré či zlé.

Spory o vlajky jiného národa na různých místech toho byly důkazem. Jistě si vzpomenete na nadšení, kterým před pěti lety mnozí žili. Nadšením, které se pro mnohé stávalo normou, a pro některé dokonce otázkou života a smrti. Již v té době však bylo i viditelné názorové rozdělení, jímž v mnoha formách někteří žijeme až dodnes, třebaže už ne tolik intenzivně.

Každý boom poleví a ztratí na síle. Žádný nevydrží věčně. Většinou v jeho vlivu zůstanou pouze opravdoví fanoušci, kteří v něm našli opojnou slast z poznání, že konečně někam a k někomu patří a jsou součástí společenství s podobným přístupem. Takhle to vždy bylo, je a bude.

Obdobně jako že bylo a je a bude, že lidé takový názor někdy mění – rovněž podle potřeby vlastního uvědomění si, do jakého společenství potřebují patřit tentokrát a co jim nové v něm zařazení přinese.

Nic neroste do nebe a všechno, co jednou začalo, i jednou skončí a stane se vzpomínkou a další vzpomínkou – až se jednou budeme hádat, jak to vlastně všechno bylo a vypadalo a kdo kam patřil. To taky vždy tak bylo, je a bude.

Lucy je fenomén. To jistě. Ale nikdy jsem si nemyslel, že bude i fenomén politický. Nejen, že uslyším premiéra Fialu, jak nám zařídil její výstavu – ale že i uvidím, jak 3 miliony starý prapředek (pokud to není ještěrka) ukončí alespoň na krátkou dobu boj o čelní stranu budovy Národního muzea a s ním otázku, jaké vlajky na ni patří.

Jenom si vzpomeňte, jak a kolikrát se o vlajku bojovalo. Kolik demonstrací se pořádalo a kolik skandálů s lidmi se kvůli jedné vlajce odehrálo. Kolik výkřiků o zborcení národa se halekalo a kolik hrdosti se na ní naplácalo – zejména od lidí, které ve skutečnosti hrdost zajímá podstatně méně, než kolik piv si dají o víkendu nebo jak skončí fotbalové utkání jejich oblíbeného týmu.

Tohle všechno kvůli vlajce na budově – vlajce, jejíž vyvěšení nepřineslo konec utrpení jejímu národu ani o milimetr, ale egem se přesto nakrmilo mraky lidí, neboť koryta lidství se tím bojem naplnila až po okraj.

Někdo vykřikoval, že nikdy, druzí, že navždy. Jiní křičeli o národní hrdosti, druzí křičeli to samé, akorát v jiném smyslu. Nikdo se však nedokázal dohodnout. Ani politici, ani umělci, ani obyčejní lidé. Jednu chvíli jsem si myslel, že budovu snad jedna strana zapálí podle hesla po nás potopa – nebo spíš spáleniště – aby heslům bylo učiněno za dost a přešlo se k činům. Nakonec se nestalo.

Nestalo, neboť dorazila Lucy. Objevila se z propasti času a svou existencí na chvíli ukončila spory jdoucí skoro až na krev a vracející nás do doby, kdy si všichni byli rovni, ale někteří přeci jen o něco rovnější. Vlajku v čele budovy Národního muzea nahradily reklamní plakáty lákající na výstavu a někteří lidé se uklidnili.

Záměrně píšu „na chvíli“, jelikož si myslím, že sporům o vlajky na některých budovách není zdaleka odzvoněno. Pro mnohé jsou tato témata zásadní, třebaže zásady mohou mít mnoho podob, jež zase někdy až tolik zásadní nejsou – alespoň ne pro většinu, spíše pro zásadního jedince.

Lucy tomuhle nijak nerozumí. Za prvé – od tři miliony let staré (třebaže se nesluší poukazovat na věk, tady už je to jedno) ženy očekává názor pouze hodně zvrácený optimista libující si v duchařském bizáru. Za druhé – být naživu, měla by jiné starosti než se starat o politiku a věci kolem ní.

Z pohledu existence by byla v bodě dva mnohem rozumnější než my dnes. O politiku se staráme až moc a nevidíme, co vše stojí vedle ní a že jsou věci lidstvu mnohem prospěšnější. Žel právě tady je i ten pověstný háček celé záležitosti. Jsme lidé a jako lidé chceme někam patřit, nebo k někomu patřit. K někomu, kdo je jako my. A pokud se většina stará o věci nepodstatné či podružné a my se k té většině přidáváme, nelze se divit, že se věci v současném stavu mají, jak jsou.

Díky, Lucy. Za jiné uvědomění si. Ale asi lepší nebudeme.