Článek
Zlevněný květák není špatný, ale zpráva o něm má onen význam, že překvapí pouze opravdové nadšence zeleniny. S těmi statusy se to má stejně tak.
Já mluvím o čtení. O čtení, kdy koukáte na delší text a vnímáte rozvíjející se myšlenky postav nebo autora (to není vždy to samé) a vaše myšlenky se buď s nimi spojí, a jak se říká vykvetou – nebo naopak zapadnou a s nimi další pokusy přečíst si od toho samého autora cokoli dalšího.
Mluvím o čtení v knihách a na monitorech. Boj o klasické knihy jsem vzdal už dávno a přidal se na stranu technické revoluce a čtecích zařízení a jsem vlastně rád, že knihy alespoň v některé formě přežijí. Alespoň do té doby, než dojdou baterky.
Jsem i na straně audioknih, jejichž kvalita je u nás na vysoké, profesionální úrovni a při poslechu bojujete s jedinou věcí (pokud vám není úplně jedno), a to, že si hlas té a té postavy v přímé řeči představujete jinak. Když už tohle teď víte, určitě jste se právě někteří začali po audioknize shánět. Ostatní hledají pomocí vyhledavače, co znamená „přímá řeč“.
Přiznám se s ohledem na rozvoj technologií, že jsem si dokonce před deseti lety nechal číst knihu programem na psaný text, ale výsledek nebyl slavný. Technologie nebyla na tolik vzdělané úrovni, takže slovo joint (foneticky džojint) četla jako „janto“ a hrubší nadávky raději jenom hláskovala. Věřím však, že tím, jak se technologie od nás učí, dneska už umí nadávat jako dlaždič ve vrcholné formě a na virtuálním tripu programy frčí, kdykoli mají náladu.
Četba
Číst je potřeba. Nejen že se vám čtením hloubí znalost jazyka, ale jsou tací, kteří odpřisáhnout, že každá přečtená kniha se vám jednoho dne v dobrém vrátí. To odpřisáhnu i já.
Jsem rád za každého, kdo člověka ke knihám přivede. Nebo ho k nim vrátí. Co si pamatuji, posledním, kdo vrátil četbu mezi natolik cool činnost, až se s ní mnozí navzájem chlubili a někteří i předháněli, byla J. K. Rowling, autorka jistě i vám známého Harry Pottera. Příběhy brýlatého čaroděje četli i tací, kteří knihy do té doby považovali za něco starého, až pravěkého, za něco, co jim čtením sníží společenský kredit natolik, že můžou do budoucna zapomenout na cokoli intimního s někým dalším.
Rowling-ová stvořila fenomén. Fenomén, jemuž většina propadla, a vím, že kdyby už tenkrát mezi lidmi koloval jiný boom, a to boom sociálních sítí, šílenství mohlo být daleko větší. Potter to ale zvládnul i bez nich, a jestli potřebujete vědět, jak dávno to je, co začínal ovlivňovat svět, vzpomínám si, že první díly filmového zpracování jste si mohli pořídit na videokazetách. To byla věc, která se vsunovala do přístroje s názvem „video“, a na televizní obrazovce vedle něj jste sledovali obraz a poslouchali zvuk. Někteří stejně neví, o čem mluvím.
V současnosti prožíváme stejný fenomén, akorát v lokální podobě s novinkou nejprodávanějšího současného autora Dana Browna, jehož kniha částečně se odehrávající v Praze je pro mnohé na dlouhé týdny českou kulturní událostí číslo jedna. Jeho čtení spojené s euforickými pocity čtenáře, že popisované místo zná a teď o něm píše nějaký Američan, se pro mnohé rovná společenské nutnosti srovnatelné s obdobím konání mistrovství světa v hokeji, během níž je potřeba sebe sama ukázat jako největšího sportovního fanouška na světě.
Já osobně podobnému diktátu nepodléhám. Tedy jenom do příští soboty, kdy mi vychází na přečtení nového Dana Browna čas. Zaškrtnutý v kalendáři asi měsíc. Dres mám Roberta Reichela.
Podcasty
Žijeme v krom doby sociálních sítí, TikToku, placených televizních stanic, i v době podcastů. Těm já příliš nedůvěřuji. Nejvíce proto, že jej může vytvořit každý, kdo se dostane k mikrofonu a záznamovému zařízení a internetu, a dostane tak do světa část sebe, která ne v každém případě je pro všechny ideální a přijatelná, nebo dokonce stravitelná.
Netvrdím, že každý z pořadů je takový. Jsou zcela jistě i jiné, lepší a chutné, akorát já se s nimi moc nepotkám. Možná mám obyčejnou smůlu. Nebo jsem pouze vybíravý, nestoudně sebevědomý zmetek, jemuž se pořád něco nelíbí. (Tohle určitě někdo přepíše do komentáře). Mnohé z pořadů jsou pro mě dialogy (napadá mě to slovo), „upatlané“ z podivné češtiny, smíchané směsí zvláštních názorů bez výsledné logiky, navíc okořeněné výslovností z dětství zanedbanou docházkou u logopeda.
Přiznám však, že pokud tohle všechno dostanete až nad extrémní rovinu, můžete docílit zážitek, který zaujme i tak odmítavého posluchače jako jsem já. V mém případě šlo o dialog dvou osob, navíc snímaný kamerou, při němž oba dva účastníci požívali omamné látky, jejichž důsledkem vznikala nevídaná show na téma konspiračních teorií a skutečné pravdy kolem nás. Kdyby již zmiňovaný Dan Brown neměl na název nové knihy copyright, právě tento pořad mohl být dost dobře nazván „Tajemství všech tajemství“ – a dost možná by se na jeho konci mezi diskutéry vmísil až neskutečně sjetý iluminát, jehož by do místnosti přinesl pomocí Síly Anakin Skywalker.
Stále se však snažím čas od času poslechnout si něco nového, nejvíce o knihách, případně jejich autorech. Bohužel jsem už ve věku, kdy autoři podcastů jsou o mnoho mladší než já a je znát, že nemají zatím tolik načteno. Někdy je přímo podezřívám z čerpání informací ne z komentované knihy, ale z nevalné anotace, jejíž autor byl pouze literární teoretik.
I mezi zrnky písku se však občas zajiskří perla. Pokud jste na místě, kde je lze najít, a podcasty tím místem dozajista jsou. V tomto případě se perla zaleskla v osobě Jiřího Witteka a jeho pořadu s názvem: „Sakra, o čem to bylo“. Za sebe podotknu, že název pořadu mi přijde jako nejpřesnější popis emocí, jaké při čtení některých knih mám.
O autorovi příliš nevím, avšak internet mi sdělil, že jde o všestranného člověka pohybujícího se ve světě kultury a její tvorby – a co je dobře, o člověka, který rád čte (plus to ostatní). Možná bych měl upřesnit, že z autora přeci jenom něco málo znám – a to málo je právě hlas z různých dabingových rolí. To je vše. Pan Wittek se tak řadí k lidem, které po hlase poznám, avšak kdyby stáli vedle mě a mlčeli, vůbec nevím, o koho jde.
Zmiňovaný podcast o knihách mi vysvětlil mnohé, ale jednu věc nejvíc. Nejen, že na knihy a autory lze pohlížet zábavnou optikou (pokud máte na zábavnou optiku hlas). Nejen že vyprávění o knihách nemusí být až akademicky nudné, kdy se ztrácíte v informacích, jež vám jsou ale úplně jedno. Ale hlavně že váš osobní zájem o literaturu může být něco jako nakažlivý virus.
Já sečtělý jsem. Mnohé z knih, o nichž nám pan Wittek vypráví, znám, i když ne všechny jsem pochopil. Možná proto, že jsem je četl moc brzy a k dalšímu přečtení jsem se zatím nedostal. Avšak podání, s nímž jsem se v pořadu setkal, vás přímo nutí vzít jakoukoli knihu a vzít jí s pocitem, nebo vlastně otázkou – „Proč nečtu?“ Nebo. „Proč nečtu víc, když čtení je to nejzáživnější, co v tomhle světě právě teď můžu pro sebe dostat.“
Z mých slov je znát, že miluju nadšení. Přirozeně miluju sobecky nejvíc to svoje. Před lety jsem napsal několik recenzí na restaurace a lidé mi pak odepisovali, že mě proklínají, neboť tloustnou. Stejný problém řešil i v jedné epizodě Homer Simpson z amerického seriálu The Simpsons. Nadšení z literatury je však v případě pana Witteka nakažlivé obdobně jako dobrá recenze na nabídku restaurace. Akorát v případě literatury po ní neztloustnete. Pokud se při čtení necpete ještě něčím jiným než příběhem. Já už ne.
Jsem rád, že o svém nadšení mluví i jiní a že se o něj podělí s každým, kdo mu naslouchá. Tím tady vzniká paradox, že kdo poslouchá, může začít číst – a ne pouze audioknihy. Ale takový paradox není v dnešním světě vůbec na škodu. Je krokem zpět, a přesto správným směrem.
Závěrem nebudu s ohledem na to, o čem píšu, nijak originální – poděkuji vám, že jste dočetli až sem, a třeba se nyní stavíte i někde jinde. To, abyste pochopili, že některé činnosti neztrácejí časem jiskru a mohou být něčím daleko zajímavějším, než jakou váhu zajímavosti jste jim až do teď přisuzovali. Stejně jako jsou zajímavé knihy autorů, o nichž právě teď nic nevíte. Ale to se může velmi rychle změnit. Zdarec.
