Článek
Jsou tací, kteří se vítězství českého týmu na světovém šampionátu snaží bagatelizovat. Poukazují na vypadnutí zámořských klubů z hlavní soutěže, a tím posílení našeho týmu, obdobně jako na nevypadnutí jiných klubů, jejichž hráči by mohli zase v soupeřících týmech nahradit méně zkušené hokejisty. Jiní zase naznačují možnost nekvalitní práce sudích, zbytek jako důvod vítězství v našem útočném pásmu vyhazuje chybějící tým ruských hokejistů, který by konečným pořadím jistě zamotal – ostatně jako i jiné věci.
Za mě se vyjadřuji takto: O zámořské soutěži v ledním hokeji vím to, že existuje. Kdo, kde, jak, co, a hlavně česky za kolik, to nevím. Takže soudit nemohu. O práci sudích nic nevím a musel jsem se i ptát, co doopravdy znamená trenérská výzva, neboť jsem se až do vysvětlení mylně domníval, že jde o jakési gesto trenéra, jímž plísní soupeře, aby se přiznal, že někoho úmyslně srazil nebo se snažil předstírat oslavami gól, který ani nebyl za čarou.
Co se týče účasti Ruska, asi už chápete, že vzhledem k politické situaci nemá Rus v Evropě šanci – myslím tím ten neozbrojený a bez uniformy – což je však rozdíl od jiných kontinentů, kde se s Rusy v mnoha odvětvích počítá i nadále nehledě na jejich politické názory, pokud je vůbec mají.
Jsou lidé, kteří zásluhu na získání titulu přidělují víc fanouškům, co tým podporovali a svou energií je prováděli celým turnajem. Není náhoda, že to říkají lidé, kteří se právě za takové fanoušky považují, čímž chtějí nepřímo oznámit, že titul je vlastně jejich práce. Že hráli i nějací hráči, uznávají, leč jak dodávají hned druhým dechem, hráč není ničím, pokud jej nepovzbuzuje další tisíc fanoušků.
Tato teorie má však své mezery. Pokud by byla pravdivá v celém rozsahu, nebo alespoň v takové míře, aby se dala považovat za reálnou, nevím, proč i v jiných sportech neokupujeme přední příčky a nehonosíme se mnoha vítěznými tituly ve všem možném. Takový fanoušek nejspíš odpoví, že jenom v hokeji a jenom doma je fanoušek a jeho energie opravdová. Ostatní jsou na prd.
Nijak ani nerozebírám, že na prd jsou tedy ti samí fanoušci fandící jiným týmům, a není proto pravidlem, že každé mistrovské utkání musí logicky podle fanouškovské teorie vyhrát pouze domácí tým.
Ale držme se té energie, neboť ona nám právě dokázala mistrovský titul získat – a je pravda, že jde o energii fanouška, třebaže ne takového, jak si mnozí fanouška představují.
Kolega tramvaják (a vy jistě díky názvu tušíte, že je z Kobylis) se mi na konci minulého týdne v odpočinkové místnosti na Palmovce přiznal, že hokeji nefandí. Ne že by nechtěl, to by chtěl, ale neví, jestli fandí správně. Jestli jeho fandění by hráče naopak neurazilo. Nebo, a co hůř, nerozhodilo je natolik, že by prohráli.
Kobyliská vozovna
Začal jsem se školením. Školení jako řidiči MHD máme každých čtvrt roku, takže každý z nás nejenže poslouchá, ale umí i školit, a to o čemkoli nebo cokoli.
Nejprve jsem se kolegy zeptal, jestli vůbec hokej sleduje. On říkal, že ano, ale většinou prý jako „kulisu“. Díky tomu jsem pochopil, že když komentátor při přenosu řekne, že fanoušci vytvořili pěknou kulisu, je to přesně to, co má zrovna kolega tramvaják doma vedle sebe. Řekl jsem mu, že s kulisou je konec a je potřeba sportovní přenos sledovat celý a nehrát u toho s kulisami divadlo. Takový sport není žádná komedie, drama možná, ale rozhodně je to vždycky vážné a nikdy to není nic, co by se mělo dávat o silvestru jenom tak na pobavení. Nebo alespoň doufám, že ne.
Pak jsem kolegu začal učit skandovat. Vysvětlil jsem mu, že je potřeba mít ruce nejlépe nad hlavou, což je pro tramvajáka vždycky těžké, neboť je dává většinou jenom ohnuté ve výšce panelu s tlačítky. Avšak po delším tréninku jsme kolegovy ruce společnými silami s jinými tramvajáky zvedli nad hlavu a začali s další částí školení, a to v jejich pohybu v rytmu slov.
„Do toho, do toho! Do toho, do toho!“
Skandovali jsme, zatím tiše, ale i to stačilo na sladění pohybů a ruce kolegy se pohybovaly nad hlavou, či trochu níže (kolega byl později unaven), přičemž celý pohyb a slova skutečně působily dojmem vyčerpávající vůle dostat ze sebe všechno a předat to někomu, kdo toho využije k radosti všech.
Školení získalo od prvních chvil pozornost i jiných kolegů, přičemž jsem dostal nabídku, zdali bych nemohl školit i fanoušky chtějící nadávat na rozhodčí. Souhlasil jsem, a abych ukázal, jak si poradím i s tímto neduhem, pronesl jsem monolog z černobílého filmu Postel Oskara Reifa, ve scéně odehrávající se na fotbalovém hřišti a oznamující rozhodčímu, že fanoušek není zcela spokojen (možno najít na youtubu – interpretovat ve psané formě nemohu, neboť by to neprošlo).
Všimli jste si při cestě za zlatem, jak jsme v sobotu hráli se Švédskem jinak než v předchozích zápasech? Už v té chvíli jsem věděl, že kolega fandí a jeho energie z nadšení se přelila do hráčů, což výsledek jenom potvrdil.
Pokud si myslíte, že si dělám legraci, tak trochu ano – ale ta legrace není zase tak velká, neboť už v neděli odpoledne jsem svým přátelům na sociální sítí oznámil, že zlato vyhrajeme, neboť jsem to opravdu věděl.
Nejenom kvůli kolegovi, který byl pověstným zrníčkem rýže, které rozhodlo misek vah – jak říká čínské moudro – ale taky, že historie se stále a stále jenom opakuje, a pokud ji znáte, nic vás tolik nepřekvapí. Narážel jsem na události v roce 1985, v němž jsme získali při domácím turnaji zlato, jemuž předcházela velká odpolední bouře letící nad Prahou. A co se stalo v neděli před finále? Správně, velká bouře.
Kopie mého nedělního prohlášení o vítězství
Ale rozhodující vliv měl kolega z Kobylis. Včera jsme se potkali a já mu říkal – „Ty jsi fandil! To se pozná.“ On se tak trochu zastyděl a začervenal a řekl – „Trošku!“
Je to hezké, když znáte tu pověstnou jednu osobu, která všechno rozhodla a díky ní má radost celá země a na chvilku je i spojena podobnými názory. To spojení nebude trvat dlouho. Já osobně té euforii dám týden a pak se zase do sebe pustíme, ale i tak je to dobře.
Zamával jsem kolegovi na rozloučenou a koukal, jak jde na tramvaj a kouká se modrýma očima do nebe, přičemž jsem věděl, že se na něj z nebe taky někdo kouká, a oba o tom vědí, a já už přemýšlel, koho bych mohl ještě vyškolit, aby se v této zemi stalo něco, co by ji spojilo na delší dobu, než je jeden týden.
Na změny totiž nejsou potřeba davy. To až potom a taky ne vždycky. Na začátku je vždycky jedna energie – a to ta rozhodující.
