Článek
Já si to tolik nemyslím (spíš doufám), ale jak říkala maminka Forresta Gumpa – Zázraky se dějí každý den.
Věta o zničení tramvajového vozu není ode mě, ale byla mně směřována. Dokonce jako vysvětlení toho, proč a jak někdo něco ničí. Pokud vás tedy samotná věta nyní udivuje, mě už tolik ne.
Ale než se k tomu dostaneme, co tak pokusit se společně o zázrak a něco si vysvětlit.
Chodím na kávu do cukrárny ve Vysočanech a někdy tam sedí starší pán, u něhož mě dojímají dvě věci. První, že je prostovlasý, ale i tak má miniaturní culík s gumičkou a ten v mé představivosti vypadá jako zvláštní hádě s čelenkou opouštějící velké náměstí. Druhá věc, která mě dojímá, že velmi často nadává na dopravu.
On tedy podle sebe přímo nenadává, on jenom tak konstatuje, ale nadávky to jsou, a někdy až nepříjemné, a když už nahlas namítnu, aby nenadával, řekne, že nenadává, ale že pouze hezky v monologu diskutuje. Připomíná tím paní zelinářku Dobiášovou ze seriálu Nemocnice na kraji města, která nejprve seřvala primáře Blažeje, a když ten uražen odešel, ona se divila, kam šel, že si jenom hezky povídali.
Tenhle pán nedávno nadával na přesnost jízdního řádu a já ho v jednom úhlu pohledu chápal. Bylo by hezké, kdyby údaje na jízdních řádech, a tím myslím těch papírových, byly přesné k možnostem provozu – a u těch údajů na digitálních tabulích na zastávkách je zase škoda, že nejsou všude. Ty už přesný čas příjezdu ukazují, ale jenom někde. Většinou na zastávkách, kde zrovna nejste.
Slyšel jsem od pána výtku, proč mobilní aplikace o spojení MHD ukazují čas příjezdu a možné přestupy na jiné linky, ačkoli na určené místo přestupu tramvaj nakonec včas nepřijede. Odpovídám na to, že jde o mobilní aplikaci, a nikoli o umělou inteligenci, která umí předpokládat realitu kolem tramvají a dál s ní pracovat.
Jinými slovy, aplikace neumí předpokládat, že před několika hodinami nastoupil do svého osobního vozu ne příliš psychicky vyrovnaný člověk, jemuž každou minutou v provozu narůstá touha zničit lidstvo, ale že na to nemá prostředky, nebo se mu nechce rozjíždět něco dlouhodobějšího, jenom postaví svůj automobil na přejezd s tramvajovými kolejemi a před řidičem stojící tramvaje začne se spartakiádou.
Víte, co je spartakiáda ve voze? To je když řidič automobilu stojí s autem na přejezdu, nemůže pokračovat a podívá se na řidiče tramvaje a dá ruce před sebe, pak upaží a následně ruce zvedne mírně nad hlavu, co mu jenom střecha vozu dovolí. Tyhle pohyby opakuje a znamenají znakovou řeč, kterou vám sděluje – přede mnou je auto, nikam nejede, já přeci za to nemůžu.
Díky někomu takovému a jemu podobným v dopravní špičce (mimo ni lze zpoždění dohnat) zapomeňte na jízdní řád, protože i jedna minuta čekání, či dokonce méně, řidičům tramvaje rozhodí původní plán a na nový se od toho okamžiku nabalují čerstvé skutečnosti. Třeba: zpoždění v podobě čekání na světla, předjetí jiných tramvají, zvýšení počtu cestujících čekajících na vaši linku, jelikož se protahuje interval od té předchozí – a to všechno dokola a zas a znovu, každou další křižovatku a zastávku.
Pokud se řidiči na konečné stihnou v čase vyčurat, mají celkem šťastné kolo.
Aplikace je tedy návrh, nikoli realita.
Víte, co taková aplikace připomíná? Scénu z filmu Poslušně hlásím, že jsem opět zde (kdo věděl, že v titulcích je tenhle název, a nejen první dvě slova). Scénu, jak jde Švejk s Balounem a Vaňkem na výzvědy a pak se radí nad mapou.
Feldvébl Vaněk kouká do mapy: „Tak tady maj bejt podle mapy boží muka!“ – otočí mapu vzhůru nohama a ukáže stranou – „Počkat! Ne támhle.“
Švejk se podívá do mapy a řekne: „Ono je to úplně jedno, páč nejsou ani tady, ani tady.“
Něco podobného se mi stalo. Ne s mapou, ale s aplikací. Bušil mi za jízdy na kabinu solidní pán, u něhož by se dala dle vzhledu očekávat inteligence a takt, přičemž nakonec obé neměl. Jak jsem zastavil a otevřel kabinu, hned mi vynadal, proč prý nejedu, že podle aplikace mám být na Flóře a tam má být patnáctka, na kterou chce přestoupit. Já mu odpověděl, že na Flóře nejsem, že stojím jeden a půl zastávky od ní, protože na mě někdo bouchal, aby mi sdělil, že jsem někde, kde být nemám.
Co se dál dělo? Pán se mě zcela vážně zeptal, proč tam teď nejsem a proč tam taky v dálce nevidí i tu patnáctku, která tam podle aplikace má být taky.
Pochopte, že právě tohle jsou situace, kdy se má správně ten člověk proti vám pohladit. Pohladit po hlavě, jak to dělávají maminky, když jejich děti něco bolí, ale ony vědí, že to zranění není vážné a že si ho zavinily sami, protože jsou blbé. Já však pána pohladit nemohl, přestože jsem moc chtěl, a tak jsem se na něj jenom smutně podíval a omluvil se, že nejsem na Flóře, že jsem celý mimo, a omluvil jsem se mu i za linku patnáct, že tam není, kde má být, a to proto, že ještě vůbec ani nepřijela na konečnou na Olšanech, aby se ve smyčce otočila a dojela na Flóru v požadovaném směru.
Nekárejte nás, prosím, za odchylky oproti jízdnímu řád. My pouze řídíme tramvaj, systém řídí někdo jiný. Já vím, že jsme k vám nejblíž, a někdy tak blízko, že to ani blíž nejde, ale jsme jenom řidiči a já za dvacet dva let praxe zažil jenom jednou, opakuji jednou, to je číslovka 1, jednou – že by cestující šel vynadat řidiči auta stojícímu na přejezdu, že kvůli němu nemůžeme pokračovat.
Řidič automobilu cestujícímu odpověděl spartakiádou.
Co se týče aplikace, za mě je na hledání „reálně“ se pohybujících se spojů nejlepší mapa PID. Zadáte linku a ukáže vám v mapě Prahy, kde vámi zvolená linka je. Pokud se nacházejí všechna pořadí na jednom konci trasy, věřte, že na jednom konci trasy bude linek víc.
Teď k těm dveřím. Víte, co je větší evergreen, než když slyšíme, že jedeme pozdě? Že jsme někomu ujeli. A víte, že tenhle termín vlastně neexistuje.
Co to je ujet? Zažil jsem člověka, jemuž tramvaj ujela nohy, protože se pokusil o sebevraždu, a blbě si to s tramvají spočítal. Ujela mi jednou poznámka na někoho, kdo byl trochu výš než já, až jsem se pak cítil trochu ujetý. Ale že bych na zastávce někoho nebo někomu něco ujel, to opravdu nevím, co je.
Vy si řeknete, nedělej se, že nevíš, když my dobře víme, že víš – ale já pokrčím rameny, protože jsem vždy ty, kteří čekali na zastávce, vzal. V tom je taková kontinuita: čekáš, přijede tramvaj, nastoupíš, jedeš. Za výjimku považuji několik opilců, kteří chtěli tam, kam zatím nepoložili koleje – ti nejeli, ti šli.
Možná však máte na mysli ty cestující, kteří nejsou na zastávce včas. Takové ty, co možná nemají aplikaci a neví, že nebudeme tam, v kolik kde nemůžeme být, ale jsme naopak tam, kde bychom být neměli. Je mi líto, avšak mělo by platit ono staré známé, že tramvaj se nedobíhá, že na tramvaj se čeká.
Teď si mnozí řeknete, co by nám to jako udělalo, kdybychom na toho chudáka, co běží, počkali. Co nám to udělá, když vidíme, jak se snaží, že s námi jet chce, že je to jeho životní cíl a na ničem jiném v životě mu už nezáleží – tohle všechno a mnohem víc že bychom nepochopili, že by nás těch pět, deset vteřin zabilo.
Nezabilo, nebudu lhát. Ale taky nic dobrého pro řidiče nepřineslo. Já vím, že řidič…
Kdo je to vlastně řidič? To je pro mnohé jenom taková opička u flašinetu. Taková ta roztomilá opička s vyplašeným kukuč, která má hezký kabátek s lesklými knoflíčky, botičky do špičky a na hlavičce kolpak. Ale není tomu tak. Je to člověk, který se snaží dělat svoji práci a ta práce je spojena s určitými pravidly, jejichž snahu o dodržování by měl vážený klient chápat.
Nezabilo by nás to – ale když čekáme, (znovu) utečou nám třeba na křižovatce světla, takže to máme za další zpoždění v rozmezí čtyřicet vteřin až dvě minuty (to je třeba zastávka Strossmayerovo náměstí), díky tomu nás předjedou jiné tramvaje, za nimiž čekáme na jiných křižovatkách, a na další zastávce o to máme víc lidí, protože interval se mezi spoji jedné linky prodlouží, a odbavování trvá déle.
(A do toho dobíhá další a byla by škoda na něj nepočkat, když už jsme počkali na toho prvního. Nebudeme přeci mezi těmi dobíhajícími dělat rozdíly, toho by si mohl někdo všimnout a pak nám za to nadávat, že nečekáme na každého – a tak počkáme a pak ještě na dalšího a na dalšího, a pak se navíc hezky usmějeme na toho pána, co nám ukazuje mobil a k tomu si stěžuje, že nejsme tam, kde být máme, a jenom litujeme, že ho nemůžeme pohladit.)
O stupeň výš jsou běžci, kteří neběží zezadu, nýbrž po kolejích proti nám. Ti mají jasno. Vědí, že je nepřejedeme, a tak si běží, protože si myslí, že nemáme nic jiného na výběr než na ně počkat. Vy na tom nevidíte nic špatného – my ano. Ten člověk na kolejích ve chvíli běhu porušuje několik pravidel a snad zákonů. Nejen že se tam neměl kolikrát jak bez porušení jiných pravidel dostat (tohle Čech neřeší), ale hlavně sám sebe ohrožuje, a dokonce ve výkladu pravidel omezuje a ohrožuje i mě za panelem tramvaje. Zní to divně, že by mě ohrožoval, protože to je, jako by někdo říkal, že běžec ohrožoval svým pohybem kupředu řidiče tanku, ale budiž.
Víc tedy jde o to, že opravdu ohrožuje sebe. Stala se nehoda, že takový běžec se vydal k tramvaji, ale ta cinkla a rozjela se. Ne přímo na něj, k běžci měla tak padesát metrů, takže běžec měl dost času na reakci, a to jedinou rozumnou, uhnout. A co myslíte, kam běžec uhnul? Budete se divit, ale zavrhnul variantu, že uhne směrem do vozovky při své levé ruce (kde nic nejelo, což byl k další události paradox), ale naopak uhnul doprava. A víte, co napravo bylo? Tramvajové koleje. A víte, co bylo na tramvajových kolejích? Jedoucí tramvaj. Běžec srážku s náhle souběžně jedoucí tramvají přežil, ale následující měsíce jste ho na místech, kde by neměl co pohledávat, neviděli.
A už jsme u těch dveří. To je taky specialita vážených klientů. Držení dveří. Nás to trápí a taky nám to vadí. Dokonce se řidiči dlouhá léta snaží z tohoto nešvaru udělat věc, která by byla pokutována. Jako opravdu pokutována. Zastavit vůz, jít za předpis porušujícím člověkem, oznámit mu, aby si připravil občanku, a pak čekat na dispečery a policii a dotyčného pokutovat za hrubé porušení přepravního řádu s možností poškození cizí věci. To koukáte, co?
Byla by to krása. Sice by první tři měsíce od zavedení možnosti pokuty nejezdily tramvaje, protože by se situace řešily ob stanici a ob tramvaj, ale lidi by to naučilo chovat se ke dveřím slušně. Ale mám pro vás zprávu, že tohle zatím nehrozí, protože byste se někteří nedoplatili.
Jde však o to ničení cizí věci. Že někdo dveře drží, to ještě jde. Tam sice taky namáháte mechanismus, umístěný nade dveřmi, ale ten většinou vydrží. Horší je, když do dveří vrazíte, když se zavírají a třísknete jimi do strany. To už je horší. Tam už může dojít k většímu poškození vedoucímu třeba i k nefunkčnosti celého mechanismu – což je škoda vyčíslená dle typu tramvaje od desítek tisíc až po statisíce.
Poškození mechanismu se třeba projeví tím, že uslyšíte ránu, jak spadnou mezi koly magnetické brzdy, a do toho se rozezní zvonek. Pokud jste strčili do dveří a tohle všechno dohromady rázem zaznělo, vyřadili jste ve dveřích část mechanismu, který při vyhodnocení chyby automaticky spustil záchrannou brzdu (magnetická brzda) s výstrahou (zvonek). Děkujeme pěkně.
Nejlepší je, když se vám tohle povede v noci, třeba tak v půl dvanácté, a třeba ještě na Lipanské, což je zastávka na Žižkově. Můžete se spolehnout, že už během prvních deseti vteřin zazní na řidiče takové nadávky, které umí jenom Žižkov. Vtip je v tom, že řidiči tentokrát nepostačí vypnout a zapnout tramvaj, čímž se i jinak dá mnoho podobných závad odstranit, tentokrát musí zjistit, které dveře jsou poškozené a špatně se dovírají, a na to tramvaj musí být takzvaně nahozená, a když je nahozená, stále zvoní.
Dejte tomu dalších třicet vteřin a vulgarismy se množí řadou náhodně generovaných nadávek od náhodných chodců plus lidí nenáhodně bydlících v patrech nad zvonící tramvají.
Zažil jsem, že v zahraničí se při podobných událostech řidiči nenadává. Tedy tam si i málokdo dovolí s dveřmi cokoli dělat, a pokud ano, lidi ve voze mu vysvětlí, že se k nim ošklivě chovat nemá. Ošklivě nejen ke dveřím, ale i k nim, protože je dotyčný zdržuje. Pokud tohle neuvidíte na vlastní oči, nevěříte tomu. U nás funguje opak. My jsme národ, který má tu vlastnost, že při každé příležitosti jedinec postupuje s většinou proti menšině, přičemž v tramvaji je menšinou řidič. Na logiku věci zapomeňte – u nás někdo něco v tramvaji rozbije, ale lidi začnou nadávat řidiči, že nejede. A když ne zrovna nadávat, zahrnují ho běžnou otázkou – pojedeme? Nerad připomínám, ale tahle otázka zazněla i na řidiče, který svou tramvaj právě hasil.
A už jsme u konce. Mladý muž, bylo mu tak dvaadvacet. Při zavírání dveří vtrhnul do tramvaje a dveře to nevydržely. Nešlo o velké rozbití, dokonce šlo dveře opravit na místě, ale musel jsem k nim jít. Mladík seděl na sedačce, klídek pohoda tabáček, a listoval v mobilu. Nejdřív se na můj dotaz o ničení trochu cukal a tvrdil mi do očí, že on to nebyl. Taky se díval na ostatní, jako by hledal pro svoji lež spojence. Poté jsem mu vysvětlil, že na něj míří dvě kamery, jestli nechce náhodou svoji výpověď opravit. Slovo výpověď jsem skutečně použil a mladíka slovo zaskočilo. Věděl, že tohle mu už nevyjde. Nebo mi rozbije hubu.
Já dveře nasazoval a při tom se mladíka ptal, jestli mu není blbý rozbíjet cizí věc. Mladík nic neříkal a koukal na mě jako na polointeligentní základ organismu na úrovni buněčného dělení. Zjednodušil jsem otázku, zdali by takhle rozbil na ulici třeba cizí auto.
Teď se, prosím, znovu koukněte na název tohoto příspěvku, protože přesně tohle odpověděl.
Vítejte v naší zajímavé společnosti.
Ale i tak pořád můžeme věřit na zázraky, které se podle maminky Forresta Gumpa dějí každý den.
